Dámy, potřebuji Váš pohled na věc.
Jsem dočasně v USA. Jak už to bývá, potkala jsem tu "soulmate" a stali se nás partneři. Samozřejmě jsem tohle neplánovala, ale tohle je to kouzlo - nehledáš, najdeš. Škoda, že to neplatí i s peněženkami a dalšími zašantrocenými věcmi. No nic, zpět k tématu.
S přítelem jsme spolu tedy něco málo kolem roku a půl a oba jsme našli "životního partnera". Nechceme o sebe přijít, ale pravděpodobně nás rozdělí naše státy. USA vs. ČR.
Zbývá mí měsíc do odletu zpátky domů. Už asi před více, než půl rokem jsem s ním načala téma "co s námi bude za dalších šest měsíců".
Po probrání různých detailů jsme si řekli, že na tohle téma musíme mluvit znovu a brzy, protože se nám krátí čas. Tenkrát jsme ani jeden nechtěli svatbu a tak jsme hledali jiné řešení, jak zůstat spolu, ale bez svatby. Rozešli jsme se tu noc domů s tím, že každý přijde s vlastním řešením a probereme to příště.
Dál se nic nedělo, nic jsme neřešili. Po dalších pár měsících jsem mu na papír sepsala všechny možnosti, jaké máme, protože jsme si při minulé diskuzi řekli, že přece musíme přijít s nějakým řešením. No, já s ním přišla. On ne. Takže jsem mu dala dlouhý dopis s několika postupy, jak zůstat spolu, kde tedy byla /jako poslední bod) zahrnuta i svatba. To by ale bylo (z obou stran) až poslední řešení. Zmínila jsem se, že potřebuji vědět, o čem uvažuje on, co od nás čeká a že hlavně já potřebuji mít jistotu, protože bych to byla já, kdo by opustil všechno, co má doma a vyměnil to za život ve státech. Což teda není úplně výhra. (to jsem mu samozřejmě nezmínila, ale pořád si to myslím).
Dopis si přečetl, reagoval pozitivně. Odpověděl, že se mnou chce strávit život a že šťastnější už být nemůže. Že je otevřený poslednímu bodu. Skvělý! To nás tedy posunuje k bodu "svatba".
Jenže. Od té doby uplynuly další tři měsíce, kdy se k tématu ani krůčkem nevrátil. Vlastně to téma ani nezačal nikdy sám, pokaždé jsem s tím přišla já, protože jsem začala být nervózní z toho, jak nám plyne čas a on se pořád nemá k tomu se vyjádřit. Čekala jsem, až přijde sám a vyjádří se, řekne jeho názor, jeho obavy a hlavně mě dá pocit, že v tom nebudu sama, že jsme na celý proces oba. Bohužel. Nic se další měsíce nedělo. Stále mě ujišťuje, že mě miluje, že mi neřekne na letišti "sbohem" a že mě v žádném případě nenechá odletět.
To je sice všechno krásný, ale to jsou pro mě už jenom slova. Chybí činy. Já prostě potřebuju vědět, jak sakra zaplatíme všechno to papírování, kdo bude komunikovat s imigračním, kde budeme bydlet, z čeho budeme žít. Já prostě nedokážu skočit do neznáma, do života s někým, kdo mi nedokáže ani říct, že to všechno spolu zvládneme a kdo ani není schopný dohledat informace, ale všechno to nechává na mě.
Po skoro čtyřech měsících jsem se tedy rozhodla přijít potřetí, strčit mu pod nos informace týkající se papírování, získání dokumentů, procesu případné svatby či další možnosti týkající se stěhování do Evropy, o které se musíme pobavit. (Aktuálně jsem našla diskuze, kde vyzvídám info o práci pro cizince v EU, získávám detaily, webovky, kontaktuji Ministerstvo vnitra)...... Vše jsem mu dala pod nosánek, ale už s pocitem, že to dělám naposledy. Naposledy mu dávám pod nos všechny informace. Jeho reakce byla "super, že jsi našla všechny informace. Teď se musíme semknout a celou věc řešit. Musíme mít další silnou diskuzi a udělat tento týden závěrečné rozhodnutí". Dala jsem mu webovky v angličtině, které může prolistovat a zjistit, zda by našel u nás práci, kterou by rád.
Teď mi, dámy, zbývá poslední měsíc. Měsíc do odletu. A přítel už dalších 14 dní na téma nereaguje. Vůbec.
Podotýkám, že se vidíme každý den, každý den mě nosí na rukou, udělal by první poslední, ale udělat rozhodnutí, to ne. Já už nemám sílu ho "popohánět" do rozhodnutí. Přijde mi, jako kdyby čekal, až budeme "out of time" aby mohl říct, že by si přál, abychom měli více času. Už několikrát jsem s ním zažila, že nedokázal mluvit o problémech, natož je řešit. Přiznal mi, že problémy přechází a raději dělá, že žádné nenastaly. A to je mu, prosím, třicet.
Nevím, co s ním mám dělat a myslím si, že nakonec stejně odletím domů, protože on nebude schopný tuhle otázku řešit. Z jedné strany mě tu chce, chce si mě vzít, chce se mnou žít, ale na tu druhou stránku o tom jenom mluví a nic nedělá, nic neřeší. Mám strach, že i kdybych tu s ním zůstala, budu toho litovat, protože na mě nechá viset každý problém. A to, když už máme nějaký problém, s ním o tom mluvím prvně já. Takže si chvílemi přijdu, že ten chlap jsem já a komunikuji s ním na rovinu jen já, on toho není schopný, pan Přechazeč problémový.
Jak to vidíte vy? Co je dobré udělat? Jsem v bodě, kdy jsem na něj permanentně naštvaná a v hlavě přemýšlím jen o tom, proč nekomunikuje, proč nic neřeší.
Btw. kdybychom se tu brali, tak mi řekl, že to bude bohužel bez prstýnku (bez "vezmeš si mě?) a že svatbu bychom měli tady ve státech malou a že by nejraději jen podepsal papíry. Ale že ví, že bych si přála velkou svatbu. Kill me now...
Nevím, opravdu nevím. Mé momentální duševní rozpoložení je takové, že jezdím autem po místech, které už dva roky znám a v duši se s nimi loučím. Dívám se na věci v pokoji a přemýšlím, kam je doprčic nacpu, až poletím domů. Mám strach z toho, že by mě po čase začalo štvát, že nekomunikuje, nezajímá se o problémy, hází je na mě. Plus tam jsou další negativa, kvůli kterým si nejsem jistá, zda to překousnu. Na druhou stranu je tu i hromada pozitiv!
Plus, jeho rodina už mě dokonale zná, já znám je, trávíme spolu víkendy i dovolené a oni sami se ho ptají, jak to s námi bude. Strejda mě chce v rodině, to už mi oznamuje přes rok a prý mě domů nepustí. Rodiče nás ze srandy posílají brát se do Vegas. Já prostě nevím. Do ničeho ho netlačím, řekla jsem mu upřímně, že pokud změnil názor, ať mi to řekne. Jsme dospělí, né děti. Vše vyřešíme.
..... asi ne.
Pomoc, help me ...