Vyměřené výživné z pohledu povinného (platícího) rodiče

Samozřejmě ale nepopírám, že i otcové mohou být grázlové.
Ale i některé matky umí být svině a na bývalého neúměrně tlačit.
Jako příklad uvedu mé známé:
Rodiče se rozvedli, když bylo dítěti šest, otec platil alimenty poctivě. Postupně se s matky stala úspěšná podnikatelka, vydělává 50.000-60.000 měsíčně, znovu se provdala (další dítě neměla), bez problémů by tedy zvládla postarat se o domácnost i o dítě. Dítě poslala na soukromou školu, do cizího města - a samozřejmě chce výdaje z poloviny hradit otcem dítětě, který pracuje jako sezónní dělník. Vyvíjí na něj silný nátlak, ačkoliv zná jeho situaci.
Pořád si myslíte, že otec musí platit, když si teda jednou to dítě pořídil?

Reaguji na Veselka10:
Řeknu ti asi tolik pokud bych byla v kůži toho,kterému nezbyde na život jen proto,že soud není schopen pochopit výši mzdy v tomto státě,tak bych dobrovolně přišla o práci,zaplatila zdravotní a sociální a šla makat na černo nebo prostě za minimum a zbytek nějak zamaskovat.Jako dobrou vůli bych poslala měsíčně max 500 korun a tečka.

Reaguji na Tiakia: I když jsem přesvědčena o tom, že by v životě měla platit poctivost, chápu, že to takhle někteří lidé řeší.

...klasická představa střídavé péče v ČR...
Aby opravdu rodičům šlo o blaho dítěte, mělo by dítě zůstávat v jednom bytě a naopak rodiče se v této domácnosti střídat. To už není tak báječná představa, že? A taky poměrně finančně náročná, protože jsou třeba vlastně 3 byty. V zahraničí to takto funguje, sice z toho vycházíme (možná to funguje i někde v ČR, abych nekřivdila, ale skuteně o tom pochybuji), ale opět jsme si tady vytáhli jen něco a udělali takový paskvil...

Reaguji na katula: tady nevím o nikom kdo by takto fungoval....snad nejblíž se tomu dostali jedni známí, kteří jsou rozvedení, mají nové rodiny a pořídili si dva byty ve stejném patře paneláku. I tak to bylo komplikované, museli ke stěhování do koupeného bytu přesvědčit i jedny sousedy...ale za nějaký peníz se s nima o výměně bytu a přestěhování ve vchodě domluvili. Ale kdo by byl schopen takové domluvy, že....jen výjimky asi.

samodřejmě že musí, dle svých příjmů.

Opravdu se nedá jednoznačně říct, kdo je na tom hůř a kdo líp. Na jedné straně matka, které je smrknuto pár korun, otec se nestará, často neplatí výživné. Jednou za čas splatí část dluhů na alimentech, ale dalších x splátek ještě dluží.., matka aby táhla z deseti tisíc nájem a ještě živila sebe a dceru..
Jinde zase otec aby platil, ale dítě mu není vůbec svěřováno, matka špatně snáší, že je v přítomnosti otce, tak raději vymýšlí neustálé výmluvy na nachlazení, jindy se to zase nehodí z jiného "nepřekonatelného" důvodu a ve finále otec i přesto, že své dítě vídat chce a chybí mu, tak ho vidí 1x za měsíc..
Je to případ případu..

Ideálně se oba rodiče zajímají o blaho svého dítěte (ne o svoje blaho!), jsou rozumní a dokáží se i přes všechny neshody po rozvodu domluvit.

K té střídavé péči...fungovat to může a znám několik otců, kteří si právě to, aby byly blízko svým dětem, zařídili. Samozřejmě to nejde vždy, ale je to možné mnohem víc než je to skutečně umožněno.
Základním principem je, že se děti nepůjčují, nechodí na návštěvu,ale mají dva domovy a pokud je to takto podáno a oba rodiče spolu komunikují ve všem co se dětí týká, děti s tím problém obvykle vůbec nemají.
Nebo si někdo myslí, že když je nařízeno.. a je jedno jestli jde o střídavou péči nebo víkendy...., že se to dětem líbí a jsou spokojené? Myslím, že málokomu se líbí, když má nařízeno, že něco musí.
Jenže stále jsme u toho, že musí být vůle se dohodnout a tam je to právě matka, která to ovlivní.

Znám třeba rodinu kde střídavá péče nebyla, ale rodiče se dohodli, že holčina může za tátou kdykoliv. Stačilo jen, aby se všichni tři domluvili. V praxi to vypadalo tak, že byla u táty třeba týden nebo jeden den, zkrátka podle toho jak se všichni dohodli. Otec chodil běžně na rodičovské schůzky například a vůbec společně řešili vše co se dcery týká a spokojení byli všichni. Přičemž nejspokokojenější byla právě holčina protože měla tátu mnohem víc "pro sebe" než tomu bylo v manželství.

