Dítě: ano/ne

Kolik ti je let?

Jo pardon, zapomněla jsem uvést věk. Mě je 25, přítel je mladší, 23 let..

Já si myslím, že když spolu počítáte a milujete se, tak byste do toho měli jít. Prostě už se stalo. Třeba to tak má prostě být. Sice rok je docela krátká doba na to poznat partnera, všechny jeho vrtochy a odkrýt všechny takové ty kostlivce ve skříni, ale to neznamená, že vám to nevyjde. Z mých zkušeností pánové ve 23 letech většinou ještě moc nevědí, co chtějí, ale třeba ten tvůj to ví a ví to moc dobře. Je potřeba to řešit společně. Co se týká porodu, myslím, že postupem času, jak se s tím vším budeš seznamovat, ucítíš pohyby miminka a budeš se na něj čím dál víc těšit, tě obavy přejdou. Budeš myslet hlavně na něj - aby bylo zdravé, aby se mělo dobře a nějaký strach z bolesti bude ten tam. Navíc - v tomhle by ti měl být partner tou největší oporou, nejen před, ale i během porodu a samozřejmě po něm. Na to všechno se ho dopředu zeptej.

Reaguji na vilima:
Děkuji za reakci. Přítel má malé sourozence - 8 a 10 let a je z nich "vyplácaný", takže ten vztah tam k dětem vidím. Ujištuje mě, že pro mě tu bude vždycky a vždycky by se o nás postaral. U porodu trvá na tom být u mě (zatím jsem to úplně neschválila). On toho má přítel, na to, kolik mu je, hodně za sebou a má víc životních zkušeností, než já. Já do teď vlastně řešila jsen hlouposti a najednou taková věc...

Já ted měla něco podobného bála jsem se několik dní, že jsem v tom, je mi 23. Nakonec se naštěstí zjistilo, že ne, každopádně já také nejsem mateřský typ a děti moc nemám ráda byla jsem 100% rozhodnutá, že to dám pryč kdyby mělo být. Být tebou udělám, to taky. Já když se nad tím zamyslím tak bych se akorát trápila. Prostě skoro žádná svoboda, nějaký kila nahoře pro mě by to nebyl ted život, chci se ještě bavit a přítele mám už staršího 29 a ten by s dítetem prý taky smířil i když ho plánoval ještě později, ale já prostě ne. Myslim si, že bys měla myslet v tomhle hlavně na sebe, protože ty to budeš rodit a pak se o to starat nejvíc, několik let na tobě bude vyset a nebudeš moc jít kdy chceš kam chceš...

To je hodně důležité. Pokud jseš si jistá, že to tak je, držela bych se ho.

Tak směle do toho

Tak vzhledem k tomu, co jsi zde uvedla si myslím, že zrovna ty by ses na sto procent rozhodla správně... a ještě že tak

Já myslím, že tohle je vyloženě věc, nad kterou se musíš pořádně zamyslet a určit ty sama, tady ti moc rady z omla. nepomůžou, tedy vůbec - dítě je závazek na celý život a jestli se rozhodneš tak nebo tak, pokaždé je možné, že svého rozhodnutí budeš litovat. I když, píšeš, že jste stejně plánovali, jen ne tak "brzy" ( 25 není brzy ) - no ale dva roky dřív nebo později, to zas až není takový rozdíl. Nebo jsi to myslela tak, že jste s přítelem krátce a máš pocit, že jej ještě tak dobře nepoznáš ?

Lepší je umět se rozhodnout správně, než se tak nějak nechat vláčet okolnostmi a pak mít ukřivděný pocit zkaženého života. Myšleno všeobecně na jakoukoliv životní situaci.

Tak věk na to máš, přítel dítě chce, porod zvládlo spoustu žen, tak není důvod to nezvládnout taky Já bych si to nechala, protože to nejsou závažné věci jako je mi 18, nemám školu, nemáme peníze apod. Budeš toho litovat a s přítelem se beztak rozejdete, když on to dítě chce.

Je fakt, že tohle si musíš rozhodnout sama. Můžu Ti říct, jak jsem to měla já. Otěhotněla jsem taky spíš neplánovaně, ale téměř o deset let déle než Ty. Myslela jsem, že taky nejsem nijak mateřský typ a porodu se bála. Ale těhotenství jsem neřešila, brala jsem to, jak to šlo. Žádné potíže jsem neměla, do zaměstnání jsem chodila normálně, vidět to na mě začalo být až v téměř v šestém měsíci. Porod byl nakonec taky v pohodě, muž u porodu byl a jsme tomu oba rádi. Výbavu jsem taky řešila až poslední měsíc před porodem. Prostě žádné hnízdění, žádné veliké chystání dopředu. Kila žádná navíc mi nezůstala, dokonce vážím míň než před otěhotněním (54), v těhu (56) jsem přibrala 13 kilo, po porodu bylo hned 9 dole, po šestinedělí nebylo poznat, že bych kdy byla těhotná Ano, život se změnil hodně, už si holt nemůžu dělat, co chci, ale zase jsem moc šťastná, že tu dcerku mám, že to tak osud zařídil. Plánovat to, tak se nerozhodnu nikdy.

Reaguji na Terezzzaaa:
Na otázku, zda dítě ano, nebo ne, je trochu pozdě. To ses měla ptát, než jsi začala souložit a podle toho se alespoň chránit.
Dítě je živý tvor a ne věc. Ono nepřestane jen tak existovat. Buďto mu prostě dovolíš, aby se narodilo, nebo zvolíš jeho smrt.

To já si zase nemyslím... Myslíš , že když budeš s někým 10 let , že tě nemůže překvapit nějakým svým vrtochem?

Dát dítě pryč jen proto, že se bojíš porodu je blbost a dost slabý argument a věk 25 nerovná se brzy. V moderní době všude dostupné antikoncepce mi přijde zvláštní otěhotnět neplánovaně.

Reaguji na True: Že se slečna měla lépe chránit, ví asi i bez tebe. Promiň, ale takové řeči jsou fakt nejhorší. Žádné dítě ještě není, zatím se jedná pouze o plod.

Já si také nemyslím, že rok chození je krátká doba, během ní se většinou dá zjistit, jestli se k sobě hodíte. Píšeš, že ano, také ze tvůj přítel dítě chce. To by v případě tvého rozhodnutí pro potrat asi znamenalo konec vašeho vztahu. Což mi přijde jako škoda, pokud tvrdíš, že bys dítě chtěla už tak za dva roky. To se mi nezdá jako takový rozdíl, abys teď měla těhotenství ukončit. Ale musíš nejlíp sama vědět, jak to cítíš. Jestli nejsi mateřský typ, tak to nebudeš ani za dva roky. V takovém případě by byl asi potrat lepší a v každém případě si najít přítele, který po dětech také netouží.

Nebudeš první ani poslední, která se bojí porodu, nebo která má strach, jak to zvládne. Po svých zkušenostech akorát můžu říct, že bych si už nedovolila hazardovat s "já jsem to plánovala jinak", protože pak mně osud brutálně humorným způsobem flusne do tváře.
Teď mám kolem sebe taky spoustu třicátnic, který si dítě naplánovaly, a najednou to nešlo. A oni hrozně chcou, podle plánu, a osud jim s.re na plány.
Tož tak. Myslíš že za dva roky se zbavíš strachu z porodu?