Z chytré, hezké studentky troska?

Zlato, objednej se k psychiatrovi, prosím tě. Tohle evidentně sama nezvládáš. Vím jak ti je, s tím rozdílem, že já takhle praštila s magisterským studiem, ale teď, tři roky poté studuju a vypadá to nadějně, že bych na ten titul i mohla dosáhnout. Ale prošla jsem si dlouhodobou psychoterapií, sama bych to nezvládla. Seber všechny síly, které máš, i kdyby ti to přišlo sebestrašnější a objednej se ke specialistovi. Jsi mladá a jistě máš potenciál, jen potřebuješ pomoct.

Reaguji na Nympha93:
radu, kromě psychologa nemám... ale netušíš, proč tomu tak je? musí být nějaký důvod proč se to zvrtlo... školu vzdát nesmíš... jednou bys mohla krutě litovat...

oni ti nějak ubližujou...?

Ahojky, určitě promluv s mamkou nebo s babičkou , prostě s někým blízkým dospělým v rodině. Studium nepřerušuj, to je určitě škoda. Spíš by to chtělo za pomoci dospělých nebo i ty sama vyhledat odbornou péči- psychiatra, i když to zní hrozně a většina lidí z toho má strach. Určitě ti pomůže. Vylič mu to přesně tak jako tady, to úplně stačí. promluví s tebou, možná ti dá nějaké léky, dnes již na poměrně vysoké úrovni a třeba ne nadlouho. Jen to nenechávej již takhle dál, budeš mít absence, špatné známky a jen proto, že nejsi psychicky v pohodě. Možná bude mamka nejdřív křičet a vyčítat, ale určitě ti pomůže. vyhledej si nějakého psychiatra klidně i na netu a objednej se. Držím palce. Dnes má tyto problémy spousta mladých lidí a není se za co stydět. To prostě s sebou nese moderní, rychlá doba. Držím moc palce.

To by sis měla ujasnit, co se změnilo.. Jinak ale bych ti doporučovala taky psychologa, on ti určitě pomůže uvědomit si, co vlastně dál..
Ty nechceš skončit jako uklízečka a zklamat mamku, ale neučíš se stejně.. Tak jak teda chceš skončit?.. Jestli se nedáš dohromady, tak se nic nezmění..

Ne,neubližujou,ale jsou mi nepříjemní. Nechci se s nikým bavit.
Psychologa jsme vyhledali před rokem,když jsem měla anorexii a pak kvůli depresi.
Chtěla mi dát prášky,ale nakonec jsme s mamkou usoudili,že je nechceme. Mamka do mě nechtěla cpát prášky a já s nimi zase nechtěla přibrat. Dneska mě mamka objednala,ale vyšetření bude až za měsíc.Mamka nevěří na nějaké psychické nemoci,věří,že se dá všechno překonat vůlí.

To není dobré.
A nemáte školního psychologa? Jako první pomoc by byl určitě dobrej.
Víš, nesmíš mít mamce za zlé, že si moc přeje, aby jsi školu dodělala. Když od toho teď utečeš, už nikdy nemusíš dostat další příležitost, nebo už na ni nebudeš mít sílu.
Všechny psychické nemoci jsou tak trochu o přemáhání.
Viděla bych to u tebe na opravdu dobrého psychologa, který to s tebou rozebere a najde blok, který může za tvé problémy.

To je v tomto stavu běžné. Ale pokud pláčeš, že o tobě druzí mluví stylem, že z tebe nic nebude, zřejmě sama sobě lhostejná nejsi. Co si stanovit malé průběžné cíle? Například: Dnes půjdu do školy a pokusím se to tam zvládnout. (To je jen příklad.)

Ne po všem antidepresivech se přibírá. A bylinky? Zkoušela jsi něco na bylinné bázi? Případně zkus prozatím aspoň Guarajucan (volně prodejný v lékárně), než půjdeš na vyšetření. Ať se trošku zklidníš.

mamka, mamka, mamka....a ty? Tohle je především tvůj život, tvé zdraví a tvé mládí...je těžké vzít rozum do hrsti a začít jednat, znám to důvěrně, ale pokud to neuděláš, neudělá to nikdo jiný a opravdu tou troskou zůstaneš. Majiiinka má pravdu.

A nechceš zkusit jinou školu která by tě víc bavila?

Ahoj, moc dobře tě chápu , akorát mě podobné potíže začli až na vejšce...momentálně chodím k úžasné psycholožce, hodně mi pomáhá, je ale důležité si vzájemně sednout, sama mi hned na prvním setkání řekla, že by se chtěla vidět tak čtyřikrát a pak jí povím, jestli k ní chci chodit dál nebo mi dá kontakt na kolegu, podle mých představ no a snad ještě víc mi pomohla homeopatka - taky je potřeba narazit na dobrou, já měla fakt štěstí....dostala jsem přírodní lék z bylinky a už po týdnu jsem se cítila že mám mnohem víc energie, méně strachu,...s pomocí psycholožky jsem začla dělat první krůčky....já na tom jednu dobu byla tak blbě, že jsem měla problém jen vylézt z baráku, ale předtím jsem na tom byla jak ty...a ted si můžu jen nadávat, že jsem to nechala zajít tak daleko, se všema přetrhala kontakty a některé se špatně získávají zpět,...ty takovou chybu nedělej! a máš net tak si najdi odbornou pomoc v okolí podle svých pocitů a ne podle mamky

Zlato, vypadá to že u tebe vypukla nějaká sociální fobie - to že se bojíš lidí ve škole a v autobusu. To sama vůlí asi nezvládneš. Je škoda že tvoje mamka nevěří na psychické nemoci, pak ti to zazlívá a myslí si že jsi k ničemu, ale ty nejsi!
To je to samé jako kdybys měla zlomenou nohu a ona ti vyčítala, že jí nedojdeš na nákup a proto jsi asi líná. Zkus tomu psychiatrovi, kam jsi objednaná, zavolat a řekni mu, jak jsi na tom a že bys opravdu potřebovala objednat na dřív. Jestli to nezvládneš, sama tam zavolat, tak popros kamarádku, jestli nějakou dobrou máš.
Držím ti palce, to zvládneš!

