Absence smyslu života, stagnace

Přátele ne, známé ano. Ale mám zvláštní povahu, tak obě strany, myslím, cítíme, že si nerozumíme. Jsem na vesnici, takže ani není kam zajít. Vracím se až za půl roku a chtěla bych na výšku, ale ta mi určitě nevyjde....

Jinak mnohokrát všem děkuji za příspěvky!

A co třeba pořídit si psa ? Moje univerzální rada na všechny problémy (která teda zase další způsobí ) - máš se o koho starat, víš, že tě někdo potřebuje, když si koupíš nějakýho aktivního, tak můžeš chodit do okolí na výlety, seznámíš se s dalšíma pejskařema, získáš nový známý, dostaneš se na čerstvý vzduch. Můžeš s ní začít dělat třeba nějaký psí sporty = nový známý, nová zábava.

Akorát teda musíš promyslet, jestli na něj budeš mít čas i po návratu do ČR atp.

na co se hlásíš? neříkej, že se někam nedostaneš, ještě jsi to ani nezkusila...
A co děláš za práci v zahraničí??
Já jsem taky v zahraničí a mám poslední dobou podobné pocity jako ty (samota, nic mě nebaví)...a taky mám stejný osud, hlásím se na školu a chci se v září v vrátit do ČR

Možná by bylo dobré zkusit si přečíst knihy jako je třeba Tajemství nebo Miluj svůj život, zřejmě máš negativní způsob myšlení a tohle by tě eventuelně mohlo přimět začít přemýšlet trošku jinak.

Trochu mám stejné pocity. Práce už mě tolik nenaplňuje jako dříve, ale nemůžu se rozhoupat najít novou, partnerský život nic moc. Hodně mě ale teď začlo bavit sportování. Přitom zapomenu na svoje problémy a ještě něco dělám pro tělo. A taky potom spánek

Může to být cokoliv:
-cíle
-lidé-přítel, rodina, kamarádi
-koníčky-čtení, sport, ...
-práce, která má smysl, třeba pomáhání druhým
-osobní rozvoj-vzdělávání se

Život je jako sklenice-je jen na tobě čím ji naplníš, ale mysli na to, že si to vypiješ sám.

chi, chi - přesně... já mám teda přečoklováno..,ale zvířata obecně mi moc pomáhají psychicky - někdy mám taky náladu na draka, každej den stejnej, nikdo mi nezavolá, nenapíše... ale pak vidím ty svoje psí jahůdky a láskou bych je sežrala... a oni, když ke mě letí a koukaj, jestli jdem ven - tak si vždycky říkám, kluci vás bych teda opustit nikdy nemohla...
jinak já kdybych nemusela chodit do práce, tak chodím
jezdit na koni
tancovat
na inliny
projedu se na kole
cvičit
do knihovny
klíďo i sama do kina
plavat
na výlety ...
dá se toho dělat hromada a upozorňuju že mnoho z výše uvedených aktivit dělám opravdu sama... a nějak psychicky hnutá z toho nejsem... teda myslím.. nebo jsem ?

Proč myslíš, že by ti četba k ničemu nebyla. Přeci z knížek se člověk dozví spoustu věcí, teď nemyslím jenom fakta. Navíc by to byla jedna z věcí, co by na tobě zajímává. Já osobně si vážim sečtělých lidí, knížky jsou dobré téma ke konverzaci atd atd.

No ale z té druhé stránky...mám občas úplně stejné pocity, že žiju život jakoby napovrchu, že nejdu vůbec do hloubky, že dělám zbytečnou práci, kterou by za mě mohlo dělat dalších 1000 holek. Mám strach, že se jednou ohlednu za svým životem a budu litovat. A tak už jsem to nevydržela a přihlásila se na dobrovolnickou práci do jedné pražské nemocnice.....a je mi skvěle (občas i doma brečim, když si vzpomenu na ty nemocné lidi a na to jak jsem byla malicherná)

Každopádně univerzální pomoc neexistuje: jestli zvolit sport, zvířata, vzdělávání se, charitu, psychologa, poušťet si filmy o týraných dětech a zvířatech, nebo něco jinýho?....hlavně něco dělej

Psycholog ti neřekne o nic víc než všechny dohromady tady...

