Co s pochroumaným sebevědomím?

Jo, kéž by se dalo sebevědomí brát v tabletách, nebo jinak implatnovat do mozku...
To co si o sobě myslíme, je souhrnem toho, co nám o nás říkaji jiní od dětství. A to dokonce i to, co máme v nevědomí a aktivně si na to nepamatujeme. Dítě se rodí přirozeně sebevědomé, ví, jak je jedinečné, dokonalé, a pomilování hodné. Nepřemýšlí, co si o něm myslí ostatní a hlásí se ke svým právům na teplo, jídlo a zábavu.
Těžko se to teď dá jednoduše změnit.
Naučili nás, abychom nebyli "sobečtí", a mysleli víc na jiné, a taky na to co oni si o nás pomyslí.
Takové poddajnější povahy s tím pak mají potíž celý život.

Máš dvě možnosti. Buď se naučíš mechanicky, nácvikem asertivity jednat a reagovat jako sebevědomý člověk, anebo zreviduješ vše, co bylo do Tebe vloženo a jak to vytáhneš na povrch, rozhodneš se, že podle tohoto modelu dál jet nechceš, a navrátíš se do stavu toho dokonalého dítěte, které samozřejmě žádá o svá práva a pozornost.

První způsob je povrchnější, ale rychlejší a účinný.
Druhý způsob je bolestivý, dlouhý, ale zase trvalý...

Je fajn že se ráda chodíš bavit a nesedíš jen doma. Snaž se být s kamarádama co nejvíc. A jinak co si myslím že je hlavní tak to že na ostatní sebevědomě působíš. Taky se k tobě podle toho budou chovat. Jen to chce si teďka o sobě začít víc myslet - v tom dobrém slova smyslu K těm klukům co obletovali kamarádku - nemyslím to zle ale kamarádka vypadala asi jako snadnější úlovek proto si všímali jí. Mně třeba v tanečních nikdo moc nechodil žádat o tanec a pak mi několik kluků řeklo, že se báli, že bych je určitě odmítla že šli rači za pipinkama u kerých to měli jistý. Možná z tebe mají i respekt. Měj se ráda taková jaká si a on se časem určitě nějakej šikovnej chlapec najde

Ahoj, já mám to samé. Od té doby, co mám přítele, tak mám seběvědomí mnohem lepší, ale jinak jsem na tom stejně.
Pokud jsem někam šla s kamarádkama a byli tam kluci, vždy se zajímali o ně a o mě ne. S nima se víc bavili, s nima tancovali, s nima flirtovali. Já tam byla vždy jen do počtu. Přitom si nemyslím, že by kamarádky byly nějak hezčí než já. Jenže je to o tom, že já se kluků tak trochu bojím, většinou mě zklamali a ublížili, taky to vypadalo, že už něco bude a pak nic. Proto když jsem někde, kde je více kluků, tak se uzavřu, automaticky, aniž bych chtěla, nasadím masku ledové královny a tím pádem si mě nikdo radši moc nevšímá. Bohužel to neumím korigovat, možná teď, když mám dlouhodobě přítele, tak už by to bylo jiné, ale od té doby jsem někde mezi více klukama nebyla.

A proč se za sebe stydíš? Že máš větší nos, vyšší čelo? A co je vlastně norma? Každý člověk je jiný, je originál, to je na tom to zajímavé. A každý člověk je s něčím na sobě nespokojený, takže zbývá buď to změnit, nebo z toho udělat přednost. Mě celé dospívání trápilo, že mám široké boky a větší zadek, pak jsem si uvědomila, že s tím stejně nic nenadělám (pokud nechci na liposukci nebo obecně na plastiku) a přestala jsem se tím trápit. Hezky se obleč, nalič a učeš, pokud nevíš jak, tak si nech třeba od kamarádky poradit. Podívej se na svůj život i z jiné stránky, co jsi dokázala, v čem jsi dobrá, jaké máš cíle. Zjistíš, že sebevědomí není jen o vzhledu. Postupem času k tomu dospěješ, přijde mi z toho co píšeš, že jsi ještě hodně mladá. Věnuj se něčemu co tě naplňuje místo aby ses doma trápila. Pak určitě potkáš kluka, se kterým ti bude dobře. Držím palce

Určitě to je o vnitřním pocitu o sobě samé, vzhled tu hraje jedině tu roli, že ti právě tvou psychiku dokáže dost poškodit. Zkus se dát nějak dohromady (psycholog - doporučuju, fakt !, tanec, pár dobrých knížek), bude to trvat dlouho, protože problémy v dětství (znám) se táhnou hrozně dlouho. Lidi se bojí složitých povah a pokud se tě ještě drží pocit méněcennosti kvůli pleti, tak i málo hezká kamarádka udělá dojem mnohem větší, protože vypadá, že s ní bude jen velká pohoda a zábava a nebude řešit složitější problémy.

