Ahoj, touto diskusí byhc chtěla poprosit o různé příběhy jak jste se dostali z depresí způsobených kosmetickými nedostatky. Od 13 let trpím silným akné, od malička ekzém. V období puberty mě ještě rodiče přemluvili ostříhat se na kluka, do toho šílené pupínky. Spolužáci se mi smáli a v sobě to mám dosud. Je mi 23 let, přítele mám již 2 roky, je na mě hodný všecko. Přesto si neustále tolik nevěřím. Kdykoliv jdeme dívám se po které holce koukne, říkám si že ta má krásnou pleť, ta má tohle a já ne, proto s emu líbí. Nevím, jak se toho zbavit. Postavu mám v pohodě, chlapům s elíbím, jen ta plet. Vyzkoušela jsme antikoncepci, šílené množství i té nejdražší kosmetiky, přírodní léčbu a bez úspěchu. Čili mi nezbyde než se s tím srovnat. Když vidím někoho postiženého nebo s nějakým hlubším problémem říkám si jaká to jsem, že mi zkazí náladu akné. Ale o pár minut později už je mi azse hrozně, nesnáším, když se an mě lidi zblízka dívají, nejsme uvolněná, bojím se už i svobodně projevovat. Nevím co s tím a jak tomu pomoci ...U přítele neustále zkoumám i jeho bývalé přítelkyně a proč je vladstně se mnou, kolikrát mám i chuť se raději rozejít...Nemáte někdo podobný problém?



Poslat SZ
. Samozřejmě, že se zdá, že akné je trivialita, jenže bohužel je zrovna na obličeji, který musíme stále ukazovat. Svoji pleť nesnáším a závidím všem, kdo se o ni nemusí nijak zvláště starat a mají ji v pořádku. Také jsem vyzkoušela vše, ale úplně nezabírá nic. Samozřejmě si říkám, že je mnoho hezčích holek, nicméně zároveň vím, že mám mnoho jiných kladů, kvůli kterým přítel miluje zrovna mne. Vzhled je jistě důležitý, ale rozhodně to není vše - pozoruji, že v delším vztahu člověk partnera jaksi přestane pozorovat, nevímá, zda je "hezký" nebo ne a nakonec jsou hlavní ty věci, které se neomrzí - především intelekt a duševní hloubka samozřejmě 

Galerie obrázků