Co dělat, když se život rozpadá?

True
Já si myslím, že slečna nemá až tak problém s tím, že by nevěděla, jak se správně stravovat. To jídlo už je jen důsledek psychických problémů. Když přejdou ty, přejdou i tyhle stravovací excesy.

Ahoj,v období 18 jsem taky měla deprese jako ty.Chápu tě.Bylo to dost těžký období,a myslím,že pro spoustu holek je taky.Asi se v tom věku hledáme...Já jsem si v té době dost nerozuměla s tátou,někdy mi přišlo,že mě nikdo nechápe.V tom období jsem taky byla spíš introvert.Navíc mě štvalo dojíždění do školy.Jednoho dne jsem pak večer zkolabovala.Poslali mě k psycholožce,ta mi po nějaké době našla depresivní poruchu chování.Já si myslím,že by jsi mohla zajít k psycholožce.Opravdu to pomáhá a není se za co stydět.Od té doby,co jsem tam chodím,je to lepší.Hlavně to zlepšil i čas.Teď je mi 22 a jsem opravdu moc spokojená.Držím ti palce,stejně tak i tvé babičce(můj děda byl taky vážně nemocný,naštěstí všechno překonal),a ať si užiješ svoje narozeniny a prázdniny.

mirillior
Každý si v životě projde něčím špatným. Asi to tak má být, protože pak bychom si nevážili toho dobrého. Nic není věčné a i tohle, co teď prožíváš, jednou skončí a bude zase lépe. Každá překážka, která se ti postaví do cesty, všechno, co musíš překonat, tě vždy nějakým způsobem posílí. Získáš životní zkušenost, i když špatnou, ale přece jen budeš silnější a příště už budeš vědět, jak se k problému postavit a jak to lépe zvládnout. Život je boj a jednou jsi dole a jednou nahoře, ale přesto ten život má cenu žít Taky i pro ty krásné chvíle, které přijdou. Je ti 18 a to nejlepší v životě tě teprve čeká

U STOBU nejde ani tak o to, že někdo neví, jak se stravovat, ale že na to nemá sílu.

přejídání je už jenom důsledek toho, že něco nezvládáme samy a hledáme něco čím to zahnat. Každa z nás má svoje problémy. Možná by bylo lepší než jídlo si popovídát s kámoškou, zajít někam, prostě udělát si program, aby si na chvíli zapoměla, já vím, že je to těžké, ale určitě se to dá zvládnout

Tohle se zvládnout samotné nedá. Vypadá to, že jídlo nahrazuje něco jako balanc, přejídání ve smyslu uspokojení a pak samozřejmě výčitky. Poruchu příjmu potravy doma opravdu nevyřešíš, bylo ti nanic a smutno, už bez nemocné babičky. Prosím tě, podívej se na nějaké fórum, kde se diskutuje o takhle závažných nemocech blízkých osob, je to sice hrozné, ale ti lidi vědí, co prožíváš a můžou se vzájemně podržet. No a pak je to na psychologa, ale to nejdůležitější je, aby sis našla to něco pěkné na sobě, co můžeš mít ráda a co si na sobě můžeš vážit.

Pančelka
Tak tak... Rodina je oporou číslo jedna, psycholog a terapie dokáže udělat hodně. Zkus to