Funguje to tak? Svoboda ve vztahu

Jo, chápeš to naprosto správně, teď ještě převeď teorii do praxe.

Kdyby jsi ty byla tvým přítelem, tolerovala by jsi své chování? (chtěla by jsi zůstat v takovém vztahu?)

Hlavní je, že si své šílené chování uvědomuješ, jen si ještě sama odůvodni proč se tak chováš.

Neblázni, tohle nemůže dlouho vydržet. Na začátku vztahu si byla v pohodě a najednou šílíš, děláš scény, zakazuješ, chlapec musí být dost zmatený. Hlavně, že víš, že to není normální. Vžij se do jeho situace, jak by se ti líbilo, kdyby se tvůj partner najednou změnil v hysterku?
Kdyby to bylo naopak (kdybys psala, že se takto chová tvůj partner k tobě), poradila bych ti, at ho profackuješ a odejdeš, žárlivé scény a zákazy opravdu nesnáším.

Ne svoboda a lhostejnost...to ne, ale duvěra a respekt.

Lhostejnost by bylo, že by tě mohl podvádět a dělat cokoliv a tobě by to bylo šumák.

Ano, chápeš to velmi dobře. Jste mladí - to poslední, o co mladý člověk v novém vztahu stojí, je podezírání, vyčítání a vyzvídání. Nedělej to. Je to odporné, ruší to veškeré jiskření ve vztahu a i ten nejkrásnější partner /-ka se tím dokáže druhému neskutečně zbřidit a ztratit v jeho očích respekt.
Je velice dobře, že si to uvědomuješ - teď to zkus zvládnout : zařiď si třeba svůj program, když tě popadne chuť mu"kontrolně" zavolat, tak odlož telefon kdesi vysoko na poličku, .. a především nedělej scény. Pokud se ti to povede, věřím, že přítel bude úpřimně nadšen.

Holka, neblázni. Na pivo se nežárlí ( možná proto, že bude vždycky lepší ). Nechceš mi říct, že ty hloupé články v časopisech pro chlapy jsou pravdivé, že ne ?

Cituji: Jo a docela se mu divim, že semnou ještě je
No, to já taky...
Holka neblázni, jestli se takhle budeš chovat dál, tak o něj zaručeně přijdeš...

Chápeš to správně, nenapadá tě, že ho to může i urážet? je ti věrný, má tě rád a ty..? děláš mu scény, jsi protivná a hysterická. Aby si nakonec neřekl, že když už jsi stejně taková, tak tě podvést klíďo může, jelikož to vyjde nakonec nastejno

A teď vážně..hoď se do klidu, nauč se využít volný čas, najdi si koníček, co tě fakt bude bavit...já se třeba kolikrát i těším až přítel na to pivo vypadne, ať mám ten svůj klid, můžu podrbat s kamarádkou, dát si vanu, mrknout na nějaký stupidní holčičí film a něco si přečíst ve většině času tam chlapi stejně rozebírají hrozné hovadiny..a i kdyby tam byla nějaká holka, vím, že příteli prostě můžu věřit...Důvěra je základ vztahu, tak vám ji nekaž...posíláš si vztah sama do kytek, přítel ti nic nedělá (zatím, jsi na nejlepší cestě ho k tomu dohnat).

Chodit do hospody, s kamarádama je naprosto v pořádku. Nemůžeš mu přeci kecat do toho, co má rád. A i kdyby tam rozebírali ženské a jak má která velké prsa...NO a co? Upřímně , nikdy s kámoškama nedrbete o chlapech? hercích? fakt ne? je to totiž normální a nic to neznamená. Tak si nepředstavuj hororové scénáře, nech ho dýchat , buď pro něj zase zajímavá a trošku tajemná..Občas mu dej košem, najdi si vlastní program..buď svá, trošku nezávislá...ale zároveň milující přítelkyně, které může věřit a nemusí se nervovat, kdy ho zase začneš podezřívat a pokazíš hezký večer.

Je super, že víš, že to není dobré chování.

pořád mu něco vyčítám a vyzvídám, kdy kde co dělal, s kým se bavil, jestli náhodou nebyl na pivu nebo tak, tak mi přijde, že tím víc té svobody chce...
Divíš se? Mě kdyby se tak furt někdo ptal, tak bych taky chtěla být radši sama...

čím víc bude přítelkyně příteli zakazovat chození s kamarády na pivo nebo mu odepírat jeho ,,svobodu" a vyzvídat, co má v plánu kdy dělat, žárlit na ostatní ženy a třeba mu vyčítat, že se s nějakou dává do řeči, tím víc ten přítel bude chtít chodit s kamarády na pivo, vyhledávat některé své kamarádky a bavit se s nimi a být víc sám?
Ehm, tak hlavně ve vztahu bys tomu druhýmu neměla nic zakazovat... je to dospělej člověk a ne 7mi leté dítě... a znáš to "zakázané ovoce chutná nejlíp"... takže tímhle chováním ho akorát odradíš, odpudíš a pak za tebou jeden den dojde, že je konec..

