Boj s jídlem

Ahoj, já jsem jednu dobu taky měla problémy s jídlem. Bulímii jsem tedy nikdy neměla, ale spíš jsem nejedla skoro nic, resp. velice málo. Naštěstí jsem se z toho vzpamatovala a už jím relativně pravidelně a normálně. Ale je to hrozný boj sama se sebou - na jednu stranu vím, že musím jíst a na druhou stranu jsem hrozně nechtěla přibrat ani deko. Z každého jídla hrozné výčitky. No toto období je snad již za mnou, začala jsem pravidelně cvičit a taky jsem přibrala (i když jsem štíhlá pořád, ale to mám dáno z části geny), ale už mi na tom tak nesejde, jako dřív. Chci být hlavně zdravá. Ale někdy mám taky takové přežírací dny, kdy se nacpu sladkostmi, protože je prostě miluju Už si z toho nic nedělám, když si dám třeba v 10 večer čokoládu, tak zase druhý den si to sladké nedám a jím normálně. Věř mi že vím, co prožíváš

Jo a mělo jsem to v podstatě jako Ty, dala jsem si kousek např. čokoládky nebo sušenky a řekla jsem si: kašlu na to, stejně je to v háji a jedla jsem dál...ale tohle je cesta do pekel, protože je hrozně těžký se z toho sama dostat.

Já mám problémy s anorexií. Myslím, že s tímto problémem ti tady nikdo moc neporadí, spíš bych začla za psychologem, to je sázka na jistotu.

Reaguji na Locinka: Takže tedy pravidelné cvičení Ti pomohlo se ovládat? Já jsem začala dělat jógu, ale přijde mi, že to zase tak moc nepomáhá. Já mám v genech tloušťku, ještě špatnou štítnou žlázu, ale i tak se držím na správném BMI. Problém je, že takhle spokojená nejsem a za psychologem jsem taky byla. Ale je to na nic, protože mi radí, abych byla sama se sebou spokojená. Což nebudu, když budu mít pořád nějaké to kilo navíc.
Chtěla bych jen vědět, jestli je šance, že bych zkrotila tu hroznou chuť na sladké a přejídání.

Reaguji na Lennina: no cvičení přímo ne, spíš mi pomohlo v tom, abych neměla takový výčitky z jídla...spíš jsem už dostala rozum, když to tak řeknu. Už mi nesejde na tom, jestli mám o kilo víc nebo míň...Naopak, jak jsem přibrala, cítím se mnohem ženštější a přitažlivější a ono taky není moc příjemné pořád poslouchat, jak jsi vyhublá Takže už na to kašlu a snažím se jíst pravidelně a normálně. Psycholog Ti podle mě moc nepomůže, na tohle musíš přijít sama, mě to taky trvalo a můžu Ti říct, že to bylo hrozné období...Kolikrát jsem se přejedla a pak i brečela a měla nesnesitelné výčitky a jenom jsem se trápila. Teď už vím, že jsou důležitější věci. Přítel mě miluje takovou jaká jsem a to je pro mě nejdůležitější..Tak držím pěsti, ať se z toho dostaneš

Jo a ještě jedna věc: váha nezmění to, jestli jsi sama se sebou spokojená, věř, že ne...Já když jsem měla ještě pár kil navíc, než teď, tak jsem spokojená nebyla...když jsem zhubla fakt hodně a byla hubená až až, tak jsem taky spokojená nebyla...Ten problém je v hlavě a ne na váze..musíš opravdu sama sebe přijmout, nebo budeš nespokojená, i když budeš mít postavu modelky...já když jsem byla silnější, tak jsem to paradoxně neřešila tolik, jako jsem to řešila při nízké váze..

Já si toho cením, ale můj problém není v hlavě. Já netoužím po vystouplých kostech a mizerně nízké váze. To ne. Jen jsem doufala, že se najde někdo, kdo měl taky problém s přejídáním a dokázal si najít takovou tu "stopku", kdy si řekl "už dost".

Reaguji na VeronikaEma: Za psychologem jsem chodila po bulimii, ale nepomohl mi nějak zvlášť. Můj problém je v tom, že mám ráda až moc sladké jídlo a je pro mě těžké si říct dost.

Reaguji na Why so serious: Proč cukrovku? Snad si nemyslíš, že cukrovka se udělá, když budu jíst nadbytek sladkého. Takhle to nefunguje. A nenavážej se do mě, já nemám problém se svou psychikou, víc co chci a kde mám meze - tedy, až na to jídlo.

Co takhle zkusit popíjení klasického zeleného čaje?Já po něm nemám takovou chuť na sladké a navíc na mě působí,že pár kilo zhubnu....A zkus si trochu upravit jídelníček-více přílohy (brambory,rýže) ti ty pozdější chutě malinko zklidní..