To je zvláštní, jak se nás tu sejde tolik, co máme podobné pocity, já už mám taky tolikrát takovou dekadentní náladu, hnus úplnej! Dny trávím na netu, protože mě pořádně nic nebaví, kamarádů málo. O sport jsem nikdy extra zájem neměla, prostě nemám absolutně potřebu se jakkoliv hýbat, i když vím, že bych měla, fyzička na hnědáka a celulitida čím dál tím víc vidět... Do všeho se děsně nutím, třeba bych měla opravovat písemky, ale než se k tomu dokopu, to je děs! Já čekám, že až dopíšu diplomku - mimochodem to je další zdroj mé deprese, já sice vím, že nestíhám a měla bych něco dělat, ale prostě se k tomu nedokážu donutit! Fakt jsem zvědavá, jestli jí stihnu komplet namastit za měsíc a půl, když k tomu chodím do práce... Takže až dopíšu, plánuju si, že začnu být víc aktivní, budu jezdit za kámoškama, na návštěvy, nějakej sport nebo tanec, budu si zařizovat bydlení u babičky, tak snad to bude na chvíli lepší. Jinak jak už jsem psala jinde - poslední dobou m začíná štvát, že jsem sama a novej chlap na míle daleko. Jsem si tuhle dělala skore za poslední dobu s klukama - jeden mi nažvanil modrý z nebe, pak upadl do deprese a už je druhý měsíc mimo provoz. Protože jsem mu řekla, že nehodlám čekat, až si zase chlapec vzpomene, až mu bude líp, tak se urazil a šmitec. Další týpek byl úchyl ze seznamky. Za týden mailování se mi tak zprotivil a když jsem mu napsala, že nemám o víkendu čas, tak se akorát naštval a začal psát cosi o akcích s kamarádkama. Heh. Vygradovalo to tak, že mě začal urážet. Třetí, moc se mi líbí, ale nedávno si našel babu, takovou ošklivku, kruci! Já to zjistila až ted. Takže zas nic. Pak jsou ještě další tři, ale s těma zatím nic extra, to se ještě uvidí, ale stejně z toho nic nebude. Takže tak

Tyhle pocity rozhodně neignorovat,neřešit to dál ještě pár týdnů budeš mít regulérní depresy a z toho tě vykopou jenom antidepresiva. Neutápět se v existenčních otázkách, nevzdávat se. Je to trochu boj proti vlastní vůli.

Myslím si, že takovouto krizí si projde hodně lidí, pátrat po tom "proč"...

ahoj holky vezmete mě do klubu?
tak jsem si tu debatu přečet celou, a je fakt, že hodně mladých lidí má v zásadě existenční problémy tohohle typu... podle mě je to částečně proto, že dnešní společnost tlačí na měřitelný výkon, a to ne každému vyhovuje... další důvod je doslova přehršel možností co dělat, co mít, že se člověk těžko rozhoduje, a tak než aby se rozhodl špatně, tak se radši nerozhodne vůbec, což je ta nejhorší varianta... další důvod je zaměření na rychlé uspokojení touhy po radosti... málokdo si dneska nejdřív našetří, než si něco koupí, většina si to koupí na půjčku a neřeší, o kolik navíc zaplatí... na člověka útočí víc a víc her, filmů a dalších věcí, které ho v podstatě zahlcují balastem, a člověk nemá pořádně prostor zeptat se sám sebe, co vlastně chce, proč se vlastně narodil, jakou stopu tady má zanechat... a tak někteří čmárají po zdech, někteří se realizují v akčních střílečkách, a někteří musí mít všechno podle poslední módy...
já sám taky nemám ještě úplně jasno ohledně mého života, taky nejsem moc spokojenej se svou prací, se svým životem, co jsem zatim dokázal, vytvořil... taky mám problém se k něčemu přinutit... ale začalo mi to samotnýmu vadit, a tak jsem začal s vděčností... i když má člověk depku, může být vděčný za své zdravé fungující tělo, někteří nemají ani to... člověk může být vděčný, že má co jíst, kde spát a co na sebe... jsou lidi, kteří to nemají... člověk může být vděčný za svou rodinu, kamarády, zvířátka ve svém okolí... a když najde dostatek věcí, za které by měl být vděčný, začne se na svět kolem sebe dívat trošku jinak... začne si všímat svých osobních kvalit, a začne hledat, jak ty svoje kvality může použít ve prospěch jiných (zvířecí útulky, domovy důchodců, dětské domovy)... nebo si zajistit pro začátek endorfiny ze sportu, od sluníčka nebo trošky čokolády ale důležité je něco začít DĚLAT, ten fakt, že se člověk rozhodne a něco udělá je nejdůležitější... aspon tak to vidim já, tak to funguje mě

