Chyby ve výchově

No, byla jsem první dítě svých rodičů a bohužel moji výchovu tedy vůbec nezvládli. Mám je i tak ráda, přeci jen jsou to moji rodiče...asi jsem na ně trochu nepřirozeně navázaná.

Já bych řekla, že výchova dětí je těžká a i když se budeš nevím jak snažit, tvoje vlastní děti možná budou jednou zakládat podobná témata Prostě to tak je, člověku ujedou občas nervy, všichni jsme jen lidi - i rodiče.

Já to mám stejně. Otec nás opustil, když jsem byla malá a máma si od té doby hledala dost podivné muže-většinou nějací gambleři či alkoholici..měla jsem 4 vztahy s klukama, kteří byli přesně takoví, až mě to děsilo..ale přišlo mi to normální..máma nás nezvládala vůbec. Nechtěla nás a je na ní poznat, že nemá žádné takovéty mateřské sklony-sama to vidím na svém vztahu k dětem. Nikdy si nás moc nevšímala a já se tak pořád dožadovala pozornosti-to si zas myslím, že vyústilo v mojí závislost na lidech. Zvláště na svých partnerech-celou dobu vztahu se jen bojím, aby mě neopustil..a tak bych mohla pokračovat..
ale zas jsem si říkala, že tahle sebepsychoanalýza může být dost nebezpečná a sama jsem vždy byla proti tomu, když to někdo aplikoval na sebe, ale nějaká ta spojitost tam být musí.
Jenže tomu se nevyhneš..nerodíš se "dotvořená" a vždy tě bude určovat i okolí-tví rodiče mohou být perfektní, ale dostaneš se třeba do špatného prostředí ve škole atd. Vždy tu budou lidé, kteří tě nějakým způsobem malinko "rozbijí" a bude se to s tebou táhnout..s tím dítětem, co hlídáš bych to moc neřešila-přílišná péče často škodí stejně jako ta zanedbaná..nejlepší je snažit se vytvořit přirozené prostředí (jak jen to jde)..a hlavně si své problémy řešit mimo dítě..

Bohužel, je pravda, že rodiče nám předávají svou výchovou jak to negativní tak to pozitivníSama vidím, že to co mě štvalo doma, občas dělám, aniž bych chtěla

Souhlasím člověk je dotvářen ledasčím a ledakým, ale přece jenom v tom nejtvárnějším věku asi převážně rodinou. Jsem ze tří dětí a je zvláštní, jak na každém z nás "páchali" rodiče jiné dobra na nejstarší sestře se zákonitě muselo podepsat to, jak se kolem ní poskakovalo a jak vysoké nároky na ni rodiče kladli... já sem pro změnu byla nechtěné dítě, které si máti nechala jen proto, že doufala, že táta upustí od svých bokovek a nový člen rodiny utuží vztah mezi nimi, což se vůůbec nestalo, a že mi to mamča dává dodnes sežrat a brácha jako totální benjaminek zase odnáší mamčin přechod, výkyvy nálad a výbuchy... prostě všichni něco a tak je to asi všude. ale samozřejmě mám své rodiče nadevše ráda

já ale zas vidím, že se to dá potlačit. Mám dvě sestry, obě si prošli stejnou výchovou-jedna z nich si ale v už ve 13 našla kluka, který se o ní děsně stará (teď jsou spolu 10 let) a pak mám druhou, která měla podobné "zjevy" jako já. Ta první byla (od té doby, co je s tím klukem) vždycky hrozně vyrovnaná a úplně jiná než my-po psychické stránce je v největším pořádku a já jsem přesvědčená, že je to díky tomu klukovi (nikdy jí nenechal na dně, kde jsme byly my dvě ostatní). Nedal jí zažít, že by něco strádala..

Právě kvůli tomu, co vidím, že jsou rodiče schopni napáchat na dětech, se bojím mít své vlastní a myslím na všechny ty holky, co ve 14 omylem otěhotněly..nezbývá než doufat, že se proti tomu dá bojovat..myslím, že nějaká psycholožka by si s náma vyhrála..já sama se snažím s tím něco dělat, ale táhne mě to zpátky
jsou to sice jen maličosti, ale dokáží pěkně otrávit život tobě i lidem kolem tebe

Moje máma si na mě zase vykřičí své ztracené mládí a hubenou postavu. Nikdy pro ní nebudu dost dobrá - z toho pramení můj pocit méněcenosti a vnitřní pocity, deprese. Když nejsem s ní (během roku ve škole) moje sebevědomí je na stupnici od 0 do 10 zase tak o 7 čísel nahoře ... Nikdy mi nedává najevo, že by mě měla ráda, když brečím a nechci říct proč (nemám k ní důvěru - je schopná to pak používat všude jako zábavnou historku) řve na mě a párkrát mi řekla opravdu šílené věci, pak dělá že nic a když jsem na ní pak naštvaná jsem já ta histerka co všechno řeší a tak...
Vždycky si říkám, že nedovolim aby si tohle moje dcera myslela...
Moje jediná myšlenka je být od ní co nejdál a psát jí jen emaily (v těch si docela rozumíme)...

Určitě, já jsem byla tlačena k velké samostatnosti - všechno zvládnout sama a hlavně proboha nic po nikom nechtít - a ano, ta nezávislost je výborná, ale svého času jsem se ani nedokázala zeptat na návštěvě, jestli si můžu půjčit pastu na zuby, jen abych nikoho neobtěžovala. Brr. Ale nevyčítejme jim to, oni se povětšinou snažili.