Naštěstí je pár rozumných ženských, které zajímá jejich dítě mnohem víc než vlastní pocit ublíženosti, ale to stále neřeší ten fakt, že když není rozum a dohoda, tak stát a soudy místo dohod a smíru pro všechny.. což považuji za zájem dětí.. podporují tahanice a nevraživost.

asi jak který soudce. Když jsem měla teď to stání, tak nám sám soudce řekl že je mu to nepříjemné, že každé jednání je jak na tržišti, kdo dá víc. Že by byl rád, kdybysme se dohodli zde a spor netáhli na krajskou úroveň - že nám to nic nepřinese, jen náklady, rozepře a žádné uklidnění situace.

Nakonec to tak dopadlo, závěrem jsme se i vzdali práva na odvolání.

...jenomže ona tam právě není možná ta dohoda a chybí ten rozum...a pokud nejsou schopni se ti dva domluvit, nejsou ani ochotni si nechat pomoct třeba mediací apod., pak opravdu není žádné síly, jak "podporovat dohodu a smír", jak píšete. A co myslíte tím, že stát podporuje tahanice a nevraživost? Co tedy udělat, když se rodiče prostě odmítají domluvit a odmítají domluvy ze všech stran? Pak nezbyde, než něco nařídit - ať už to je výživné, styk dítěte atd. Kdyby se to totiž nenařídilo, tak by někteří otcové a matky např. neviděli dítě třeba půl roku...

Reaguji na katula: Jistěže nařízení je v takovém případě prakticky to jediné. Avšak, pokud odchází od soudu matka s tím, že soud plně vyhověl jejím požadavkům a otec s tím, že nikoliv...nevím no, prostě zdá se mi to špatně.

Samozřejmě bavíme se v obecné rovině a každá situace je jiná. Ale dám konkrétní příklad. Soud běžně vůbec nezkoumá oprávněnost výdajů, ale stačí jen fakt, že vzhledem k uplynulému času, potřeby vzrostly.
Co se týká péče a výchovy tak i zde to funguje tak nějak zvláštně, soud sice něco nařídí, ale jak to je v případě, že "návštěvy" nefungují? Nijak, Sociální pracovnice v zásadě má sice složku o základních faktech rodiny, ale mockrát jsem se setkala s tím, že se s "rodinou" tedy zástupcem dětí - matkou, poprvé setkala až u soudu. Říká se kolizní opatrovník, který má hájit zájmy dětí. Jediné co jsem kdy viděla, bylo souhlas s návrhem matky a vyložený odpor proti otci, aniž by to vůbec bylo třeba a nikde jsem v tom nezaznamenala zájem dětí.

Pokud by zde mediátoři skutečně fungovali, bylo by to jen ku prospěchu dětí.

tak o tomto případě fakt nevím....vím jen o tom, že ustoupit musel každý z páru...prostě oba.

Reaguji na farahh: No vidíš a já to vždy viděla, zažila nebo četla z rozsudků jen takhle.

No nevím... nebudu se hádat, že to nikde takhle nefunguje... pokud ano, pak je to špatně. V místě, kde pracuji já, se tohle, co říkáte, neděje. Nesouhlasím s tím, že sociální pracovnice souhlasí s návrhem matky a má vyloženě odpor k otci. Jinak, ona ale není ta, která je má, jak se říká rozsoudit, není tam od toho. Zastupuje dítě. Ani matku, ani otce ne. Měla by navrhnout takovou částku, která zohlednuje finanční situaci matky i otce, to, jestli povinný rodič přispívá dítěti nad rámec výživného, věk dítěte... Nikdy jsem se ale nesetkala s tím, že by výživné bylo vyměřeno na 70% platu rodiče...

Ano, takhle by to mělo fungovat a pokud to tak aspoň někde je, tak je to jen dobře.
Bohužel já se s tím zatím ještě nesetkala.

Znovu musím konstatovat, že i s tím jsem se setkala a ne jednou. Existuje na to "krásný" nástroj, který se nazývá teoretický příjem. K tomu stačí např. použít tabulky průměrných příjmů a pak může být takový teoretický příjem být klidně dvojnásobný než je ten skutečný.
Dost často se to týká lidí, kteří vykonávají např. práce sezóního charakteru. Kdy sice práci vykonávají celý rok, ale v určitých obdobích prostě jejich příjem nedosahuje běžného průměru "v sezóně".