Ví o vás váš partner všechno

Ne, neví a myslím, že je to i naopak.Každý má svou Pandořinu skříňku.
Mluvím hlavně v rovině pocitů a prožitků spíše než o konkrétní situaci, kterou bych partnerovi nesvěřila.

Reaguji na Lusinda2: Díky za názor. To je zajímavé. Já právě přemýšlím, co je "správné", jak by to vlastně mělo být. Protože určitě existuje i spousta lidí, kteří napíšou, že partner ví všechno a oni o něm a že tak by to v partnerství mělo být. A mají pravdu.. ale na druhou stranu někdy je těžké se svěřit s něčím, na co chce člověk zapomenout nebo na co není hrdý. A navíc existují společní přátelé, nejlepší kamarádi a člověk nikdy neví, když bysme se náhodou rozešli, jestli něco nesvěří pak těm společným přátelům (což je normální, taky se svěřuju), kterým bych to ale já říct nechtěla.

Nemyslím si, že uplně každý má Pandořinu skříňku. Já si popravdě nedokáži představit věc, která by byla tak hrozná, že bych mu ji neřekla... Možná je to taky o přístupu, jak sám sebe člověk hodnotí. Já to beru tak, že i když jsem v životě vyvedla občas hrozné koniny a bohužel jsem i některým lidem psychicky ublížila, tak prostě jsem si musela zažít tuhle zkušenost, aby mne to někam posunulo a už se to neopakovalo. A opravdu každá má chyba mne posunula. No, v podstatě nemám nic zas až tak šíleného, za co bych se tak styděla, že by mi teda hrozně vadilo, kdyby se o tom dozvěděl někdo z přítelových blízkých. Ale zas tam se dá podle mne domluvit rozumně, že třeba to je věc, kterou nechceš, aby nikdo jiný věděl a že mu tím prokazuješ důvěru - a pokud je to rozumný člověk a nemstivý, proč by to vytruboval okolí? Tak špatné mínění o partnerovi nemám, opravdu mu důvěřuji. Stejně jako, že nezveřejní někde moje intimní fotky, které třeba má... Hodně by mne mrzelo, kdybych se třeba o něčem náhodou dozvěděla, že přítel mi to neřekl... A bylo to něco podstatného.

Ví věci, které jsou zásadní. O tom zbytku (nepodstatné dle mého hlediska) se nedozví, dokud se sám nezeptá - a já vím, že se určitě brzy zeptá Nemám problém mu říct vše, byť by to bylo velice nepříjemné. Přítele mám chápavého a tolerantního, tak nemám strach, že by se se mnou kvůli tomu rozešel. Lepší říct na rovinu, než něco tajit a pak vysvětlovat..

Reaguji na Gekonka: souhlasím s tebou, já si taky nemyslím, že má každý Pandořinu skříňku, já si teda troufám tvrdit, že nemám a přítel o mě ví všechno, buď jsem mu to sama řekla nebo nemám problém mu odpovědět, když se zeptá...je fakt, že jsem nic fakt hodně zlého, co by mohlo narušit náš vztah neudělala...ale i kdyby...stejně bych mu to asi řekla, než se celou dobu děsit, kdy to praskne...nedokázala bych si ho třeba vzít a vědět, že jsem mu zatajila, že jsem třeba před deseti lety natočila porno (fiktivní příklad - nic takového se nestalo )

bohužel si myslím, že přítel to tak nemá a svoje pandořiny skříňky si schovává...někdy mě to dost štve

Ale tady přece není řeč jen o něčem špatném za co se člověk stydí.Já mluvím především o tom, že každý prožil v životě situace, byť třeba celkově bezvýznamné, které ho nějakým způsobem bolely, ač ho posunuly dál a nemá potřebu se v nich po letech rýpat.Prostě jen nechce otvírat staré rány.
To je velký rozdíl oproti tomu o čem mluvíte vy, tj. podnikat kroky k zakrývání pravdy, utajování a mlžení.To, že o konkrétní věci či pocitu nemluvíš přeci neznamená, že ji záměrně zatajuješ.
Navíc se domnívám, že posouzení zásadnosti dané události je věc velmi subjektivní.