Reaguji na Nympha:
na tohle je fakt nejlepší osamostatnit se a jezdit za ní jen na návštěvy.Když jsem takhle žila, stonásobně se nám zlepšil vztah. Když nás nespojovali peníze ani společná domácnost, najednou jsme si docela rozuměly..

No a s tím se moje máti taky umí vyznamenat, chce abych šla na VŠ, ale pravidelně jezdila domů a učila se, ale že mi přispěje jen 700,- (dokonce těch od státu) měsíčně je moje věc (prosím z toho si musim zaplatit vše-dokonce i kolej a nejzákladnější výdaje) ... nepochopim...

Určitě, já taky, ale já jsem se spíš vychovala sama, v 15letech jsem odjela na SŠ a vracela se sem tam na víkend - 1/5 všeho si platila, poté mě už platili jen jídlo a intr. Teď už se o mě vůbec nestarají a jakoby neměli péči protože já jí přece nepotřebuju...

Holky ja jsem měla problémy a přičítala jsem to rodičum a jejich výchově... ted je mi 30 a uvědomuju si že az budu mit svoje deti že nejspíš taky nebudu "dokonalá matka" já myslím že nikdo nejsme dokonalý , každý máme své problémy a navíc naši rodiče nás měli většinou brzo (kolem 20 to bylo normální), byl komunismus, byli frustrovaní, pak revoluce aaaa huráá podnikat a prachy a lidsky hodnoty šly stranou... uvedomte si že pro naše rodiče to nebylo jednoduché... proto já na děti nechvátám... ještě necítím že jsem natolik vyrovnana že bych se dokázala starat o dítě a dát mu jen to nejlepší...a když to nepřijde tak raději deti mit nebudu vubec. ale budiž našim rodičum odpuštěno . Moji rodiče si ted v 55 letech uvedomují že speciálně v letech po revoluci výchovu zkratka nezvládli a speciálně na mamce vidim že je jí to ted líto..

Výchova mojí matky nebyla ideální ale můžu říct, že se u mě žádné následky neprojevují. Ale bohužel můj přítel přijímá zvyky své matky. Jsou zvyklí s matkou po sobě řvát i kvůli jakékoliv blbosti a za 5minut už se spolu zase normálně baví. Bohužel vidím, že přítel si toto přenáší i do našeho vztahu, protože to vidí jako normální věc.
A toto mě nutí zamyslet se nad tím, že výchova dítěte je opravdu velmi důležitá a těžká. A pokud něco pokazím, tak si dítě ponese následky celý život.

Tak určitě velká chyba ve výchově je, když rodiče vyžadují určité chování, a sami nejdou příkladem, nebo se dokonce chovají opačně.
Proto si myslím, že nejlepší způsob vychovy je jít dětem příkladem, nechtít po nich to ,co sám (sama) nezvládám a povzbuzovat je v jejich úsilí.
Také je dobré umožnit jim konfrontaci s okolím, nevychovávat dítě tzv. ve zlaté kleci, že bude všechno podle něj. Tak to v životě vůbec není.

Super téma. Nad tímhle celkem často přemýšlím. V mojí "rodině" se vždycky všechno hrotilo, jak už se zmínila Foxie, tak hádky na denním pořádku. Když se od nás táta odstěhoval, ségra jakbysmet (radši si brzo pořídila dítě a manžela, se kterým se odstěhovala), tak si matka vylívala všechnu zlobu na mě. Tlačila na mě tolik negativa, že mám celkem problémy se s tím vyhrabat. Nejvíc mi pomohlo se definitivně odstěhovat. Až s přítelem jsem poznala, že v jiných rodinách se neřeší každá volovina a nedělá se tragédie z normálních věcí. Byla jsem zvyklá, že třeba jeden dva dny byly doma ok, ale déle to matka nevydržela a vždycky kvůli něčemu vybuchla. Nadávala mi, že jsem nemožná, že se mnou nikdo nevydrží a někdy i sprostě. Když jsem někde položila hrníček - nepokládej ho, zničíš ten stůl -, sedla na gauč - zničíš gauč -. Prostě pořád jí něco vadilo. Doteď jsem přes to, že mám za sebou řadu řekla bych celkem pracovních a jiných úspěchů neslyšela slovo pochvaly. Ba naopak, vždy na všem matka najde chybu. Otec se zas buď rozčílí nebo je mu to jedno. Když jsem byla v nemocnici na operaci, ani se nenamáhali za mnou dojet nebo se zajímat... Ale na druhou stranu zase kolikrát, když jsem něco potřebovala, zařídila to, koupila a tak. Ale pak mi to samozřejmě taky vyčetla
Věřím, že je strašně těžké nenapáchat chyby ve výchově dítěte. Proto si možná raději nikdy žádné nepořídím. Nesnesla bych, kdybych udělala stejné chyby jako má matka.
Chci se zeptat - jak jste se s těmi negativními důsledky ve výchově vypořádali? Podařilo se vám někomu toho úplně zbavit? Pomohl psycholog nebo psychiatr? Někdo snad radil i hypnozu...

Reaguji na Ančí: S tou zubní pastou-u nás to bylo stejné.Hlavně,abych nikoho neotravovala.Navíc mě naši pořád opakovali,že ze mě nic nebude,nic mi nejde apod.Brácha měl samý jedničky,já třeba 2 dvojky a už naši,když jsme jeli ukázat vysvědčení babi a dědovi,tak říkali,,Podívejte,zase má ten náš chytrej kluk samý,,
Taky si myslím,že si to neuvědomovali-trvá to i teď,když už jsme dospělý.Máma si pořád myslí,že sem ta nešikovná holka,tak se ke mě i občas chová...Všiml si toho i můj přítel.Jinak je hodná,mám jí ráda a asi jí nikdy nic nbudu vyčítat.