Žiju minulostí a stále trpím kvůli bývalému vztahu

Všechno mi připomíná bejvalýho, kterýho jsem milovala a miluju pořád, ikdyž spolu už rok nejsme. Skončila jsem to já, protože jsme se navzájem dusili přehnanou láskou. Já se nemohla stýkat s klukama, s žádnejma si psát a na druhou stranu ani já jsem nechtěla aby se on stýkal s holkama. Měli jsme hesla od všech svých účtů, pravidelně jsme si projížděli zprávy na Facebooku, šílela jsem pokaždý když jsem viděla že mu píše jiná, nebo ho chce pozvat ven. Dodnes si nedokážu vysvětlit kde se to ve mně bralo. Vůči něm jsem byla tak šíleně majetnická, nesnesla jsem když se na něj jiná jen podívala. Poznali jsme se přes internet. Bylo to na konci léta, byla jsem posedlá projížděním profilů kluků. Tak jsem mu napsala, už si ani nepamatuju co, nebo co odepsal, ale netrvalo dlouho a já jím začala bejt posedlá. Byl to obyčejnej kluk z malýho města. Žil u mámy, neměl práci a chodil akorát po hospodách s kamarádama, pil a dělal problémy. Znala jsem jen jeho fotky a tyhle příběhy a přesto mě něčím okouzlil. Svěřil se mi že se mu líbí nějaká holka od nich z města a vím že přesto, že jsem ho neznala, mi to bylo líto. Ona ho ale nechtěla, brala ho jen jako kamaráda. Dodnes vidím jak jsem často brečela, když se opil a byl protivnej, zlej, sprostej. Přesto jsem na něj nedokázala přestat myslet. Čím blíž jsme si byli, tim víc on ucukával. Po dvou měsících mi ze dne na den napsal, že bude lepší když přerušíme kontakt. Tenkrát mě to hrozně zlomilo, celý den jsem jen brečela a bylo mi mizerně jako nikdy. Nevěděla jsem proč, co mě k němu tak táhne, ale bolelo to. Ještě ten večer, kdy jsem celý den neúnosně trpěla, mi napsal, že neví proč ale má strach se sblížit, že si nechce nějaký city přiznat. Byl prostě zvláštní a já mu totálně podlehla. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že bysme snad jednou byli pár. Každý večer, než jsem usnula, jsem si prohlížela jeho fotky, poslouchala různý písničky, který mi ho připomínaly a měla jsem vždy tak zvláštní pocit. Dodnes ty písničky nemůžu slyšet, pokaždý mě to uvnitř zasáhne. Začátkem novýho roku jako kdyby se z něj stal novej člověk. Poprvý za dobu co jsme si psali se o mě začal zajímat, dělat si starosti. Bylo to tak zvláštní že jsem tomu ani nevěřila a myslela jsem, že je to zas jen jeho další trik, přetvářka nebo hra. Ale nebyla, nevím přesně co se stalo, ale začal na mě bejt hodnej a přiznal, že mu na mně hodně záleží, ikdyž tomu sám nechtěl věřit. Na konci ledna jsme se poprvé sešli. Pamatuju si přesně, jak jsem ho vyzvedávala na nádraží, stál tam a najednou byl skutečný. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem byla ráda. Šli jsme ke mně domů, povídali si a já pak odešla do sprchy. Když jsem se vrátila, našla jsem ho jak si pročítá moje smsky. Normální reakce by byla ho při nejmenším vyhodit na ulici, já mu jen sebrala mobil a čekala co mi řekne. Místo omluvy začal prskat, prtože našel asi 4 roky starý smsky, o kterých jsem nevěděla ani já, který byly uložený někde na simce a byla na nich komunikace s tehdejším přítelem, se kterým jsem chodila asi dva tejdny, když mi bylo 15. On si ale myslel že je to čerstvý a tak se naštval a nemluvil se mnou. Nenechal si to za žádnou cenu vysvětlit a najednou se sebral, oblíkl se a vypadal že je na odchodu, nevím sice kam by tak mohl jít, když byl z jiného města a pomalu nevěděl kudy jít na vlak, ale v tom zmatku jsem vzala klíče, zamkla ho v bytě a