ahojik,
mám menší problém, je mi 19 chodím na vysokou školu. až do ukončení střední školy jsem měla přátel málo. strašně moc jsem se snažila bavit s každým ve třídě ale nebylo to takové, jaké jsem myslela. furt jsem řešila , že se s nima chci bavit ale nedokázala jsem to, nevím proč. asi bude lepší, nechat tomu volný průběh. ale někdy s tím mám problémy i ted na vysoké. znám pár lidí na škole když to tak počítám, tak asi 15 se kterýma se znám trochu víc (ne jen zdravení, ale známe i jméno, něco o sobě a bavily jsme se spolu víc krát) mám ale problém, že se chci bavit se všemi stejně ale vím, že to nejde tak furt řeším, jestli se bavit s těma kámoškami nebo s druhýma (neznají se navzájem) a pak dlouho řeším co si o mě myslí ty kámošky , se kterýma se zrovna nebavím. nebo třeba když jsem měla dnes seminář, bylo nás tam asi 15 a já se půl hodiny užírala tím , že se tam s nikým nebavím a moc jsem se tam chtěla s někým seznámit ale nešlo to a zas jsem řešila, co si o mě ti spolužáci myslí, že se nebavím. ale věřte takové nálady mě fakt štvou ! že pořád něco řeším !! ale když na to nemyslím, stejně to příjde. dálší věc která mě štve je, sedím pořád doma, teda pokud nejsem ve škole tak sedím pro změnu doma ! nic mě kromě zpěvu nebaví, a od 15 let toužím být zpěvačkou , i když podle rodiny mám normální hlas jako každý druhý. ale slyšela jsem, že se to dá vycvičit. no jo, jenže když zpívám jen doma, tak je to celkem na nic, a když mě to časem omrzí, tak bych chtěla něco s pár přáteli podniknout, zajít na párty, něco popít,zakouřit (nejsem kuřák, a nedělám to ani kvůli ostatním,prostě jsem se to rozhodla před dvěma lety zkusit a občas se mi žádá zapálit si - tak jednu za půl roku jednu cigaretu. dále třeba ,zajít do čajovny na vodní dýmku atd. neříkám každý víkend ale častěji , než jednou za půl roku. jenže se stane, že kámošky nemají čas.a napíšou příště a tím pádem moje plány zaniknou, pač nemám s kým jít. a pak se zase vynoří myšlenka, že jsem 20 let promarnila a nic nezažila, s porovnání s ostatníma. kteří mají přátelé, přítele atd. Jenže já se všeho bojím, bojím se zajít na nějakou pěveckou soutěž , že to pokazím , nebo že mi řeknou, že na to nemám tak tam radši nejdu. a tak je to se vším, nejdřív něco chci, a pak kvůli strachu najdu vždy nějakou výmluvu proč to neudělat. a tak trávím v hlavě můj volný čas, a už mě to nebaví. prosím, co by jste dělali na mém místě vy ?? děkuji za radu



Poslat SZ
Hlavně si musíš uvědomit, že je normální, že se mezi sebou lidé baví a někteří jsou některým méně sympatičtí, někteří více, ale to neznamená, že by nemohli normálně komunikovat, nemusíš mít z každého hned nejlepšího kamaráda, ale znát lidi kolem sebe. Nenormální je, pokud se člověk bojí mluvit, protože to ostatní berou jako projev ignorace - nedojde jim, že máš strach
Navíc, jako kdybych nevěděla co si s těma lidma říct, jak vůbec začít. Myslela jsem si, že s nástupem na VŠ, změnou prostředí, se třeba potkám s lidma, kteří mi víc sednou. Jenže to je taky hrozně těžký. Možná také proto, že na VŠ je taková větší "anonymita", všichni mají skupinky a tváří se tak odměřeně...