Reaguji na Lusinda2: souhlasím s tebou, ale zakladatelka se ptala i na ty špatně věci za které se třeba stydíme...já za sebe říkám příteli všechno - špatné, dobré i to neutrální i to v čem se už nechci třeba šťourat, myslím si, že to má nárok vědět, protože i to mě svým způsobem formuje...to co jsem si myslela, že by měl vědět, jsem mu řekla sama od sebe hned na začátku, k některým věcem jsme se dostali časem a i kdyby se mě dnes zeptal na cokoli nikdy mu neřeknu "že o tom nechci mluvit" nebo že "mu na to nechci odpovídat" atp....samozřejmě teď mluvím o dlouholetém příteli ne o nějaké krátké známosti...

Reaguji na Falcon: Souhlasím, věci typu porno, závažné nemoci atd. je opravdu dobré partnerovi sdělit, protože jejich následky, zvláště pokud mu je sdělí třetí osoba, mohou být nedozírné.Stejně tak se i z hlouposti může udělat velká událost.
Já jsem ale, pravda, celou věc vztáhla především na niterní prožitky, o kterých často ten druhý i ví, jen netuší, jak to druhého poznamenalo.Dám konkrétní příklad, tchánovi umřela záhy po svatbě první žena, všichni v rodině o tom samozřejmě ví, ale respektují, že o tom, jak tehdy tak i nyní po mnoha letech, odmítá mluvit i se svým synem.A myslím si, že mnoho z nás má podobné pocity v sobě, jen je nesděluje okolí a to i tomu nejbližšímu.Právě proto si netroufám říct, že o sobě s mužem vše na sto procent víme.

Tak zrovna ty věci, co zmiňuje Lucinda2, tak mi přijdou, že tam je to ale normální i u kamarádek třeba - prostě jsou lidi, co se potřebují z negativních zážitků vypovídat a ti to řeknou svým blízkým - třeba já, pak jsou zas lidi, co o nich raději nemluví, pak si to nechají pro sebe. Ale takhle jsem to téma nepochopila, s tím se nedá nic dělat a není na tom moc nic k řešení. To je prostě o tom, jak se kdo vyrovnává se stresovou situací.

Ale napadla mne jedna věc, kdy je lepší z mého pohledu nic neříkat - a to je jednorázová nevěra. Tam to podle mne akorát ublíží a přenese to zodpovědnost za tu situaci na partnera-ten musí rozhodovat, co dál. Já bych o ní raději nevěděla. Něco jiného je regulérní milenka. Ale tohle je situace, co záleží na každého svědomí - to nejde nijak zobecnit, každý se zde musí zachovat, jak to sám cítí...

Neví, ale pokud by se zeptal, tak bych mu je řekla

To je asi něco jiného, než co myslela zakladatelka, protože vy - rodina, přestože o tom nemluvíte, tak o tom faktu víte.

Ale tohle už je trošku jinde, chápu to tedy tak, že v nějaké např. i bezvýznamné situaci si něco myslíš, nějak se cítíš, ale z nějakého důvodu to nedáš na sobě znát, takže partner ty niterné prožitky, hnutí mysli nezná, nebo si je vykládá jinak, jestli chápu správně?

Já asi taky ne, myslím, že čím horší by ta věc byla, tím spíš bych to asi řekla, toť jen úvaha. Ale pokud by šlo např. o něco co mi v minulosti ublížilo a v čem bych se nechtěla rýpat, tak bych to v nějakou klidnou dobu prostě co nejstručněji podala fakta, a dodala i to, že o tom už v budoucnu nechci mluvit.

Celé tohle téma je dle mě o intimitě, čím víc intimní je vztah, tím k sobě lidi můžou být otevřenější.

Myslela jsem to spíš na oblast minulosti, jestli jste se svěřily se vším, čím jste v životě prošly, co jste dělaly, a tak. A pak samozřejmě i na přítomnost, pokud se stane něco zásadního, tak jestli to partnerovi říkáte? Ale to předpokládám, že asi velká většina ano. Např. ta milenka, to už je asi jiná oblast, to už je o charakteru člověka, že ji vůbec někdo má, a ne o tom, jak se svěřuje partnerovi. To porno je dobrý příklad, podle mě by to partner vědět měl, ale je nejspíš těžké, se s tím svěřit. Jinak mě ale zajímají všechny vaše názory, takže vůbec nevadí, pokud to někdo pochopil jinak