Strach sednout po autonehodě znovu do auta

Mě seza jízdy, tak v 80tce před zatáčkou otevřela kapota no jako teď už sranda, ale měla jsem takové bobky že jsem pak jela domů snad 50 celou cestu a třepala jsem se ještě na druhý den. Naštěstí jsem to dobrzdila těsně před polem. Taky nepříjemný. Chvíli ti to potrvá, ale bez cestování autem v téhle době stratíš hodně času.... takže to pro tebe časem bude jen špatná vzpomínka

Reaguji na miajanda: nechci nikoho urazit .. idiotů je na silnicích plno, ale jak mile vidím na cestě Felicii nebo Fábii tak brzdím jak o život, protože tyhle auta mají tï nejhorší řidiči. Vždy když je někde kolona nebo něco, tak zahlídnu zmíněné auto. Tyhle auta mají hodně důchodci a frčet za něma je peklo... necelých 40 v obci a 70 mimo obec a to ještě prostředem, proto e se většinou kochají přírodou. Při odbočení bez blinkru atd atd.. nechci se nikoho dotknout ale bach na FELICIÁŘE

Tak záleží na tom člověku, jak je zodpovědnej. To. že je mu 20 nemusí znamenat, že řídí špatně. Ale... Podle těch jeho dalších komentářů... to bych snad radši odřídila sama.

A jinak k tomu strachu, bohužel si taky myslím, že nejlepší to bude překonat tím, čeho se tak bojíš, tedy sednout do auta a zatít znovu řídit. Napřed třeba krátké trasy. A čím dřív, tím líp. Vím to podle sebe, po autoškole jsem hned nezačala řídit a teď se bojím. A čím déle to trvá, tím horší to je.

Reaguji na wikča:
Soudit dle značky auta, jaký je kdo řidič...?

Ono se to dost těžko posuzuje . Že jezdí "dobře" v normálním provozu je sice super, ale jde spíš o ty zkušenosti. U člověka co jezdí dlouho, se tak nějak předpokládá, že už si zažil pár krizovek - zvěř a jiné překážky na cestě, inteligenti odbočující bez blinkrů, předjíždějících v zatáčkách atd atd. - a díky tomu umí v rámci možností adekvátně reagovat. Méně zkušený řídič může zazmatkovat, což kolikrát rozhodne o zdraví (životě) celé posádky. Samozřejmě to není pravidlem, strarší se nemusí rovnat zkušenější a naopak. Ale u kluka co může mít řidičák max. dva roky a vyjadřuje se stylem mistra světa kterému se přece nic takového nemůže stát, bych asi předpokládala, že přesně tyhle zkušenosti budou chybět .

Reaguji na Erinka: nene tím nesoudím, jen když prostě vidím Feldu, tak si dávám většího majzla

ahoj, uplně tě chápu, měla jsem 2 autonehody, pokaždé jako spolujezdec, pokaždé nehodu zavinilo protijedoucí auto. Od té doby mám strach v autě (pokud neřídím já) a jediný komu důvěřuju, je můj táta. V obou případech, když mě propouštěli z nemocnice, jsem dostala hysterák, ale nakonec jsme plouživym krokem dojeli domů a časem se to zlepšovalo. Od první nehody je to cca 7 let, od druhé asi 4, pořád se bojím a pořád budu. Když nás jede v autě víc, tak mi ten strach často někdo vyčítá, musím vidět na cestu před sebou a pořád sleduju provoz, už bych v autě nedokázala usnout... kdo to nezažil, nemůže to pochopit....

Taky tak. Autem ani autobusem bych do Chorvatska nejela. Jela jsem jednou autobusem a už nikdy víc! Nic se nestalo, ale bylo to únavné, nohy totálně odkrvené. A u moře jsem pak myslela na tu cestu zpátky, takže dovolená nic moc. Doporučuji letadlo, za 55 minut jste ve Splitu!

K tématu: Já zažila 2 autonehody, vždy jako spolujezdec. Nikdo z nás neměl ani škrábanec. Řidičák mám, ale neřídím vůbec a aut, hlavně cesty autem po městě se bojím jako čert kříže! Neustále jsem ve střehu, jestli dotyční brzdí, jestli nejedou blízko nás. I když vždy jako spolujezdec, tak strach mám velký. Ve městě je obrovský provoz.

