Až mezi náma jednoho dne přeskočila "jiskra". Znáte to... Vypadá to jakoby "nic" a najednou se vám zamotá hlava Krásný pocit! Po prvním nesmělém polibku nastaly trochu rozpaky. Oba jsme věděli, že to nemůže být dobré. Já, rozvedená, on ženatý, mně je 37, jemu 47. Vím, vypadá to jako klišé, ale je to přesně typ chlapa, kterého MUSÍ chtít každá normální ženská. Starostlivý, trpělivý, vždy ochoten naslouchat a navíc čestný.
Přejdu k věci... Chodíme spolu už asi tři roky. Jeho manželka o našem vztahu ví a nijak mu nebrání. Podle slov mého přítele je smířená s tím, že vychovali dvě děti a spolu už pouze žijí v jedné domácnosti. Napadlo mě: idylka!. Jenže přítel z ničeho nic začal "couvat". Nechápu to. Miluji ho, on miluje mě, byli jsme téměř dohodnuti na společném životě. Pak se z ničeho nic změnil. Byl stále milý, stále pozorný, v posteli vše klapalo. Ale čím dál častěji se vyjadřoval v tom smyslu, že takhle už dál nemůže. Zdůvodňuje to tím, že má obavy ze společného soužití (společná finanční situace, věkový rozdíl, různé zájmy). Dal dokonce výpověď v práci, jen aby se se mnou nemusel stýkat. Přesto si stále píšeme SMSky...a opět čím dál víc zamilovanější.
Problém? Mám strach, že jej svým chováním nutím k něčemu, co by jej udělalo nešťastným. Podobný strach má asi i on. Pomalu se oba stáváme schizofrenními. Oba se navzájem chceme a oba z toho máme děsný strach. Vím (jsem dost zkušená, abych to věděla ), tomuhle by se asi dalo říkat láska, ale jak mám přesvědčit přítele, že jsem ochotna "riskovat" život s ním? A mám to vůbec udělat?
Možná je to otázka spíš pro psychologa, ale budu vděčná za jakoukoli rozumnou radu.