Vliv průjmových onemocnění na psychiku

Reaguji na SusenkaM:
Já vím, že se to lehce řekne, ale zkus vše dělat tak jak jsi byla zvyklá. musíš zaměstnat hlavu,aby na to nemyslela. jdi se ven projít i bavit s kámošema, ale třeba jen na chvilku,musíš si to sama vypozorovat. a přítele neřeš! fakt! mě to před dvěma lety kvůli jednomu blbcovi začalo a podívej se kde jsem ted-během 5mesícu jsem měla dva luxusní pobyty v úvnence...výsledkem jsou tři vyvedené dreny....fakt nemá cenu se trápit a přemejšlet pořád nad tím....
jinak pokud te přitel nebude podporovat, tak to nemá cenu, já jsem po dvoumešíčním vztahu zkončila loni ve špitálu a neveřila jsem, že to vydrží říkala jsem si bud a nebo...vydržel, je to nejskvělejší chlap na světě. vím, že v něm mám 100% podporu a ted spolu budem bydlet. neměli jsme naše začátky vůbec růžový, ale věř, že je na světě někdo kdo i tebe bude podporovat....

Reaguji na dashenkaj: moc ti děkuju za podporu mě přítel také podporuje, říká, že to bude dobré a že se to spraví, že kdyby mu to vadilo, tak už se mnou dávno není, ale já prostě když mám někam jít, třeba jen ven se projet na in-linech, tak mám strach, co když zrovna budu muset...tohle mě právě děsí...a proto nikam nechodím, jsem doma a užírám se tím....také jsem se kvůli tomu dostala až nad podvýživu, protože když vím, že někam půjdu, tak nechci jíst...no prostě začarovaný kruh, ze kterého nevím jak ven

tak to je dobře,že tě podporuje moc dobře...)

A není to agorafobie? Víš, on vliv psychiky je strašně velký a dá se i vyvolat opravdu nevolnost, když se člověk na to soustředí. Pokud jsi fyzicky v pořádku a nic ti nenašli, tak neuvažovala jsi nad tím, že by ten problém třeba mohl být opravdu jen v psychice a v tom, že se na to moc soustředíš a bojíš se, že se ti udělá někde špatně a že by se ti třeba stal nějaký trapas?

Ona je celá řada psychosomatických onemocnění (=strach se projevuje ve fyzických nemocech).

Třeba by to mohlo být u tebe nějak propojené, aniž by jsi si to uvědomovala. Ale ona je psychika prevít a zrovna zažívací problémy jsou dost často důsledkem právě psychiky (samozřejmě vycházím z toho, že doktoři ti nic nenašli, takže fyzicky by jsi měla být v pořádku).

Reaguji na Patty: psychika v tom určitě hraje nějakou roli, to je mi jasné, ale jak z toho ven, abych na to nemyslela pořád....u psychiatričky jsem také byla, brala jsem AD, ale také to nemělo žádný účinek a ani už je brát nechci....fobie to nebude, tohle všechno začalo stresem a špatnou životosprávou, ikdyž teď jím fakt jen zdravě a snažím se být v klidu, tak to nejde vrátit zpátky

Ještě mě napadá - nebereš antikoncepci? Někomu taky nesedí na zažívání.

Nebo nějaké doplňky stravy - typu omega apod.? Tady můžou dělat neplechu.

Ono to může být vlastně cokoliv. Chtělo by to postupně zapisovat a testovat, kdy se ti to stává. Jestli to má spojitost s jídlem nebo nějakýma situacema.

Nemůžeš mít kvůli nějakému špatnému období průjmy do konce života.

Reaguji na Patty: antiko jsem vysadila asi před měsícem a něco a také nic....teď beru jen probiotika a chlorellu, jinak dříve jsem hodně brala pangamin-pivovarské kvasnice, ty mi nesedly stoprocentně, ale ty už neberu přes rok....zapisuju si všechno co jím, ale také jsem na nic nepřišla....právě já už nevím, čím by to mohlo být, jsem z toho fakt na nervy, celé dva roky se nezabývám ničím jiným, doma už mě mají za blázna, ale přece není možné, aby mi pořád bylo takhle

Reaguji na SusenkaM: Měla jsem to také, začalo to skoro najednou, a trvalo to 3 roky, to nejhorší, mám to sice dodnes, ale naučila jsem se tak nějak uklidnit, vždycky když to "příjde". Bylo to mučení dříve, kolikrát jsem odcházela uprostřed hodiny ve škole, bylo mi hrozně, nemohla jsem jezdit autobusem.....každý ráno bylo prostě scifi, někdy nejen ráno. Někdo se na mě díval a já najednou nemohla ani mluvit, protože mě chytla křeč, už se na mě koukali divně. K tomu jsem se prostě naučila mít výmluvy.

