Stará láska, dlouhý vztah

Chodím se svým přítelem už 4 roky. Začli jsme spolu chodit, když mi bylo 15. Je o 3 roky starší. Od začátku jsem viděla, že jsme rozdílní. Od začátku jsme se velmi hádali. Tak nějak jsem vždycky cítila, že to není navždycky. Vždycky mě trápil svými požadavky, já plakala, nadával mi. Ale já si až teď uvědomuji, že nic z toho, za co mi nadával nebyla moje vina. Přišla jsem o většinu svých přátel. Vždycky hodně žárlil a nerozumí si moc s mými kamarády. V podstatě jsem se přestala s nimi scházet i já. Necítím to ale jako jeho vinu, protože se mi ani nikam s nimi nechtělo, že budu radši s ním. Když jsem šla ale s kamarádkama, vždycky to byl velký problém, vyčítavé smsky, telefonáty.. Často kvůli nějaké maličkosti vyraplí, seřve mě jako malé dítě, já pláču a za 10 minut je to zase můj miláček. Ale jsou to věci, které by třeba mě absolutně nenapadli řešit.. Vyčerpává mě to. Brzy to vždycky ale zapomenu, protože pro mě jiank zase udělá první poslední. Jsem líná, pohodlná a nepraktická a on se o mě stará, se vším mi pomáhá, dává mi do pořádku takové praktické věci.. On je puntičkář, já jsem umělec. Pravdou však je, že jsme jinak už dost sehraní, hodně spolu cestujem, plánujem, máme dost propojené rodiny, máme už své zvyky, jeho rodinu mám hrozně ráda a moje rodina ho taky. Měli jsme vžycky svá hesla na sociální sítě, navzájem jsme se kontrolovali. Poslední 2 roky je na vš a v pohodě to zvládáme i když se vidíme jen pá-ne. Poslední rok a půl se mi ale v hlavě objevuje čím dál častěji spolužák, se kterým jsme do sebe byli zamilovaní 4 roky předtím, než jsem byla se současným přítelem, ale nikdy jsme se nedali dohromady, protože já jsem se pořád jaksi bála, nevěděla jsem, a pak šup, každý jsme byli s někým jiným. I přesto mi ale konstantně lichotil kdykoli mě viděl a já si postupně nějak začla všímat, kolik toho o mě ví.. Poslední rok se vidíme častěji i na akcích, víc si povídáme.. Před půl rokem jsme se na jedné akci celou noc líbali. Se svým současným přítelem jsem se hned potom rozešla (protože chci být prostě sama) ale na druhý den mi to bylo líto a řekla jsem mu, že s ním chci zase být. Pak jsem byl ispolu celé prázdniny v zahraničí. Byli jsme spolu 24 hodin denně a přesto musím říct, že to bylo fajn, až na jeho občasné cholerické záchvaty. Nelezli jsme si na nervy. Jenže já jsem pořád přemýšlela nad spolužákem a už jsem měla v hlavě jenom ho. Nedávno jsme se znovu setkali se spolužákem, povídali jsme si celou noc, drželi se za ruce, a já jsem mu všechno řekla, jak ho mám ráda, co všechno pro mě znamená. On mi říká, že pro mě měl vždycky slabost, a byl by semnou rád. TeĎ čeká, jak se rozhodnu. Jestli nám dám šanci. A já mám strach. Nechci se znovu rozcházet, protože si pak vzpomenu na to hezký, jak jsme to spolu všechno zvládali a bojím se, že to zase neustojím. Jenže současný přítel na mě všechno pozná, vidí že to není jako dřív, ale chce bojovat a pracovat na našem vztahu. A já neustále předstírám, nalhávám mu i sobě že se nic neděje. Ale už se to pomalu nedá vydržet, protože pořád myslím na spolužáka, a všechno v budoucnu vidím s ním. Co mě na té celé situaci nejvíc ubíjí je to, že zase znovu ublížím svému současnému příteli, chce se mi brečet už teď z toho, že bych mu měla říct pravdu..