30 let - pociťujete nějakou změnu nebo krizi?

Ahoj,
taky mi za pár měsíců bude 31 a vím o čem mluvíš...mě to ale přepadlo asi ve 29...měla jsem svého přítele, svůj vysněný byt, práci, nezávislost....a přitom vnitřně jsem nebyla šťastná, pořád s něčím nespokojená, taky jsem měla pocit,že nic nikam nevede....rodinu jednou chci, ale taky to nikdy nebyl středobod mého života, beru to tak, že buď rodina přijde a nebo ne, můj život na tom nestojí
No já změnu udělala poměrně radikální...s přítelem se rozešla, vzala si po pár měsících svého současného manžela, teď jsem prodala byt, dala výpověď v práci a v květnu se stěhuji za manželem do zahraničí...a celý můj život bude začínat od nuly.....a strašně moc se na to těším....já jsem asi prostě potřebovala vysloveně radikální změnu, jinak bych se asi už zbláznila....většinou všichni okolo nad tím kroutí hlavou, proč odcházím do nejistoty když tady jsem měla naprosto vše....ale já to nikomu neumím pořádně vysvětlit, prostě jsem nebyla vnitřně šťastná. Nemusíš dělat takovou radikální změnu jako já, to ne, ale tak zkus popřemýšlet, co ti vlastně nejvíc vadí a zkus to změnit....ona někdy i maličká změna v životě hrozně zvedne náladu a potěší.... Zkus se víc zaměřit na nějaké svoje koníčky, ty jazyky bych nevzdávala, co takhle třeba trošku cestovat?

měla jsem to tak v rovných 30ti. Sešlo se toho vícero. A já potřebovala zjistit, kudy chci v životě jít, co chci, co nechci.
Odešla jsem z práce, která mě drtila.
Nechávám si narůst dlouhé vlasy.
Začala jsem se cítit více žensky.
Usmívám se na všechny kolem a najednou je svět krásnější.
Je toho hodně, cesta byla dlouhá a trnitá, ale nic není v životě zadarmo.

Neříká se tomuto stavu náhodou: Syndrom vyhoření?

Vážně si nemyslím, že by to bylo věkem.
Holky, já si vždycky říkám, že pokud se budu zase cítit unaveně a zplihle, tak raději zpomalím a začnu si o to víc zpříjemňovat život, no, lehce se to píše, ale o to hůř provádí, vždy si tento stav uvědomím, až když je pozdě a příliš hekticky vedený život se mi začne odrážet na mém zdravotním stavu.

Pokud se cítím otráveně, tak vím, že musím najít novou výzvu nebo se obklopit někým, kdo mi rozšíří obzory, dodá novou životní energii, přiznávám, že toto mi jde líp.

Přesně tak to myslím.

To jsem udělala v létě. Zbavila jsem se toho starého, se kterým jsem nebyla šťastná a teď mám "nového", se kterým jsem šťastná a spokojená, takže vím, že tady už nic měnit nepotřebuju, že teď je to tak, jak to má konečně být.

Tohle praktikuji od loňského roku a vlastně většinu svého života, jsem založením spíše optimista a nestresuju se a život se snažím si užívat a brát ho se vším tak, jak to přijde.

To právě není ono. Není to tak, že bych se cítila unaveně, naopak, jsem spokojená, šťastná, přání se mi plní, je to spíš pocit, jako že by to "něco" chtělo, ale nemůžu přijít na to, co je to to "něco". Snad mi rozumíte.

Taky mi za pár měsíců bude 31. To, co popisuješ jsem cítila celý předchozí rok.... vysoká škola dávno úspěšně hotová, v zahraničí už jsem žila, vysněná práce s dobře rozjetou kariérou, milující přítel, vlastní byt... a nějak jsem nevěděla co dál. Čím víc se blížily 30. narozeniny, tak tím víc mi v uších znělo Lenonovo: "nevěř nikomu nad třicet".

Po dětech a rodině jsem taky nikdy cíleně nešla, ani jsem pořádně nevěděla jestli děti chci. No ale přítel je dost rodinný typ, protože o vlastní rodinu přišel, takže mě do dítěte už začal tlačit. Vysadila jsem v září prášky a řekla si, že to nechám osudu, tajně jsem doufala, že to třeba nepůjde hned. Vyšlo to téměř na první pokus a já byla těhotná, za začátku jsem nevěděla jak to pobrat, ale pak jsem se začala na dítě strašně těšit a úplně mi to začalo převracet hodnoty. Před Vánoci jsem bohužel potratila. Teď se nám zadařilo znovu, tak doufám, že vše už dobře dopadne.

Takže pro mě třicítka znamenala změnu, uklidnila jsem se, pochopila, že už nejsem rozlítaná holka, ale dospělá ženská a že jsem připravená na to, být máma a nechci svůj život obětovat jen práci.

Teda holky... Mně je 25 a zatím vůbec nevím o čem mluvíte, ale mě dost stresuje jestli dosáhnu na to, co vy už všechny máte... Dobrou práci, finanční nezávislost a bydlení... A já fakt doufám, že ve 30 to budu mít taky a budu přemýšlet co vlastně JEŠTĚ od života chci... Jen chci říct, abyste si toho vážily!