Obešla jsem všechny možné doktory, nikdo nic nenašel, jak říkáš ty. Bude to nejspíš dráždivý tračník. Co mi teda pomohlo - občas ( protože to není vhodné často a dlouhodobě) si brát prášky proti průjmu. Žádný mega dávky, stačil 1. A zabralo to, už jen proto, že jsem měla pocit, že jsem "zajištěná". Taky se mi to hodně srovnalo, když sem měla možnost být nějaký čas doma. Prostě delší období klidu.

A taky mě pomáhalo, že kdekoliv jsem, že vím, kde je tam wc xD. Nikdy jsem nechtěla uvěřit, že je to psychikou, tvrdila jsem, že u mě je to mechanická porucha a hotovo. Bylo to nejhorší, když jsem to brala jako nemoc. Teď si z toho dělám srandu, i s přítelem.

A jak s tím žít ? Taky mi to dlouho nešlo, dokonce sem brečela, proč zrovna já mám každý den takový utrpení. Časem se to nejen zmírní, ale sám se najde způsob jak s tím být, nepsala bych to, kdybych se o tom nepřesvědčila

Reaguji na SusenkaM:
A na Crohna jsi byla vyšetřena?
http://cs.wikipedia.org/wiki/Crohnova_choroba

Reaguji na Jituss: moc děkuju za příspěvek já jsem také právě docela v klidu, když si vezmu nějaký prášek, dříve jsem hodně brala Endiarony, teď si dám občas Imodium, už jen pro ten pocit, že jsem si ho vzala....já jsem za ty dva roky probrečela tolik dní a nocí jako za celý život ne...když mě je to právě před přítelem blbý, připadám si jakoby méněcenná nebo tak, prostě si vůči němu připadám hrozně blbě, že on má takovouhle holku (ikdyž jinak ošklivá nejsem nebo tak, takže nízkým sebevědomím to není)...když já prostě se nad to nedokážu povznést a nezabývat se tím, nevím jak zas začít žít

Reaguji na True: ano, dělaly mi kolonoskopii, i biopsii a nic....

Reaguji na SusenkaM: A jak dlouho si s ním, že si vůči němu připadáš blbě ? Mě to bylo taky před každým blbé zazačátku, po roce vztahu už ne. A zrovna přítel je někdo, kdo ti s tím může výrazně pomoct -))

Nemysli prosímtě na to, jak vypadáš před přítelem, žádnému mému to nevadilo. Spíš na mě byli hodní, že mě často bolí bříško XD
Chápu, že si připadáš, tak jak si připadáš, tenhle pocit méněcennosti by právě ten přítel mohl zmírnit, alespon u mě to tak bylo.

Jo už to vidím, rok a půl.
Já jsem schůzky s přítelem nerušila, kolikrát jsme byli spolu, i když mi nebylo zrovna nejlíp. Přeci to je přítel a neměl by s tebou být, jen když je všechno fajn...

Takže já si prostě myslím, že partner v tomhle je dost hlavní opora.

Taky jsem to měla z nervů, nic moc neúčinkovalo ( teď účinkuje ) a všechno se to zlepšilo poté, co jsem tři měsíce nemusela vůbec nic dělat, nikam chodit, jen mít leháro....no jak jsem už napsala, mě pomohla doba úplného klidu...

Reaguji na Jituss: když já na něm kolikrát vidím, že je z toho už taky otrávený třeba...já se mu nedivím, nemá to se mnou lehké....vím, že on je ten nejbližší člověk, který mě zná celou a tak, ale já se prostě bojím, že pro něj přestanu být přitažlivá, nebo já nevím jak to vysvětlit

Reaguji na mroskvicka: pejsek nám umřel před rokem, teď už nic nemáme...nic jiného mě nenapadá, co by mi mohlo doma vadit