Už tu žijeme přes rok, byt jsme si krásně zařídily, přítel má super práci, ale já.....
momentálně už mám 4 práci zde, kde je to opět hrůza. v nějaké co mi slíbily nedodržely atd. teď jsem v kolektivu, kde na mě se na mě dívají přes prsty, že jsem holka z Čech, že jsem žila v Praze atd, Chovají se ke mě uplně otřesně, některé mě ani nezdraví a nevím proč, protože nic jsem tam žádné neudělala.
Nejhorší je, že tady s prací ani není na výběr, každý je rád za to co má, ale já v takovém kolektivu prostě nemůžu ani nechci dělat pokud je tam člověk s nimi 12hod zavřený, tak je to opravdu o nervy.
A další věc nemám tady žádné kamarády.
Snažila jsme se s přítelem o tom bavit, jestli by jsme se nevrátily zpátky žít do Prahy, kde máme kamarády lepší prac.příležitosti, ale on nechce, on tu má dobrou práci, máme zařízené bydlení, tak on už se stěhovat nebude. a přijde mi, že mu je uplně jedno, že jsem tady nešťastná... za kamarády mě samotnou nechce pouštět do Prahy, tak si tady občas přijdu jak ve zlaté kleci. Nechci od něj jít, ale občas mi přijde, že mi asi nic nezbude, protože si tady přijdu zahrabaná a bez nikoho... jedině na kom jsem tady závislá je můj přítel.
Ale mě přijde, že on vidí jen to, že se máme dobře, žijem si tady nadstandartně a to ostatní nechce vidět. Vidí to podle materiální stránky, ale ten zbytek....
Jak by jste takovou situaci řešila některá z vás?
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
A co teď? ? ?
Poslat SZ
Já být Tebou, ještě bych to tam zkusila, rok není žádná dlouhá doba. Vytáhni přítele po práci někam ven - neseďte doma, najdi si tam koníčky, které Tě budou bavit, jednak je velká pravděpodobnost, že si tam najdeš kamarádky, jednak budeš celkově spokojenější a i do té práce budeš chodit radši. K tomu se můžeš porozhlížet po jiné práci. Kámen úrazu vidím právě v Tvém mlčení - já to úplně chápu, sama jsem introvert a dlouho mi trvá, než se s někým spřátelím, ale na druhou stranu si okolí mlčení často vykládá jako nějakou povýšenost, jako že se s nimi nechceš ani bavit. Možná bys byla překvapená reakcí svých kolegů, kdyby ses na ně občas usmála, prohodila něco milého... Nebo aspoň prohodila NĚCO. Jsem přesvědčená o tom, že většina kolegů bude reagovat pozitivně a časem se vaše vztahy zlepší. Za zkoušku to podle mě stojí. 
Mám jednu kamarádku, která pár let žila ve Francii, byl to její sen. Nezvykla si tam, pořád nadávala na kolegy, na to, že tam nemá přátele, že tam nemá co dělat.. Tak se přestěhovala zpátky do rodného města a co myslíš? Nadává na kolegy, moc přátel opravdu nemá ani tady a většinou jen po práci sedí doma. Popřemýšlej, jestli ta Tvoje nespokojenost opravdu pramení z pracovního prostředí.
Přítel by měl být minimálně ochotný o tom s tebou mluvit a ne se urážet. Na jednu stranu Ti zajištění od partnera závidím (v dobrém), na druhou stranu vím, že ve zlaté kleci by mě to bavilo max. pár dní. Je jedno kdo to považuje za vesnici a kdo za velkoměsto, důležitý je tvůj pohled a tvoje pravda. A z toho co píšeš tohle tvoje cesta nebude. Život můžeš změnit každý den, můžete třeba i vyjet do zahraničí!
