Vztahy

To víš, že najdeš Tohle je naprosto normální fáze, vytrvej a najdeš, neboj...

určitě najdeš, já doufám v to samé.
Ale máš pravdu, že také se mi nezdá tato doba moc prima na navazování vztahů.
myslím to tak, že kolikrát kluk se bojí či stydí holku oslovit díky tomu, že určité "slečny" jsou hodně od rány a klidně někoho kdo "srdce na podnosu nabízí" srazí necitlivými slovy na dno. a to samé i kluci dělají dívkám. proto bych řekla se někteří bojí.
U mě je ale problém i ten, že jsem už hodně dlouho nepotkala někoho, s kým bych ten vztah mít chtěla. Myslím, kdo by mne přitahoval, něco mi nabídl, nejen na užívání.

Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že jsou rádi, že jsou starší generace a tedy si partnera našli bez technologií a měli trochu jiné začátky. Nechtěli by být v té samé situaci jako já.

Určitě pravý někde je, jen to chce se pořádně rozhlížet.
Ironií mi přijde "nehledej, protože pak vypadáš zoufale a to chlapi vycítí", ale kolikrát člověk jen kouká kolem sebe a proto je zoufalý? Složitá situace.

Myslím ale také, že se ve tvých názorech možná trochu odráží i "nefunkčnost" vztahu tvých rodičů, určitě ano. Protože píšeš o uzavřenosti, ale to má svůj důvod. Chápu, že se rozešli, ale to se po sobě stále vozí, či ty si jejich hračka jak si ublížit, nemají nové partnery, nepovznesly se nad ten rozpad?

Moji rodiče jsou tedy spolu 30let, prarodiče přes 50, takže já vzory mám, že to vydrží. Náhoda tomu chce, že u mamky i babi jsou to první partneři, což mně tedy už nevyjde

Najdeš nebo nenajdeš na tom svět nestojí. Ale možná, když budeš "méně přemýšlet", budeš mít víc šancí.

hmm, tak ale zase někdo se třeba spálil natolik a bylo to opravdu tak špatné, že hodně ochladl a nedokáže už pořádně důvěřovat atd...já to celkem i umím pochopit, ale určitě stojí za to to zkusit, když potkáš někoho, kdo tě osloví....
já třeba jsem ochotná jít i do risku, vlastně nikdy nemůžeš vědět, větší problém mám ale s tím, že mě jentak někdo nezaujme a za celý život jsem si zatím dokázala představit nějaký dlouhodobý vztah pouze s jedním člověkem...který mě paradoxně hodně ublížil..
myslím, že to ani není v tom, že bych byla nějak náročná, ačkoliv razím heslo, že radši sama než s blbem nebo s někým, jen abych nebyla sama...a bohužel "blbů" je dnes nějak moc se mi zdá...najít někoho, kdo má alespoň trochu stejný životní pohled a nějak mě přitahuje i fyzicky je hoodně těžký...taky doufám, že někdy najdu..)

Člověk musí poznat spoustu zklamání, aby našel, co hledá a aby si toho vážil. Důležité je myslet při tom jen na svoje dobro a nebýt s nikým jen ze soucitu a nebo jen proto, že někoho chci mít.

No také jsem si tímto prošla, ale ve výsledku jsem zjistila, že když se každý člověk zavře do sebe a tu šanci níkomu nedá tím pádem ani sobě, tak se tak zavře, že už se neotevře nikdy a nejvíce komu ubližuje je on sám. Zavřela jsem se tenkrát tak do sebe, že jsem ztratila někoho, kdo o mě stál a pak když přišla ta realita, že už nemá zájem, tak jsem brečela asi týden v kuse, ale vzala jsem si z toho to, že člověk musí jít dál a neutíkat.

S tím souhlasím, ale je spousta * blbek*, které těmto *blbům* věci dost usnadňují.