Reaguji na LaArdilla: Možná to zas až tak nesouvisí s věkem, ale s tím, že jsi dosáhla, čeho jsi chtěla. Stanovila sis mety, ty jsi pokořila a nevíš, co dál.. Možná pomůže zadat si nové cíle.. Když říkáš, že rodinu ještě ne, co třeba seberealizace v nějakém nadačním spolku nebo charitě.. Nebo je na čase zkusit něco úplně nového, změnit práci (i když píšeš, že si to neumíš představit), věnovat se novým koníčkům, vybočit ze sterotypu.. Mně je teda teprv 27, ale pořád mám tak nějak toho hodně před sebou a jsem pořád v pohybu, u ničeho nevydržím, takže spíš budu ve 30 zmatkovat, čeho ještě musím dokázat..

Reaguji na LaArdilla: Tohle je opravdu spíš, než otázka věku, problém "vyhoření". Jsi moc náročná, hyperaktivní a tělo to už nezvládá a začíná se bránit. Takový mám z těh tvých pár řádků pocit.

Mně se to stalo ve 28letech, měla jsem práci, vlastní barák, přítele 7let, ale chtěla jsem něco víc nebo možná jsem chtěla něco jiného, ten stereotyp mě hrozně ubíjel. V práci jsem dala výpověď a našla si jinou práci, opustila přítele a rok jsem hledala sama sebe.Dělala jsem jen to, co bavilo mě, na nikoho jsem se neohlížela, ten rok jsem si užila asi nejvíc ve svém životě.
No a pak jsem potkala svého nynějšího manžela a máme spolu dítě. Nikdy jsem nebyla rodinný typ, ale dítě dalo mému životu úplně jiný smysl a nemůžu věřit tomu, že zrovna tohle mě bude tak naplňovat.

Jsem mladší, přesto si dovolím přispět.
Reaguji na Rebarbora: Naprostý souhlas, vystihla jsi to zcela přesně!
A navíc, aniž bych to chtěla jakkoliv zlehčovat, takové starosti těžko potají někoho, kdo řeší závažný problém s bydlením, rodinou, zdravím a podobně...

To mě také napadlo, určitě na tom něco je. I ve vztazích je to tak, že pár má větší šanci vydržet, když má společné plány - získá v nich hnací motor a snáze se ubrání pocitu stereotypu a také je pak méně času přemýšlet o tom, co mi chybí a k čemu to vlastně celé je.

Jinak holky, přesně popisujete stav přechozenosti - partnerské vztahy nejsou koncipovány k x-letům bezdětného soužití a nezávazného chození (byť spolu dva lidé bydlí a podobně). To jen tak OT, ale je to ve zdejších příspěvcích jasně čitelné

Já si nemůžu pomoci, ale přijde mi, že když se rozhlédnu po okolí, tak spoustu mých kolegyň a kamarádek chlap opustil, když si pořídili děti, bohužel to spousta chlapů neustojí - v dnešní době si nevybereš.

A já si myslím, že to je právě ono. Sama píšeš, že co jsi chtěla dokázat, jsi dokázala. Život probíhá v sinusoidách a po vrcholu jdeš logicky dolu. Oproti tobě jsem ve 30 byla právě na vrcholu, měla jsem pocit, že můžu skály lámat, teď jsem na tom podobně jako ty. Mně to ale přijde přirozené, takže to tak taky beru.

Reaguji na LaArdilla:

Svůj život zatím asi nějak zásadně měnit nechceš
Tak se na chvilku zastav a nauč se "odpočinout", nemusíš pořád plnit nějaké cíle. Dokázala jsi toho dost, ne? Užívej si toho, co máš Říkáš, že tě to nejvíc baví na zahrádce, venku- tak si dej pauzu a dělej, co se ti líbí, zbytečně si chvíle, kdy můžeš dělat "co chceš" nekaž.
Je dobrý, když má člověk o svém životě nějakou vizi, ale nemůžeš všechno plánovat, nech tomu volnej průběh. Až budeš mít děti, život ti to naplní stoprocentně

u mě to tak ani nebylo jen věkem, ale celým životem. Sešlo se to. Zemřel mi otec, byla jsem velmi nespokojená v práci, tím trpělo manželství. Ztloustla jsem, cítila se ošklivá a hlavně neschopná, což mi kolegyně v práci jen a jen dokazovaly.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem byla neskutečně nešťastná. Nastalo to, co bylo nevyhnutelné - položila jsem si otázku - kam jdu? Dokážu si představit, že za rok budu tam, kde jsem? Odpověděla jsem si, že ne.... A tak jsem dala výpověď, odešla z práce. Ulevilo se mi obrovským způsobem. Začala jsem číst knížky o osobním růstu, uvědomila si co sebou celý život vláčím a že se toho musím zbavit - s tím mi pomohla díky jedinému sezení kineziologie, a dál čtu hromady knih.
Jsou to dva roky. Jsem konečně spokojená sama se sebou, přestala jsem se trestat za svou nedokonalost.
Usmívám se, nečtu noviny, nesleduju zprávy. Nepomlouvám nikoho a snažím se lidem rozumět.
Neodsuzuju.
Pomáhám.
A to vše nejvíce pomáhá mě samotné.
Naučila jsem se ve svých 30ti, že se musím mít ráda

Ještě dnes si nejsem úplně jistá tím, co přesně chci, ale vím, kterým směrem jdu.
život je hledání, a i samotná cesta může být cílem...