Upnutí na přítele

Neber to špatně, ale co budeš dělat, až se třeba rozejdete? Měla by sis taky najít nějakou svoji činnost bez něho a časem si na to zvykneš. Ne že bys měla, ale rozhodně lepší než tohle.

dva týdny? to uběhne jako nic, věnuj se sobě, zajdi si někam zacvičit nebo na zkrášlovací procedury, vyraz ven s kámoškama...já přítele neuvidím dva měsíce...taky z toho extra nadšená nejsem, ale nic se nedá dělat, prostě to teď tak je, má to dobrý důvod a bude zase líp...a těch 4 měsíců v cizině se neboj, jednou můžeš přijet na návštěvu ty zpátky, jednou přijede on za tebou, nebo i víckrát, poznáš tam spoustu nových lidí...a přece existuje internet, můžete spolu každý den mluvit po skypu nebo si napsat pár sms...aspoň si budete vzácnější a budete si sebe víc vážit, pro vztah je důležitý si něco takovýho vyzkoušet, poznáte se zase z trochu jiné stránky

S přítelem jsem, pokud to jde, téměř každý den a teď taky odjedu na 2 týdny. Zprvu sem přemýšlela, jak to provedu, aby se mi po něm moc nestýskalo, protože je to na druhém konci republiky a bez možnosti internetového připojení, ale aspoň telefon to jistí. Sou to jen 2 týdny, tak to přece vydržím.

Holka, holka takhle to přece nejde. Musíš být víc samostatnější, jinak na to doplatíš a dva týdny odloučení bude dobrá zkušenost na cestě k samostatnosti. Určitě ani on nechce, abys na něm takhle visela. Nemáš nějakou kamarádku, se kterou byste mohly něco společně podniknout? I když budete spolu, měla by sis najít nějaký den nebo dva v týdnu, který bude jen tvůj a kdy se budeš moct věnovat svým kamarádkám nebo aktivitám. Uvidíš, že se ti to bude hodit v době po případném rozchodu.

Nevím, kolik ti je, ale když mi bylo asi 16, tak jsem na tom byla podobně a myslím si, že to v tomto věku je dost normální. Člověk si najde svého prvního partnera, najednou objeví, co je to partnerský vztah, zapomene na kamarády, na své vlastní zájmy...Naštěstí jak člověk stárne, začne být mnohem více samostatný, alespoň u mě to tak bylo. Teď už je primární můj život a zájmy a sice mám přítele moc ráda, ale stejně vím, že bych si dovedla hezky užít i sama

tohle "upnutí se" vážně není dobrý.. ale uplně tě chápu taky to tak mám, ted se mi to však vymstilo - přítel se se mnou rozešel, aniž by sám věděl proč a já mám najednou spoustu volnýho času a nevím co s ním..
Jezdím na kole atd. ale člověk přitom pořád přemýšlí a deptá ho to..

jsem na tom podobně, bez něho mě nic nebaví, stačí, když je v práci a já celý den doma sama, nic nejsem schopná dělat, jen čekám až přijede...nejsem schopná se dokopat ani k úklidu, uvařit si oběd, jen se flákám...ale jak napíše, že už jede domů, hned uklízím, chystám večeři, peru, prostě jsem úplně jiný člověk...nevím co s tím, nevím, jak to zvládnu třeba na mateřské být celé dny sama, a starat se jen o "sebe", to mě nebaví....když jsme spolu doma, tak to je jiná, to si užívám...

fuzzy: jsem na tom úplně stejně. Na svého přítele jsem se asi upnula tím, že nejsem moc společenská a ukecaná a nemám moc kamarádek. No spíš, žádnou. Přítel chodí z práce až kolem sedmý večer. Do té doby (pokud nemám školu) jsem většinou doma na internetu nebo se tu jen tak poflakuju a nic mě nebaví. Až když přijde domů, až žije těch pár hodinek než jdeme spát. Když ono je to taky, těžký, On když přijde domu tak je taky z práce unavený a má spíš náladu si lehnou k telce, což se samozřejmě nelíbí mě a občas se kvůli tomu pohádáme. Ale úplně ho chápu, tohle je můj problém, ale nějak nevím co s tím dělat. Pořídili jsme si pejska, abych tu nebyla pořád celý den sama, ale ani to nepomáhá...

Taky jsem na přítele moc upnutá. A to i přes to, že náš vztah není vůbec růžovoučký a že se ke mně kolikrát chová fakt hnusně. Nejradši bych byla pořád s ním. Jako Majulis také nejsem moc společenská, ani ukecaná. Poslední dobou si uvědomuji, že takové upnutí není vůbec správné, ale jak z toho ven, že . .. Jsem zvyklá být fakt každý den s ním a když mi někdy řekne, že si dáme nějaký ten den od sebe pauzu, že budeme každý u sebe doma, tak mi je úplně na nic.. Naštěstí teda vždycky přišel hned druhý den, ale ... Není to správné Nedokážu se nijak zabavit, dny se mi vlečou a stejně pořád myslím na to, co asi dělá...

Já jsem na tom úplně stejně. Ale chtěla bych tě uklidnit v tom, že se s (teď už) manželem vidíme opravdu denně (vyjma 14 dnů na začátku vztahu, co jsem jela na dovolenou bez něho) téměř 6 a půl roku a pořád nám to skvěle klape. Troufám si říct, že i jemu to tak vyhovuje, nedokážeme si prostě bez sebe představit ani jeden den.. Bydlíme spolu asi 3 roky, zatím teda u rodičů, ale už stavíme baráček, do kterého se doufám příští rok budeme stěhovat. Takže jen jsem chtěla říct, že i takový vztah může existovat

Teď se přítel chystá pracovat do Itálie na ropnou plošinu. Sice by tam měl pracovat buď 14 dní a 14 dní být doma, nebo 3 týdny tam a tři týdny doma, ale vůbec nevím jak to zvládnu. Myslím si, že máme moc hezký vztah a možná by nás to mohlo i posílit, ale mám z toho strach. Nejel že tu budu sama, ale i kvůli tomu, že bude v jiné zemi, bude mít plno peněz a nikdy nevíte jestli si mu to nestoupne do hlavy, nezačne si užívat atd... Vím, že mě má moc ráda a já jeho taky. Myslím si že by nic takového neudělal, ale člověk nikdy neví co chlapa napadne. A i přes to, že mu věřím, že by nic takového neudělal, mám z toho hrozný strach a hrozně se děsím....