elissa

Lidská psychika je křehká, a o sebevědomí to platí zvlášť. Strašně dlouho trvá, než si ho člověk "vybuduje", a ještě dýl, pokud člověk má nebo měl problémy. A pokud ho máme, stačí malinká narážka, jednoduše pitomost k tomu, aby jsme ho zase ztratili a můžeme začínat od začátku.
Důležité je věřit sama sobě, protože v případě, že si nevěříš, nevěří ti ani okolí. Je to hlavně o tom, jak člověk působí na ostatní a jak před nimi vystupuje.
Já vím, že je to všechno o pocitech, ale pokud budeš před ostatními figurovat jak upípnutá puťka, která si nevěří, tak tě tak i budou brát.... Tento poslední odstavec je čistě jenom příklad, ne tvrzení, že to tak děláš.

Holky hrozně děkuju za příspěvky
Víte, já opravdu nemám problém s tím, že bych se doma užírala a odmítala chodit mezi lidi. Tyhle doby mám už za sebou. Naopak chci chodit ven, kolikrát chytnu i skvělou partu a necítím se méněcenná. Mám štěstí, že mám skvělou třídu a partu tam. Takže opravdu to není tak, že bych se každý den trápila. Pak ovšem stačí - jak říkáte - malé rýpnutí a je to zpět. Jsem ja tom rozhodně o moc lépe, než dříve, ale stále to není, jak bych si představovala a mezi určitou skupinkou lidí (zejména pohledných kluků, no) se cítím nesvá. A hodně těžce nesu kritiku .. S tím bych se hlavně chtěla naučit pracovat. Konečně se brát taková, jaká jsem.

elissa

Ahoj, nevím, jestli ti tenhle názor pomůže, doufám, že tě aspoň neurazí. Víš, není všechno jenom o kráse. Pokud na sobě vidíš nějaké chyby na vzhledu, něco se dá napravit a něco zůstane jako tvoje osobnost, nesmíš to brát jako negativum. Ale krása samotná ti nikdy štěstí nezaručí, měj sama sebe ráda takovou jaká jsi a z kluků si nic nedělej, on se ten pravý najde. A můžu ti dát jako příklad sebe. Podle svého okolí patřím mezi ty tzv. krásné. Mám štíhlou vysokou postavu, dlouhé vlasy a hezký obličej. Nikdy jsem nezaregistrovala úplně přemrštěný zájem opačného pohlaví, ale já zase nejsem až tolik společenská. Cca od 16 let jsem vystřídala několik přítelů, rozešli jsme se. Teď mám necelý rok přítele, kterého miluju, jenomže jsme každý trochu jiný a máme spoustu odlišných názorů, nedá se říct, že ten nebo ten je správný, jsou jenom jiné a to partnerství podlamuje. Navíc na sebe kvůli škole a práci nemáme tolik času, chybí nám společné rozhovory a láskyplné něžnosti. Dost to bolí. Ostatní, co nás znají by řekli, že jsme ten dokonalý krásný pár na obálku časopisu. Ale my nejsme šťastní, i když na tom pracujeme a snažíme se, co můžeme. Jenom chci říct, že život není dokonalý a trápit se tím, že nejsi prvoplánová kráska nemá cenu. Můžeš být nakonec daleko šťastnější než kdo jiný.

hanuliska
Ano mám to tak nějak podobně jako ty, i se svým současným přítelem. Jako bych četla o našem partnerství... ale sebevědomí mám taky podlomené díky tomu, že když mi bylo takových 12, 13 byla jsem opravdová ošklivka...pak jsem se nějak vyloupla, dospěla, zkrásněla...ale že bych díky tomu byla šťastnější, to se opravdu nedá říct...Krása vážně není v životě to nejdůležitější, i když se to tak často zdá....

Já už nevím, jak s tím bojovat. Když si konečně začnu říkat, že jsme každej nějakej a že vlastně žádnou výraznou vadu nemám, přijde něco, co mě totálně srazí na kolena.
Včera jsem šla domů a zas měli nějaký kluci ironickou poznámku "to sou nohy!". Nejsem žádnej hubeňour, ale s velikostí 38 si tlustá nepřipadám. Jenže takhle mi to řeknou dva lidi a už tomu věřim. Ale nevim jak nohy zakrýt v tomhle vedru
Pak mi všechny kamarádky líčí, kterej kluk se na ně zrovna usmál a tak a já jen závidim, protože na mě se nikdo neusmívá, maximálně se mi vysmívaj Přitom si nemyslím, že jsem nějaká hnusná, ale asi jo, asi jsem se spletla. Najednou zase ztrácím chuť kamkoli chodit. Všechno je zbytečný a nic se mi nechce
Mně nedělá už ani radost, když si něco nového koupím. Stejně mě to už krásnější neudělá.