odešla do ložnice trucovat. Mluvila jsem na něj, pak jsem brečela a on mě asi 2 hodiny ostentativně ignoroval. To byla naše první schůzka. Ani to mi ale nestačilo k tomu, abych někoho s takovým chováním poslala do háje. Nestačilo mi ani to, že měl problém s dodržováním slibů. Kvuli vzdálenosti mezi námi jsme se nemohli scházet jako normální páry. Místo toho jsme si ale psali nonstop. Když jsme ráno vstali, když jsme šli večer spát. Museli jsme vědět o každém svém kroku. Stačilo aby se mi hodinu neozýval, nebo naopak a byl z toho malér. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem kde nebo s kým je. Od doby co jsme byli oficiální pár se jeho chování ke mně sice změnilo, omezil i návštěvy hospod, ale bohužel ne docela. Po měsíci jsme si začali říkat miluju tě, svoje city ke mně přiznal a dokonce překvapil sám sebe tím, že se do mě zamiloval. A pak začalo pravý peklo. Napsal mi že jde na dvě hodiny s kamarádem ven a ten den už se nevrátil, nenapsal, nebral telefony. Napsal mi třeba až po šesti hodinách, namol opilej s naprosto debilníma výmluvama, že se zakecali, že ho nechtěl pustit. V horším případě mi bezdůvodně nadával že jsem děvka a že se určitě scházím s jinejma, co jsem dělala když byl pryč. Mohla jsem se hádat jak jsem chtěla, že on je ten co se má omlouvat, ale ta špatná jsem byla já. Byla jsem zdrcená, zoufalá, ublížená. A takhle se to opakovalo celý rok a půl, co jsme byli spolu. Druhý den, kdy se probral mi napsal, že ho to mrzí, že už se to nestane. Za dva dny uplně stejná situace. Pak jsem už jen žila ve strachu, kdy zase odejde, kdy přijde s tim že jse na chvíli ven. Pokaždý to dopadlo stejně. Nevrátil se, nevěděla jsem kde je, co dělá. Nebral mi telefony a pokud ano, silně pod vlivem mi mumlal do telefonu, že dopije a jde domů. Za dvě hodiny kdy jsem mu volala znova mi řekl to samý. A takhle stále dokola. Každý týden alespoň dvakrát. Vždy jsem byla v křeči, ubrečená, úzkostná. Když jsem byla u nich poprvé doma, poznala jsem jeho rodiče, maminku, která je naprosto úžasná, tehdy jsem v ní našla spojence. Jeho výlety jí trápily tak jako mě. Kolikrát jsem jí ubrečená volala že nevím kde je a že mi nebere telefon. Vždy na něj nadávala spolu se mnou, uklidňovala mě. Když jsem u nich byla poprvé, šli jsme si večer sednout do jedný z místních hospod. Na město se sedmi tisíci obyvatel jich tam bylo na každým rohu požehnaně. Po třech hodinách kdy jsme ho přemluvila že půjdem domů jsme se zvedli, on značně posilněn, po cestě potkal další kamarády. Přemlouval ě že si s nima ještě sednem, ale já trvala na svým. On ale místo toho, aby šel se mnou domů zůstal stát, já jsem po něm hodila svetrem a šla jsem. Čekala jsem že půjde za mnou, ale nešel. Nechal mě jít samotnou v uplně cizím městě, po tmě, nevěděla jsem najít cestu zpět, bloudila jsem asi 20 minut, než jsem našla jejich dům, zazvonila a když mě jeho máma uviděla ubrečenou, vzteklá se sebrala a šla ho hledat. Já do sebe zatím narvala asi 5 prášků na spaní, když se vrátila, sama. Po dvou hodinách přišel, pomalu nemohl ani mluvit, pohádali jsme se, zamkla jsem se u něj v pokoji a celou noc probrečela. Kolik bylo takových případů, ikdyž mě miloval a já jeho, tak šíleně mi ubližoval a já dodnes nevím proč, když dobře věděl jak mě to ničí. Věděl i to že jsem psychicky labilní a že to nemůžu zvládat a neustále mu odpouštět. Ale já mu tejně odpouštěla. Stokrát jsem mu řekla že se rozcházím, že si mě nezaslouží. Prosil mě, brečel, byl