To proto, že tak moc jsme si rozuměli, tak moc jsme byli stejní a spříznění, že je to dle mého šílená škoda. S mnohýma klukama jsem si perfektně rozumněla, ale když se na to dívám zpětně, tak nikdy s nikým jako s ním. Navíc když minimálně já jsem si na 100% uvědomila své chyby... a o to víc to bolí.
Takže o co jde? Přítel mě dloooouho, několik měsíců, upozorňoval na to, že nechce aby jsem si myslela, že ho mám jistého, že má prostě takový pocit.... že vyžaduje více pozornosti, že příliš nemyslím na věci co jsou pro něj důležité a tak. Pokaždé jsem řekla, že to samozřejmě není vůbec pravda, že je pro mě jistý. To, že občas zapomenu na pro něj důležité věci se taky nestávalo vždy, až cca teď ke konci - celkem jsme spolu byli 3,5 roku a já taková začala být asi poslední 3/4 rok. Nevím proč, milovala jsem ho pořád stejně... ale teď vidím, že on měl prostě moc velkou pravdu. Víc než bych si dokázala kdy připustit..
To, že jsem mu říkala, že pro mě není jistý, jsem si opravdu myslela, jenže co se týče mýho podvědomí, měl pravdu. Nějak jsem si na něj zvykla, zvykla na to že je pořád všechno tak strašně moc fajn... a v tom se stala chyba.
Včera přišel za mnou a řekl že to nemá takto cenu, že je to pořád dokola a ho už to nebaví mi pořád říkat, že ho to mrzí, že byl dlouho přesvědčený že jsem ta pravá a že ho mrzí že to končí zrovna na tomto.... Po pár hodinách dodal, že nechce abychom se nenáviděli, že mě chce jako kamarádku, že nechce o mě přijít. To já také ne, ale já, nyní už 24 hodin děsným presu si teď všechno připouštím. Že on mě na to jak vůl tolikrát upozorňoval a mě to vždy vydrželo jen chvíli, vždy jsem na to rychle zapomněla.... TOlik mě mrzí, že jsem nebyla vůči němu pozornější, že jsem se chovala...prostě tak moc....že je pro mě prostě jistej. Nejraději bych se za tohle všechno zabila. Když tak o tom přemýšlím, je to tak u mě celý život se vším.... Dokud nedostanu pořádně přes hubu, varování pro mě neznamená nic.... ve škole, v rodině, v přátelství.... a teď už i ve vztahu. Až pak se vždy poučím.
V únoru se stěhoval do nového krásně zařízeného bytu a ještě docela nedávno by dal všechno za to, kdybych s ním začala bydlet. A po tak krátké době tohle.... bože!
Chci ho zpět, znám už své chyby, už jsem dostala opět tvrdě přes hubu... ale kdy mu dát vědět? Jak na to? A vůbec jak postupovat? Nikdy jsem se takovýmto způsobem nerozcházela, vždy velmi ve zlém, takže nemám žádné zkušenosti. Dnes ráno jsem za ním byla, zvonila a stejně neotevřel (mají papírové stěny, jde slyšet každý krok, každé zakašlání, vím že byl tedy doma), ani nebral telefony. Poté jsem si ale doma na netu v článcích na podobné téma našla, že pokud ho chci zpět, v žádnhém případě ho neuhánět a nevnucovat se, dát tomu čas a někdy se stává, že dojde i on jako první. Takže jsem asi udělala chybu....
Jaký je váš názor na věc? Ptám se na cokoli, na názory, na rady, cokoli.....
Děkuji.



Poslat SZ
měla jsem to samé s bývalým, akorát já byla v pozici tvého přítele…něco jsme si řekli, že je špatně, fungovalo to týden a pak na to jako by zapomněl… po půl roce mě to začalo štvát, nakonec se těch věcí sešlo více a rozešla jsem se…uháněl mě zpátky, ale k ničemu to nepomohlo…
Galerie obrázků
). Asi si to budeš muset převrat sama, nevím, jak časté tyhle věci byly, kolikrát se opakovali, kolikrát Ti o tom říkal a jak atd......Ale spíš bych to fakt analyzovala pro případ budoucího vztahu, slepovat bych to nezkoušela....onos e říká, že partnertví )manželství) je jako zvon - když praskne, taks e dá opravit ale už nikdy nezní tak krásně jako předtím....
POZOR
