Co dělat, když se život rozpadá?

Ahoj. Asi se dá těžko říct, že Tě chápu, i když do jisté míry možná ano..... S povahou introverta jsem na tom stejně. Mí známí neustále něco podnikají, někam vyražejí, prostě se baví..... Já jsem samotářská, plachá, navíc naprosto nepřizpůsobivá, jelikož nesnáším jakýkoliv byť jenom náznak špíny. A jím spíš proto, že se nudím.
Určitě Ti každ radí, ať se přes to přeneseš, ale protože jsme tak trochu "na stejné lodi" tak vím, že i když člověk hodně chce, prostě je to těžké. Já to řeším tak, že si jdu prostě ven číst. Pak mám alespoň pocit, že nesedím celý den doma a navíc se ponořím do tak trochu jiného, knižního světa.
Každopádně přeji moc a moc sil!

Já ti povím svůj příběh-jsem máma dvou dětí, nedávno mi umřela jak babička tak mamka, soudím se o byt ...já si na rozdíl od tebe nemůžu dovolit skuhrat, já se musím vzchopit a starat.
Nezlehčuji tvoje starosti, jen se zamysli nad prioritami.

Já upřímně můžu říct, že tě chápu. Jako bych se vrátila ve svém životě tak o 3 roky zpátky. Babička taky měla rakovinu slinivky a jater, měla jsem do toho problémy ve škole, táta byl po infarktu, rozešel se se mnou přítel...bylo to nejhorší období v mém životě. Zhroutila jsem se, získala panickou poruchu a úzkostné stavy. Babi umřela, ale já musela zůstat silná, abych dokázala být oporou mamce a dědovi....A pak už jsem tu tíhu neunesla prostě...Co říct, už je to několik let, čas zmírnil bolest z babiččiny smrti, ...život jde dál, neříkám, že vše je ted ok, ale jsem na sebe hrdá, že jsem to nakonec zvládla. A ty to jistě zvládneš taky! Rozloučení se se svými blízkými je podle mě to nejhorší, co člověka může potkat...ale buď silná a buď s babičkou, dej ji najevo jak ráda ji máš, neboj se u ní být...mě až nyní pomohlo možná videa o posmrtném životě, že není čeho se bát...je to absurdní, zrovna včera jsem zde založila téma, že mám strach ze smrti...koukni na to, je ještě na hlavní straně. Když budeš mít pocit, že už to nezvládáš, že je toho na tebe už moc, začne se s tebou dít něco divnýho..tak se nesty´d jít za psychologem nebo psychiatrem. To mě asi zachránilo....A vem to taky tak, že babi jistě chce aby ses netrápila a přeje ti jen to nejlepší, tak ji udělěj něčím radost. Opravdu jako bych četla svůj životopis, i já se přejídala, má mamka zas hrozně zhubla, já jím dál, ale to je další téma..... Nejsi v tom sama a je sposutu lidí, co právě ted prožívají to samé co ty!!

Lusinda tohle si nezaslouží! Jako 18 let je blbej věk! Člověk dospívá, neví co chce, hledá svý místo v životě, rozhoduje se co dál a tyhle stavy s tím souvisí. Starost o nemocnou babičku je podle mě úžasná priorita. Na druhou stranu chápiu tebe, a vše je způsobeno tím, že ty uý máš své děti a zhroutit se si nemůžeš dovolit! A vem si, že jsi asi o nějaký ten rok starší...už sis možná něco zažila...

Lusinda
vsak píšu, že moje problémy jsou malicherný oproti tomu, co prožívaj jiný lidi a uvědomuju si to. je mi líto Vašich potíží, snad se to vyřeší, a bude to dobré

coolgirl
to je dobrý nápad, sama sem docela knihomol, přečtu všechno co mi vleze pod ruku. děkuju za radu

Lusinda
A děti v Africe nemají co jíst. Promiň, ale tímhle můžeš akorát tako ublížit, když bagatelizuješ něčí pocity a strachy.

mirillior
Doporučuju psychologa. Sama se v tom budeš plácat. To, že se člověk nemá rád, není malichernost.

kockaaa
obdivuju tě, žes to snad už překonala a bojovala jsi. díky za příspěvek

Étoile
Já nic prosím nezmenšuji.Zamysli se sama nad sebou.
Slečně naopak držím pěsti.

Přiklánim se k názoru Etoile a Kocky. Ona si uvědomuje, že mají jiní problémy a i větší, ale tady se řeší ona a vnucovat jí jak ty jsi silná neni to pravé. Každý má jiné hranice co snese a co je na nás moc.

Naprosto souhlasím. Nejhorší je ten problém, který právě prožívám! Vždycky se najdou lidi, co nepochopí a snaží se přebít něčí problém, tím svým, nebo jiným - závažnějším, ale to prostě nejde srovnávat!
mirillior
Vím, jak se cítíš. Co třeba vyzkoušet STOB? Jistě ho najdeš v okolí. Tyto kurzy Ti poradí, jak se správně stravovat, jak zhubnout a přitom tam najdeš spoustu přátel se stejnými problémy.
http://www.stob.cz/
To s Tvou babičkou je mi líto. Taky jsem takhle oplakala včechny své babičky a dědy.

Ahojky, je to pro těbe těžký období, jestli budeš sama na sobě cítit, že to nezvládáš, raději odbornou pomoc určitě vyhledej, rozhodně neváhej, každý jinak všechno snáší a není se za co stydět! Držim Ti moc palce!

Mirillior, úplně tě chápu, já jsem ve dvaceti přišla o mamku a o rok později o tátu, moc kamarádek jsem neměla a kdybych tenkrát neměla přítele (dnes už to je můj milovanej manžel), tak bych to nezvládla. Důležité je si uvědomit, že i nemoci s smrt je součástí života. Já když jsem viděla mamku i taťku se trápit bolestma (byli těžce nemocní - taťka nádory na moč.měch, a mamka celkové selhávání orgánů), tak jsem se postupně smiřovala s tím, že až odejdou, nic je bolet nebude. A ikdyž nejsem nějak pověrčivá, tak věřím, že jsou teď v nebíčku a koukaj na mě a jsou spokojení a doufám, že i pyšní, že jsem jejich dcerka. Depresí jsem trpěla asi rok, nic mě nebavilo, furt jsem brečela a pomohla mi kamarádka, která mi řekla dost zásadní věc : ty hledáš chybu v sobě a to tě ubíjí. Když je na tebe někdo hnusnej, tak většinou to není osobní k tobě, ale léčí si tím svoje mindráky a ty se pak utápíš v depresi a myslíš, že to je jen tvoje chyba, že se tak špatně k tobě chovají. Většinou mají problém oni, ne ty. Když si tohle uvědomíš a všechny narážky budeš házet za hlavu, tak máš vyhráno. Podpořila jsem to ještě vitamínem B, který stabilizuje nervový systém a za čtrnáct dní jsem byla v pohodě. Myslela jsem, že se stal zázrak

Navíc, je ti 18 let, život máš před sebou, takových krizí ještě bude a možná i závažnější než je tato. Držím palečky, aby se vše srovnalo a aby se babičce ulevilo od bolesti, která ji určitě nepříjemně provází