Objednej se sama (mamce to říkat nemusíš) k psychiatričce, vážně. Tímhle jsem si prošla 2x. Bylo to nejhorší období v mým životě. Poprvé jsem si myslela, že to taky zvládnu sama... nějak jsem se překonala a bylo to "dobrý" no a do roka jsem tyhle stavy měla zpátky a mnohem horší. Myslím, že potřebuješ léky. Třeba né přímo antidepresiva, ale aspoň prášky proti úzkostem. Věř mi, strašně se ti uleví, když vidíš, že v tom nejsi sama a někdo tě chápe. Já u psychiatričky brečela ani jsem nevěděla proč, ale strašně mi to pomohlo. S přestávkami k ní chodím doteď, trpím totiž na úzkosti a deprese, ale už s tím umím bojovat. Takže doufám, že tyhle stavy už mít nebudu. Kdo nezažil tak nepochopí. Na psychice toho záleží hodně moc, a když nejsi v pohodě, tak se to někde více méně podepíše. Když si přece zlomíš ruku, tak jdeš taky k doktorovi a tohle je to samý. Jen se trápíš, tak si to neprodlužuj. Dr. ti poradí, nějaké slabší léky ti napíše a až se trochu zklidníš, tak popřemýšlej nad tou školou a nad životem jaký by sis představovala. Měj se hezky a ať ti je co nejdřív dobře

Bohužel to vypadá na úzkost, sociální fobii nebo něco podobného. Sama to opravdu nezvládneš, to je jako kdyby jsi chtěla vůlí vyléčit zlomenou nohu. Psychické nemoci nejsou ostuda, je to rakovina duše, chemická nerovnováha v mozku. Nechci tě strašit, ale pokud to takhle opravdu cítíš, chtělo by to léta práce s dobrým psychologem a na začátek bych se nebála antidepresiv nebo anxiolytik, ty jsou proti úzkosti. jsou to moderní léky, které mohou opravdu člověku pomoct "být normální".

Ahoj, to mě mrzí, čím procházíš Já jsem zažila něco podobného na střední a pomohl mi až psychiatr. Nebrala jsem antidepresiva, ale nějaké jiné prášky, po kterých se mi moc ulevilo. Na VŠ se to zase začalo zhoršovat, zatím to zvládám sama, ale je to těžký, budu se muset znovu objednat...Moje mamka taky neuznává psychické nemoci, kdybych chtěla, tak to prý překonám...Užila jsem si s tím svoje, naši mě chtěli nechat zavřít do psychiatrické léčebny a tvdili, že jsem magor A než se objednáš k tomu psychiatrovi, zkus si v lékárně koupit tabletky z třezalky tečkované, to mi hodně pomohlo. A kdybys chtěla, klidně napiš SZ, můžem si o tom klidně pokecat, mně to vždycky pomáhalo povídat si s někým, kdo to chápe

Reaguji na Maajka:
Koukám, že jsme napsaly to samé

Antidepresiva a anxiolytika jsou bohužel považovány za projev slabosti, za drogy, je kolem toho spousta výmyslů, ale při správném dávkování jsou to léky, které ti pomůžou vnímat svět přirozeně. Beru je snad 8 let a nejspíš do konce života budu, protože jsem měla hodně depresivních atak i v dětství, ale před lety se to neřešilo a já to nikomu neříkala. Přišlo mi, že přece nemůžu být blázen. Pak jsem někdy po dvacítce spadla do anorexie a bulimie a až tehdy jsem začala s léčbou antidepresivy, protože až tehdy mi došlo, že moje PPP byly trestáním sama sebe. Hodněkrát jsem se chtěla zabít, prostě proto, že mi život přišel složitý, bála jsem se ráno vstát z postele, bála jsem se dojít do obchodu, otevřít sousedce, bála jsem se kamkoli zavolat. To ale prostě NENÍ normální, to je nemoc. Najdi si dobrého psychiatra, může ti doporučit psychologickou léčbu, ale opravdu se léků neboj. Já jsem svoji nemoc zdědila po tátovi, ten má ale názor, že s tím musí bojovat sám, že to je naše židovské dědictví, že ho to posiluje. Podle mě je to hrozná škoda, ale já mu řekla, že já nechci prožít život se stavy, jako měl a má on. Léky z tebe neudělají nového člověka, dál bys měla dobrý dny a špatný dny, dobrý nálady a špatný nálady, ale můžou ti pomoct zvládat to "normálně" (nerada používám slovo normální, proto ty uvozovky). Zkus si přečíst knihu od Paula Coelha Veronika se rozhodla zemřít, je skvělá.