Mám to bohužel stejně. Soused se zabil v autě, mohlo mi být dvanáct, když se to stalo a já mám od té doby strach. Odpoledne jsem si s ním povídala, v noci se dozvím, že zemřel při nehodě - zasáhlo mě to. I ta autoškola tím byla poznamenaná - byla jsem strašně nervózní, že někomu ublížím... Řekla bych, že po autonehodě už bych měla opravdu problém a neřídila nikdy, tak to má i přítelova maminka, zažila vážnou havárku a od té doby prostě neřídí...

Pod to se podepisuji (můj táta právě řídí onu Felicii...). Přidal se i přítelův taťka, také jezdí velice zodpovědně a já jsem poměrně v klidu.

přesně tak, kamarád, co se x-krát kasal, jakej je mistr světa (a já neříkám, že řídil špatně) jel v noci s přítelkyní a za obcí proti nim na silnici srnka. Zkušený řidič rychleji zareaguje a správně předpokládá, že ve většině případů je lepší ji trefit. Ten kamarád zazmatkoval, strhnul volant doprava, aniž by tušil, jak to tam vypadá. Bohužel to nebyl příkop, ale sráz, kterým se dokodrcali do lesa, kde trefili strom. On to přežil, jeho holka ne. Byl dost silnej a sebral se z toho a dodneška si stojí za tím, že kdyby měl více času, udělá to jinak, ale že zazmatkoval....

To bych se nesměla bát taky těch letadel
Reaguji na Lavender_kid:
Při čtení tvého příspěvku mě uplně přeběhl mráz po zádech. Muselo to být strašný. K tomu všemu si tenhle týden přítel bude kupovat auto. Od doby co dělal řidičák ještě neřídil, no děsím se toho

V autě mi také zemřela blízká osoba, takže proto taktéž nesnáším auta. Je to těžké, ale teď už musím a překonala jsem to. Ale 100% to není. S cízím třeba do auta nesednu.

Já jsem před 3 roky bourala, naštěstí to odneslo jen moje koleno a trošku hrudník, a taky celej předek auta.. Já mělo potom panickou hrůzu z toho si sednou s někým jako spolujezdec a nedej bože sama řídít! do dvou týdnů jsem se schopila a začala řídit, jinak nevím jak by to dopadlo kdybych si za auto nesedla - tak možná neřídím ještě teď!! Když sedím jako spolujezdec, tak strach mám pořád, takže to už je takovej blok..

já měla dvě nehody, jednu jako spolujezdec, to jsem se pak nebála vůbec, řikala jsem si, že to byla chyba řidiče, že mě se to netýká. Tak to bylo v pohodě, z nemocnice jsme jeli autem a hned druhý den jsem se rvala do auta, že budu řídit.
No a druhá nehoda, to jsem řídila já, otočila jsem auto několikrát přes boudu asi v 80., to byl mazec, naštěstí se mi nic nestalo, ale pak jsem měla strach. Nakonec mě přinutil přítel řídit, posadil mě do dodávky, v tý se mi líbilo, měla jsem pocit, že ve velkym autě se mi nic nestane. A pak už to šlo postupně a dobrý, asi za 3 měsíce se to vrátilo do normálu, ale člověk si z toho veme ponaučení.
Jinak se vozim jen s přítelem, takže ani nevim. Mladýmu klukovi bych nevěřila, ikdyž si zároveň moc dobře pamatuju, jak mě ve 20 s.ralo, že zas nikdo nevěřil mně, že umim dobře řídit, to je těžký. Člověk může maximálně věřit sobě nebo fakt těm nejbližším, ale takovým těm kamarádům no... Když si vzpomenu, jak jsme ve 20 lítali v autech a kluci jak machrovali, jak projížději zatáčky a kdesi cosi, no... je to zázrak, že se tenkrát nikomu nic vážného nestalo.

Hledě nehledě na to, jestli je bratr vyježděný řidič, náhoda je blbec Já jsem měla autonehodu v roce 2007.. Už je to pět let, ale vždycky když tou trasou okolo jedeme, vybavím si to a mám takový divný pocit.. Nevím jak se toho zbavit, ale taky jsem se ze začátku bála.