Připadá mi to trošku jako nějakej syndrom vyhoření - což se kolem mě děje v poslední době často. Jednu známou nedávno odvezla sanitka, studuje, do toho 2 práce, stará se o domácnost a jednoho dne se prostě zhroutila, byla zavřená 2 měsíce doma (a to doslova, nešla ani do obchodu) a najednou se sebrala a odjela do Španělska úplně na blint a teď tam dělá někde na farmě nebo co... a asi je spokojená.
Myslim, že každej mívá takový pocity co ty, že je všechno na nic, že se nic nedaří, že je k ničemu. Já si vždycky řeknu že by mohlo být hůř a vzpomenu si na tohle:

naprosto s tím souhlasím

Já jsem konečně ráda, že je lepší počasí, začla jsem jezdit na kole, chodit na procházky, běhat. Bydlím na vesnici, takže čerpám hodně síly z přírody a tak. Je mi vždycky hned líp.

Tohle znám. Před rokem jsem propadla absolutní depresi, měla jsem pocit, že nic nemá smysl, že jsem k ničemu a nechápala jsem, proč tu jsem a co se po mě vyžaduje, cítila jsem se úplně ale úplně sama. Trvalo to půl roku, za který jsem "zestárla o několik let". Z vlastní zkušenosti - rozhodně souhlasím s Reaguji na jirik: - člověk si mnohdy neuvědomuje, co všechno má a co by mít nemusel. A ano, pro zachování si alespoň zbytku duševního zdraví je v takovémhle stavu doslova nutné začít něco, COKOLI, dělat. Holky tady napsaly přehršel možností. Já třeba kreslím a vařím (pro druhé, ale i sama pro sebe jsem schopná.. tak nějak mě to zbavuje stresu). I když jsem třeba neměla kam a s kým jít (moje častá výmluva - nemám s kým, co bych tam a tam dělala sama..), prostě jsem se jednou sebrala a šla sama na kávu a dortík, jindy zase na procházku, postupně jsem si uvědomila, že i když jdu sama, můžu si to užít a zvednout si náladu - začala jsem chodit i do kina, na výstavy... Snažila jsem se zaměstnat, abych neměla čas řešit existenciální otázky.

Další věc - nikdo není k ničemu a každý v sobě má sílu se realizovat a svůj život obrátit k lepšímu. I za sebe doporučuji film / knihu Tajemství - působí sice trochu "sektářsky", ale hlavní poselství (pozitivní myšlení) je podle mě správné a může leckoho nakopnout. Zcela zásadně je nutné změnit styl myšlení z "

na "jsem inteligentní, mám důvtip a není důvod proč bych to nezvládla". Jak člověk k životu přistupuje, takový pak život je.

A zvíře člověka také povzbudí - je to někdo, o koho se musíš starat, kdo tě zaměstná...člověk si najednou přijde užitečný a potřebný.

Jakkoli se zdá situace bezvýchodná, dá se z toho vyhrabat. Já jsem to zvládla a jsem teď mnohem šťastnější, než kdy dřív. A ano, i psycholog může velmi pomoci. Pokud je to člověk na svém místě, bude schopen Tě nasměrovat a pomůže Ti uvědomit si, všechno to dobré, co v Tobě a ve Tvém životě je (a s naprostou jistotou jsem přesvědčena, že tam něco je a není toho málo).