Co mám dělat proti závisti - bohužel z mé strany

Reaguji na Storm:
Jsem taky bez práce, a opakovaně. Nemocná za chvíli taky budu, právě z toho, co se to stalo, měla jsem silnou menstruaci, zánět dásní, teklo mi z oka, bolí celé tělo. Bez přátel jsem taky a rodina sice je, ale ví houby o tom, jak mi je.

Proč rodina neví, jak Ti je?

Prostě protože to nezažili, tedy skoro každý zažil nějaké propuštění, ale ne tak jako já. Ten můj příběh prostě žádný z rodiny nezažil.

Jak se můžeš trápit tím, že někdo má tři děti a ty jen dvě? To tolik chceš tři děti, chtěla jsi je vždycky, tvůj sen byli tři děti a nevyšel ti, či co? Na mě to spíše působí tak, že chceš to co nemáš. A v tom případě nebudeš nikdy spokojená....
Nikdo z nás nemá všechno. Holky ti tu psaly hodně příběhů a rad, ale tebe žádné nezajímají. Baví tě fňukat sama nad sebou. Dle mě si za to můžeš dosti sama, kdyby jsi alespoň trochu chtěla něco by jsi s tím dělala. Koupila si knihu, vzala si rady holek k srdci nebo zašla k odborníkovi. Ale ty neděláš nic, jen sedíš u pc a fňukáš, jak nic nemáš, všechno je na houby, jsi moc chudá, stará, škaredá...Všichni jsou hezčí, bohatší a mají se lépe než ty....A víš proč? Protože pro to něco dělají, nikomu nespadne rodinná pohoda či peníze sami do klína. A krásné ženy o sobe hodně pečují, tráví spoustu času, aby vypadaly, tak jak vypadají, takže to taky není zadarmo.

Přečetla jsem celé téma - a fakt mě nadzvedlo. Co je to za přístup? Všechno je na nic a já s tím nic nedělám?! Tečka. Tak proč si stěžuješ? Zajímají tě vůbec rady, jak se z toho dostat?

Nikdo není stoprocentně zdraví a šťastný, je to o přístupu k životu. Taky s ním mám problém, proto jsem četla toto téma, mohla bych taky vyprávět co vše špatného mě v životě potkalo a jak je to nespravedlivé...Naštěstí vím, že si za většinu problémů můžu sama a snažím se s nimi bojovat /se střídavými úspěchy/. Ale z tebe mám vážně pocit, že užírat se závistí je tvůj největší koníček.

Reaguji na martinam:
Přesně tak!!

Reaguji na martinam:
Nemáš úplně pravdu, já se opravdu snažím a přičiňuji a chodím se ptát na práci. A podnik, kde jsem dělala, se prostě dostal do potíží, už podruhé. A jedné osobě spadla dobrá práce přímo do klína, a krizi tam pocítili vloni jen tak, že pár pátků zůstali doma. Myslím, že i někoho propustili, ale tuším, že je nabírají zpátky.

No a? Proč se tím zaobíráš, to nechápu. No tak má někdo práci, někdo ne. Nejsi sama, kdo je bez práce, tak nefňukej.

No, to je přesně ono! Proč se zajímáš o "jednu osobu"? Ty stále pozoruješ ostatní, jak oni to mají...Kdo má něco lepšího než ty, kdo je krásnější, kdo má větší plat...Proč to proboha děláš? Myslíš, že ti lidé nemají své problémy? Mají a větší než že "jedna osoba má dražší tričko než já"....."jedna paní z práce má tři děti a já jen dvě"...."jedna paní má doma perfektně naklizeno"....NO A CO? Tak si taky nakliď, když tě to tak žere! Co ti brání?

Nezlob se, ale přečti si to, co jsi napsala znovu. Přečti si celé téma. Ty jsi si nevšimla, že si stále jen stežuješ? Že se stále opakuješ? Jsi bez peněz, práce, rodina tě nechápe, jsi nemocná....To si vážne myslíš, že jsi sama? Lidi mají tak velké starosti, mnohem, mnohem větší než že je vyhodili z práce...No a co? Jsi dospělá a relativně zdravá na to, aby jsi mohla pracovat? Jsi, tak běž a najdi si jinou. Nebude to lehké, ale není to žádná tragédie!

Reaguji na vosmajda:

Ani den ti nikdo nevrátí, jen rychleji stárneš tím užíráním se závistí. To je hloupé a krátkozraké.

Reaguji na martinam:

Tak jsem o tom ještě přemýšlela a přiznám se, že bych tu ztrátu práce ještě nenesla tak špatně, prostě dělala prakticky to, co se má, šla na pracák a hledala a hledala a netahala do toho emoce. To že mě to ničí, to je tím, že mám samé úspěšné příbuzné a stydím se. Od tchyně a tchána jsou to samí manuálně pracující a mají docela štěstí. Taky je už odněkud v životě vyhodili, ale oni se vždycky někde chytili. Z maminčiny strany je to snad samý inženýr. A ona o těch příbuzných tak ráda mluví, i když jí vždycky říkám, ať to nedělá, že to nechci slyšet.