Ahoj, taky jsem bulimička a přesně vím jaké to je, v tomhle Tě pochopí zas a znovu jedině bulimička. U mě se bulímie začala, když jsem se rozešla s přítelem a pak se to zklidnilo, pak s dalším přítelem, když byly problémy a jelo to zase, vůbec v tom nehrála roli váha, nebo teda aspoň ne tolik, že bych začala zvracet z výčitek, osobně si myslím, že pro nás holky je to takový únik, nacpat se sladkým a výčitky nám potom nedovolí to v sobě nechat, přesně vím, jak to máš, nejdelší dobu, co jsem vydržela nezvracet, bylo 1/2 roku, když jsem byla sama, neměla jsem přítele a měla jsem klid. Teď třeba v tom lítám denně, protože mám ve vztahu velké problémy a myslím, že vlastně řešit ten problém asi musíme ne od konce, ale od začátku, přijít na to, v jakém stavu to začneme dělat, jak se do toho stavu dostaneme a pokusit si najít způsob, jak se s tím stavem, co předchází nezřízenému mlsání zatočit. U mě je to jednoznačně strach a stres a osamělost, myslím, že ve finále u každé z nás a bylo by fajn, najít si něco jiného, než čokoládu, co nás uvolní, už nějakou dobu jsem přemýšlela nad tím, že bych si pořídila malého pejska, takovou drobnou terapii, mít koho obejmout. Myslím, že ať se nad tím snažíme přemýšlet jakkoli, tak nezřízené přejídání je vlastně jakási biologická snaha vytvářet zásoby, což je vlastně známka strachu, nebo aspoň já si to teda myslím, je prostě třeba hledat jiné cesty, jak se vyrovnat sama se sebou

Ahoj, bohužel vím jak ti je Já zas tak od 17ti let bojovala s anorexií... mám 172 cm a v dobách největší hubenosti jsem měla 48 kilo, což možná někomu přijde normální, ale já byla fakt vyhublá, nemyslela jsem na nic jiného než na jídlo... bylo to hrozné období, ale bohužel když jsem se jakž takž z anorexie vykopala, začalo mě taky trápit tohle záchvatové přejídání... sama nevím jak se tomu bránit, i když je to už mnohem lepší... chce to asi najít si nějakou jinou aktivitu, ale lehce se to radí... držím ti palce a přeji hodně sil!

Reaguji na Barbra007: Zelený čaj se skvělá věc, pravda je, že jsem pak přešla na bílý čaj a ten byl na tohle ještě lepší. Ale když je takové vedro, tak se nedonutím pít žádný čaj. To až zase na podzim.

Reaguji na Nela.martina.: Já mám zvířátka a mám i přítele, který by na mě nic nemělnil a s mou postavou je spokojený. A když se nad tím tak zamyslím, tak nemám problém s osamělostí. Jen toužím po štíhlosti a chci to tak moc, že možná někdy škodím. Ale k bulimii bych znovu nespadla, nemůžu. Jen to přejídání a pak ten hrozný pocit. To samo o sobě člověka ničí.

Reaguji na Lůjík: S tou aktivitou máš pravdu. Třeba dnes jsem měla zase neskutečnou chuť na sladké, že bych se zase přecpala k prasknutí. Ale párkrát jsem se zhluboka nadechla, a pak jsem si řekla, že když se chci přejíst, tak něčím co mi neuškodí. Nakoupila jsem snad všechnu zeleninu a udělám si salát. Toho můžu jíst do aleluja. Takže uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Musím uznat ale, že po tom salátu (bez dresinku a tak) se cítím skvěle. Chuť mám menší, protože mě to motivuje k tomu, abych dále odolávala.

Ahoj, tak ja viem presne, o čom hovoríš. Mala som rovnaké problémy ako ty, dokonca istý čas som trpela anorexiou. Začala som s tým v 13tich, o 2 roky na to som mala najkritickejšie obdobie, na svoju výšku 170cm som vážila 45kg, bola som veľmi vychudnutá, a čo bolo ešte horšie, prišla som asi o tretinu svojich predtým hustých vlasov, o zuboch ani nehovorím, a prestala som menštruovať. Ako tak z toho najhoršieho som sa dostala, pribrala som cca 5kg(rodičia mi na to samozrejme prišli, tak ma veľmi prísne strážili a podporovali ma) po tom sa to však sem tam vracalo, a dokonca ešte aj teraz(mám 22) mám raz za 2-3 mesiace slabú chvíľku. Ale ako tak úspešne s tým bojujem, viem aký je to pocit, môže ti aj 100ľudí povedať, akú máš úžasnú postavu alebo že by si už mala pribrať, tebe to nikto nevyhovorí. Najviac mi asi pomohol môj priateľ, ktorý mi každý deň hovorí, aká som prekrásna a mám úžasnú postavu, a dala som sa na zdravú životosprávu, a pravidelné cvičenia. Teraz mám váhu 54kg, som so sebou spokojná. Okrem iného skús si o tom niekde prečítať, aké následky môže mať také prejedanie sa a následné vracanie. Nemyslím, že by si bola taký extrémny prípad, že by si sa vyhladovala až na smrť, ale aj v menšej miere vracanie ničí tvoje životné orgány, a môže viesť napr. aj k neplodnosti. Neviem, či si rodinný typ, ja chcem mať o pár rokov viac detí, tak toto ma asi úplne najviac odradilo. Predstava, že by som nemohla otehotnieť z vlastnej viny, by ma asi vyslovene zabila. A ďalšia rada - uvedom si, že takýmto štýlom ,,chudnutia,, sa skôr či neskôr dostaneš k tzv. jojo-efektu, a to aj keď sa začneš stravovať zdravo, takmer vždy po tom priberieš, čo je len začarovaný kruh, lebo ťa to bude ,,motivovať,, k bulímii ešte viac. Akonáhle s tým človek začne, je to celoživotný boj so sebou samou, čo je pravdepodobne to najťažšie v živote. Takže čím skôr to absolvuješ, tým máš väčšiu šancu, že začneš viesť normálny život. Nestojí ti to za to. A okrem iného, komu sa v dnešnej dobe páčia vychrtliny?