nešťastnej.. a já bohužel taky. Kdykoli jsem udělala tohle rozhodnutí, nebyla jsem schopná ničeho, jen brečet a myslet na to, že chci umřít. Po půl dni oboustrannýho trpění jsme se usmířili, řekl že už se to nestane, že mě miluje, že ví že je idiot a že jsem úžasná. A měl pravdu. Ale neuvěhly ani dva týdny a situace se opakovala. Vím že mi tím neubližoval záměrně, byl prostě nemocnej, nedokázal říct ne, nedokázal dát přednost mě, ačkoli jsem byla jediná která jsem mu pomáhala dostat se do spořádanýho života, najít si práci, podporovala jsem ho v jeho slabších chvílích. On chtěl to samý, ale nedokázal to. Jeho "to bude v pořádku" když jsem byla na dně, třeba kvuli blížící se maturitě, mě prostě neuklidňovala. Nikdy jsem v něm neviděla oporu. Naopak jsem se kolikrát cítila že mám na krku malýnezodpovědný dítě, o který se musím starat. Nemusela jsem, mohla jsem ho už dávno poslat do háje. Ale to nešlo. Nešlo to, protože jsem tim ničila i sebe. Trpěla jsem s ním, trpěla jsem bez něj. Po čtvrt roce vztahu se mi naboural do mailu, do facebooku. Udělal mi scénu kvuli zprávám který jsem si psala s bůhvíkym, týden mě dokázal dusit kvuli blbosti, kvuli tomu že jsem se jednou za jeho zády sešla s kamarádem, jen aby sme si pokecali. Vyčítala jsem si že jsem mu v tom lhala, ale nikdy jsem ho nepodvedla, nikdy jsem neflirtovala s jinýma klukama. Kdykoli mě takhle dusil, byla jsem rozhodnutá vykašlat se na školu i na maturitu, v tu chvíli šla škola prostě stranou a jen jsem brečela a brečela a doufala jsem že mě neopustí. Jednou jsem se zhroutila tak, že mě musela odvézt záchranka. Mluvili jsme spolu po telefonu, nevím už co jsme řešili, ale měl zase jednou svou náladu kdy je nad věcí a kdy jsem mu ukradená já i všechno kolem a že jestli ho opustím, je mu to jedno. Pamatuju si že jsem dostala záchvat, křičela jsem a křičela, házela jsem se vším co mi přišlo pod ruku a pak jsem jen bezmocně ležela mezi střepama a křičela. Našli mě rodiče, byli v šoku, máma brečela a já měla výčitky že o mě má strach. Nevím o jediným člověku z mýho okolí, který by ho měli rádi. Všichni kolem mě ho nenáviděli za to jak mě ničil, neustále mě od něj odrazovali, přitom jsem si byla plně vědoma toho, že mě ničí. A přesto vím, že mě miloval tak jako nikdy žádnou jinou. Nikdy mě nepodvedl a kdyby jo, díky tomu kde bydlel by netrvalo dlouho abych se to dozvěděla. On není zlej člověk, nikdy mi nechtěl záměrně ublížit, nevím proč. Jen je nedospělej, nedokáže rozumně uvažovat, nedokáže vyhodnotit situaci, co je vhodný, jak se zachovat. Pro vztah naprosto nepoužitelnej člověk. On byla moje první, opravdová láska. Láska až za hrob, láska, kdy jeden druhýho dusí tak, že ani jeden nemůže doopravdy žít. Já ničila jeho, on mě. Stíhala jsem ho na každým kroku, několikrát mi to i vyčetl, ale sám dělal to samý. Když on zmizel ven, byl k nedostižení. Nikdy neměl kredit a věčně nebral telefony. Zatímco já se svým mobilem v internetu jsem dávala neustále vědět kde jsem a co dělam. Postupem času jsem ale nikam už ani chodit nechtěla, začala jsem trpět úzkostma. Poprvé když jsem byla u něj, jeli jsme někam vlakem a mě přepadl tak nepříjemný pocit, únava, třas, strach, nemohla jsem chodit, nevěděla jsem co to je. Když to jednoho dne vyvrcholilo do neúnosnýho stavu, kdy jsem si nemohla dojít ani na záchod, odvezl mě táta k doktorce, myslela jsem že je to reakce na léky, ale doktorka mi diagnostikovala právě úzkost, od ní jsem šla rovnou za svoj