Reaguji na vosmajda:

Za to, ale nemohou úspěšní příbuzní, ale ty sama. Ty sama si určuješ co je pro tebe úspěch, co je pro tebe důležité. Proč přemýšlet o úspěších někoho jiného? Co ti to dá, když nad tím budeš přemýšlet? Nic, jen se budeš užírat závistí. Hele, ono jde o tom stále mluvit, dokola to řešit, sypat si popel na hlavu....Ale to nejdůležitější je ten zásadní krok - změnit to! Změnit sebe, nemyslet na ostatní, nezávidět a když něco závidím - tak to chci - tak si to zařídím tak, abych to měla, ne? Sice to nebude hned, ale jednou můžeš předčít i své "úspěšné příbuzné".

Toto jsou zbytečné "kecy". Štěstí má občas každý a každý má občas smůlu. To, že je někdo inženýr neznamená, že je šťastný - ale určitě to znamená, že hodně udělal pro to, aby inženýrem byl. Pokud ty sama takové ambice nemáš - no a co - to neznamená, že jsi horší člověk - pokud je máš - začni studovat a jednou budeš taky ING. Proč to vlastně svým příbuzným nepřeješ? Něco ti udělali? Nebo "jen" mají práci? Přestaň řešit kdo má jakou práci, vzdělání, oblečení a zaměř se na sebe. Na závist se vykašli, překonat ji musíš sama. V tom ti nikdo nepomůže, leda psycholog.

Asi nejhorší je to, že mají práci. Nějaká krása už mě tak nevadí, jako na začátku tématu. Když se v tom plácáte rok, občas zaměstnání, občas pracák, tak si připadáte vedle příbuzných jako lempl a darebák. Když závidíte, skoro všechno si můžete zařídit jako druzí: mají naklizeno, tak si naklidíte, ale s tou prací to nejde, je krize, ta práce prostě nejde sehnat honem. Jenomže se dvěma dětmi na škole ji prostě honem mít musíte. Teď babo raď.

Reaguji na vosmajda:
závistí ničíš život opravdu jen sama sobě ( a rodinu to asi také příliš nestmelí )
V jednom příspěvku jsi psala o úsměvu. Ano, opravdu má tak velkou moc. Zkus se opravdu srdečně usmívat na lidi kolem a přitom být v nitru naštvaná - to nejde. S úsměvem jde všechno lépe. Jsem sice o 10 let mladší než ty, bez dětí, ale prošla jsem si svým osobním peklem.
Začni o sobě smýšlet lépe, věř si. Jsi silná ženská, a umíš něco, co jiní ne. Jsi originál, ničí kopie, jsi jedinečná. Máš děti - oni nechtějí smutnou mámu, naprav to, dokud je čas.
Sčítej požehnání, nikoli křivdy. Život není fér a nikdy nebude, je to jen o nás jak ho budeme chtít prožít.
Doporučila bych ti na dlouhé zimní večery krásnou knihu s názvem Myslete velkoryse

Vosmajdo, četla jsem víc témat, kam jsi přispívala, a myslím že jsem ti párkrát už odpověděla. Ale ono je to pořád o tom samém. Není to o práci, o kráse, o těch druhých. Je to o tobě, resp. o tvojí hlavě. Podle mne je základ psycholog. My ti tu nepomůžeme. Musíš nejdřív změnit svůj pohled na svět!! Pak to ostatní už půjde samo.

Už jsem asi na to kápla, čím si způsobuju věčné neúspěchy - přílišným mluvením. Nemá to rád žádný šéf v žádné práci. Nemá to ráda ani moje maminka: Ty pořád a neustále mluvíš, už jsem z toho unavená. Možná, že kdybych přišla a mlčela, zeptala by se, co je se mnou a co mě trápí. Poslední asi tři roky pořád slyším: Tos už říkala, to je popáté, pošesté, pořád to meleš dokola. Nebo si vezměte mé největší problémy po svatbě, s tchyní, tchánem, švagrovou, byl to za prvé malý výkon v domácnosti a za druhé jsem občas někoho urazila, že jsem ani netušila, jak. A obojí by nemuselo být, kdybych se vyvarovala toho věčného řečnění. To vám jde všechno pomaleji a ještě něco nevhodného plácnete. Jdu tím na nervy i manželovi, to je pořád: Ticho, ticho, taky chce asi něco mít z televize. Myslím si, kdybych míň mluvila, že to bude půl úspěchu. To málo, co bych řekla, by třeba lidé i poslouchali a možná by mě občas i pomohli a nenechali mě v každé bryndě samotnou. Opravdu se mi zdá, že lidé, kteří mluví málo, tím životem proplouvají jako po másle.