Ahoj, vždy jsem měla tendence udržovat si větší osobní prostor, ale poslední 2/3 roky to začalo přerůstat. Děsím se davů, na volném prostranství, v obchodních domech, koncertech, MHD, ... Nejsem na tom nějak špatně, dokážu na tyto místa jít, i když je mi to nepříjemné. Přesto mám podvědomou snahu se těmto místům co nejvíce vyhýbat (radši jdu pěšky, než abych nasedla na tramvaj, jdu nakupovat do dražšího supermarketu jenom proto, že tam bude méně nacpáno).
Když se přesto do davu dostanu, hledám za každou cenu nejvíce „vzdušné“ místo, na náměstích mám tendenci kličkovat jako zajíc, jsem rozladěná, buší mi srdce, zrychleně dýchám, později prožívám silnou dezorientaci, pocit na omdlení a paniku. Přemýšlela jsem, co mi na davech tolik vadí, a došlo mi, že jde především o strach z dotyku cizího člověka (celkově jsem na dotek velice citlivá), takže se to stupňuje hlavně v létě, kdy lidé nosí obnaženou kůži. Nádsledným efektem je i nelibost dotýkat se tyčí v MHD apod. (protože se jich dotýkali lidé přede mnou).
Dlouho dobu jsem to brala jako rys své osobnosti, ale když mi mi to začalo znesnadňovat život, došlo mi, že mám problém. Včera jsme byli s přítelem na výletě v Praze a po 3 hodinách na Václavském náměstí už jsem byla úplně mimo, vůbec už jsem se nedokázala ovládnout, bylo mi strašně. Prožíváte někdo něco podobného? Odezní to po čase? Je to opravdu problém nebo si to jenom namlouvám? Jak to zlepšit?
Poslat SZ
Třeba já nechci, aby mě omezovaly věci, u kterých bych si ani němela všimnout, že je dělám, nebo které by mě měly spíše těšit... To, co popisuješ, vypadá jako