Vztahovačnost, podezíravost, žárlivost - postihuje stále více žen

Ano a právě proto si to všechno moc beru

To je samozřejmě pravda, ale jsou lidi a "lidi"
Já si to třeba opravdu moc beru, ale když dneska se opravdu nedá věřit vůbec nikomu...Člověk se zamiluje a pak třeba 5 let ztrácí čas s někým, komu se nedá věřit ani pozdrav
Neumím si představit, že bych se takhle trápit měla celý život...

Přesně jako bych to psala já...a myslím, že zapomenout nebude nikdy možné...jedině se s tím vyrovnat, ale to je tááák těžké

Dneska jsou všude samé prsatice, vystavují silikony ve výstřihu, chlapy to láká k pohledům a jejich partnerky přivádí k žárlivosti. Jak se vy cítíte, když se váš přítel kouká do jiného výstřihu?

No právě, já nikdy nebyla takhle žárlivá, dokud mě nezklamal.

Přesně! Navíc pořád nedokážu pochopit, proč se poohlížel jinde. Sice jsme spolu začali chodit aniž bychom se pořádně znali, ale mě by nenapadlo se poohlížet jinde. On se mi pak hrozně dlouho omlouval s tím, že to byla volovina a že nevěděl jaký poklad ve mně má, ale ve mně pořád hlodá červíček. Jediný, co mě uklidňuje je to, že se to stalo na začátku vztahu, kdy jsme se opravdu ještě pořádně neznali a já se sice neohlížela po jiných, ale také jsem to nebrala extra vážně. Teď už uběhla nějaká ta doba...on sám začíná s plány o budoucnosti apod.

S těma kamarádkama to je opravdu škoda. Já žádnou až tak špatnou zkušenost nemám. Mám jednu opravdu nejlepší kamarádku, se kterou si můžu probrat všechno a vím, že je ke mně upřímná a já k ní..takže si řekneme i ty ošklivý věci, ale hlavně se vyslechnem a poradíme si a to mi taky dost pomáhá. Ale vím, jaký dokážou být holky mrchy... Vídám a slýchám to kolem sebe čím dál častěji. Jedna známá spí s přítelem své kamarádky, který je dokonce i kamarádem jejího přítele.

Bohužel, na mě to působí špatně, mám z toho ještě větší komplex. Nechala jsem si zvětšit prsa před 3 lety a vím, že jemu je to pořád "málo", co mám na hrudníku...Chvilkama má pocit, že mám ještě větší komplexnež před operací

Fuj, tak to je vážně hnus...

To teda jo...a jak má být člověk v takových podmínkách nepodezíravý?

Navíc se opravdu setkávám dost často s pomluvami, dokonce mezi "kamarádkama". Nejdřív přede mnou jedna pomluví druhou, pak obráceně...já vždycky jen mlčím a zírám. Co pak můžu od takových "kamarádek" čekat?

Jediná osoba mě blízká, které věřím, je moje starší sestra, ale bohužel žije v zahraničí 700 km daleko, takže na víkendová kafíčka to není

To taky nevím. Ale jak proti tomu bojovat? Věřím, že na každou svi.ni se vaří voda, ale za jak dlouho se to těm dotyčným vrátí?

Reaguji na Samanthička:
No jo když uvažuješ takhle tak s není čemu divit. Nesmíš to brát tak zištně.
Navíc tě nikdo nenutí se trápit. Dělají si to lidi sami.

Pravdu díš!

Mne zase zaujala jedna včerejší věta, taktéž z Novinek: "...schopnost lidí kriticky vstřebávat informace je ohrožena,“ řekl Grygar.

A to mám být sama? Takhle to brát taky nejde...Každý chce aspoň nějaký kousek štěstí v životě.

Reaguji na Samanthička:
Moment, já jsem nikde nepsal nic o tom, že bys měla být sama, ale o tom, že s nemáš trápit. A to se samotou nemá mnoho společného.
Štěstí si samozřejmě také tvoříš sama. Jenom ty se rozhoduješ zda to bude šťastné nebo nešťastné.

Napadá mně, že je to pěkně popsané v "Labyrint světa a ráj srdce" od J.A. Komenského. Pár set let staré dílo, ale platné pořád...