Co dělat s přítelem, který lže v maličkostech

Taky jsem se setkala s tím, že tohle chlapi dělají a i bez důvodu. A popravdě, když se nad tím zamyslím, i já někdy v úplných blbostech kecám, protože se mi nechce vysvětlovat pravej důvod, nebo se vymlouvám a jsem trubka na to, abych to řekla na férovku. Naučila jsem se to doma, když mojí mamce furt něco vadilo (i když jinak je super, tak prostě ona to ráda všechno po svým), tak bylo jednodušší plácnout něco, ona byla spokojená a já taky. A zůstalo mi to i teď, když už to dělat nemusím.

Akorát si teda dej pozor na to, aby to fakt bylo jen v těch nedůležitých drobnostech, ono dost často to tímhle nekončí...

To máš pravdu, já to vlastně dělám taky.

Právě, jak jsme měli někam jet a on najednou nemůže .. Svět se sice nezboří, ale samozřejmě že to naruší plány a to nemluvim ani o mém náladě a pocitech

Jsi velká puntičkářka. Pro muže je to buď bílé nebo černé, nikdy ne uprostřed, a už vůbec se nezabývají odpovědi. Prostě mužský mozek pracuje jinak. A jestli jsi přesvědčena o tom, že ve věcech vážnějších jste za jedno, nedělej z komára velblouda. Věř u chlapa to nemá cenu a zbytečně se tím pouze zkracuješ zivot.

tak mohla by ses nad to povznést, ale ne každý to umí.
Já lhaní nesnáším, ale občas jsem i já sama produkovala "bílé lži", abych třeba druhému neublížila.
Co se týče tvého přítele - já být v Tvé kůži, tak bych mu to lhaní osolila tak, že by ho to přešlo. Ale neznám Tebe, neznám přítele... U nás jsem já spíš cholerik a přítel flegmatik, takže i vysloveně musím některé věci, které mi vadí, naflouknout a rozmáznout, protože flegmatik si z malého "tytyty" nic moc nevezme.
Oni chlapi celkově považují hodně věcí za drobnosti a trvá jim než pochopí, že nám něco fakt vadí.

já to teda určitě neumím, zvlášť když se to opakuje - to už si pak říkáš, není náhodou chyba ve mně, chce vůbec se mnou trávit čas ..

Naprosto u nás to je taky tak.
Ale bohužel prostě většinou nevím na stoprocent, že mi lže a není to jak dokázat. Takže mu to "osolit" často nemůžu.

Reaguji na sarra:
To určitě, nějaký věci zkousnu, který mě nějak neovlivňují.
Ale dneska mě teda naštval!

Tiež mi napadlo pri čítaní denníčku, že možno sa to naučil pri svojej výchove. Ak maminka svojho synáčka príliš buzerovala za prkotiny, tak ten sa potom tak obrní, že si vymýšľa svoju pravdu, ktorá podľa neho bude vyhovovať aj okoliu. A potom to samozrejme prenáša do vzťahu.
Druhá možnosť je asi tá, že ho príliš dusíš, vyčítaš mu veľa vecí, alebo naňho tlačíš, aby s tebou trávil viac času, než by chcel on sám, a preto povie, že potrebuje byť v práci o hodinu skôr aby si trochu vydýchol. Ale možno to nie je váš prípad, to mi len napadlo ako možnosť. Ale úplne ťa chápem, mne môj priateľ klamal raz, aj to len po polroku chodenia a v totálnej hlúposti, a mala som obrovský problém mu začať znova naplno dôverovať.

Mám doma něco podobného . Nebo snad můžu říct - měla jsem. Já sama jsem hrozně pravdomluvná, nesnáším lži a lhát neumím a proto to byl pro mě velký problém, když přítel o nějaké prkotině zalhal. Několikrát jsme to hodně řešili, když jsem mu říkala, že nechápu, proč lže o takových prkotinách když navíc ví, jak hrozně moc mi vadí lži, že takhle nevím, jestli mi nelže i v důležitých věcech a že nevím, jestli s člověkem, který lže (spíš by se v naší situaci hodilo vymýšlí si) chci vůbec být. Myslím, že se nad tím hodně zamyslel a od té doby nevím, že by mi v něčem zalhal. Ale u nás šlo opravdu o prkotiny a možná právě proto to bylo pro mě ještě nepochopitelnější, proč se kvůli takové blbosti namáhá s lhaním.

Taky mi přišlo, že se přítel po naší menší krizi zamyslel.
Ale bohužel nějak nemůžu najít ztracenou důvěru

Já mám takovou kamarádku - taky si vymýšlí v úplných nesmyslech, často je to dost průhledný a pro mě hlavně nepochopitelný. Minax to popsala pěkně, myslím, že i ta má kamarádka se naučila takto reagovat v dětství a teď ji to prostě zůstalo... U přítele by mi to vadilo, ale jestli se po tvé "promluvě do duše" zamyslel, dej mu šanci, snad s tím bude něco dělat.

u mě takový člověk bez ohledu na pohlaví nemá šanci , protože lhaní je pro mě neomluvitelné a kdo lže u mě končí. Mě zas nevaděj jiný věci , ale lhaní strašně moc.

Tak tak.
Těžko říct, tvůj příspěvek toho zase tolik nevypovídá, ale mě by to vadilo. Jsem ale ovlivněná zkušeností z minulého vztahu, kdy jsem měla doma pořádného lháře ( a taky jsem si ze začátku myslela, že mi lže jen v maličkostech - nebylo to tak ), tudíž už bych si znovu něco takového do života nepustila. Důvěra je křehká, ale pro mně také zásadní věcí, která by měla ve vztahu být...

tak to nevím u nás občas ani já... teda jedná se o věci, co mi říkal a co ne, a jak... a oba si myslíme, že to bylo tak jak si myslíme my a ne ten druhý.... No a někdy mne to vytočí do běla, protože mi to přijde jako jeho úmysl a ne že si nemůže vzpomenout. Ale na druhou stranu já mám na něco špatnou paměť, tak taky nechci prudit, když si nejsem jistá na 100%.

ano, může být.

Já měla tyhle tendence právě dřív trošičku taky, protože jsem doma jako malá nemohla být úplně upřímná a drobné zamlčení bylo výhodné. Úplné překrucování mně ale nebavilo nikdy...