Ty se asi bez něj sama dost nudíš a nemáš co na práci, že? Musíš se umět nějak zabavit.. mně když jde přítel pryč, tak to beru jako svůj holčičí večer

Jo, je to tak. Nezakazuj a nepřikazuj, zkus se s ním spíš domluvit na kompromisu. A neřeš nějaké pomalé odepisování atd., pokud třeba nemáš strach, že se mu něco stalo a tak. Prostě až bude chtít, dá ti o sobě vědět. Věř mu a dělej i ty, co tě baví, nebuď na něho tak vázaná. Jak píše Cherry, taky si zajdi s holkama na diskotéku nebo na skleničku.

Ono je hlavně dost naivní si myslet, že ten vztah bude stále jako na začátku - že ten chlap prostě bude myslet 100% času jen na Tebe a nebude už nidky v životě jít ven na pivo s kámoši apod...... přijde mi, že spousta zejména mladých holek má pocit, že vztah by měl být stále jako v té prvotní zamilvoanosti. A jakmile se to začne trochu měnit tak už začínají stíhat a celé tím jen zhoršují.
A ano, platí že čím víc svobody ve vztahu dáváš, tím je větší pravděpodobnost, že to s normálním partnerem (ne sukničkářem, který by toho zneužíval) bude fungovat. Ale fakt nečekej, že se celý život udržíš ve fázi zamilovanosti...... Ale přejde to většinou do jiné fáze, kdy ten druhý člověk už je endílnou součástí Tvého života, ovšem Ty přitom samozřejmně žiješ život podobně jako dříve (ne úplně stejně, ale zachováš si koníčky, kamarády apod.)
Jinak ve vztahu se nikdy nic nezakazuje, jste přeci rovnocení partneři, ne?

Naivní to není někteří mají to štěstí i po 20 letech. Je to o lidech .Když se budeš chovat jako dáma ne jako hysterická stíhačka respekt u chlapa neztratíš a bude s k tobě domů vracet rád. To samé platí i naopak.
Nechápu tu potřebu většiny žen kontrolovat, přikazovat, a chtít, aby chlap skákal jak oni pískají .

Když to vezmu sama za sebe: já jsem hodně fixovaná na svojí rodinu. Miluju svoje děti, svého muže a trávím s nimi většinu svého volného času. Ale občas potřebuji vypadnout, buď na jeden večer nebo na víkend nebo i na delší pobytovou dovolenou, bez manžela, bez dětí, jen s kamarádkami.. I můj muž jede někdy sám, na lyže, na traning camp nebo do sklípku s kamarády.. Máme ve zvyku, aniž bychom se na tom nějak dohodli, že po dobu, kdy je jeden z nás pryč, spolu téměř nekomunikujeme. Já po příjezdu na dovolenou (bez manžela) napíšu ve stylu: dojeli jsme dobře, vaří tu dobře.. a vypínám telefon. A před příjezdem maximálně zavolám, v kolik mě má vyzvednout na letišti.. To samé manžel, zavolá: jsem ubytovaný, vše OK, přijedu tehdy a tehdy.. Ve výsledku si oba odpočineme a strašně se na sebe těšíme.
Za 10 let, co jsme s mužem spolu, jsem ho nepodvedla, jestli on mne ano, tak to udělal tak šikovně, že o tom nemám ani tušení Ať už se vracím domů po půl dni, po 3 dnech nebo po dvou týdnech, vracím se s tím, že vím, kam patřím a koho miluju..
Člověk potřebuje prostor. A potřebuje cítit důvěru. Důvěra zavazuje, člověk prostě nechce zklamat toho, kdo mu věří a dává mu prostor, aby žil taky svůj vlastní život..

Promiň, ale já fakt nevěřím, že někdo setrvá 20 let v té úplně prvotní fázi zamilovanosti, s růžovýma brejlema a totálně poblázněný. To by byl trošku extrém nepoužitelný pro běžný život A navíc by to bylo dost divný, kdyby sety city nikam dál nevyvíjely....
Možná sjem to blbě napsala, ale myslela jsem to tak, ž emi přijde, že většina mladých holek čeká, že zůstane navždy v té euforii ze začátku vztahu (a jejich protějšek taky), což prostě reálné není......

Taky to nechápu, sama bych nesnášela, kdyby někdo něco podobného zkoušel na mě, takže to nedělám ani druhým.

skvěle napsáno, nemůžu nesouhlasit.

Ono je to totiž tak, že ne každý je od prvního okamžiku zamilovaný stylem "nevidím, neslyším", někdo se třeba zamilovává postupně a ani o tom neví (stává se tak u přátel, u lidí, kteří vás na první pohled nepraští fyzičnem atd...) .
Může to být i tak, že člověk nemá žádné růžové brýle, ne jak u náctiletých - taková ta šílená láska, vášeň, žárlivost, kdy člověk nejí, nespí...o to je ten vztah podle mně krásnější a opravdovější pro život, když se dva naprosto vyspělí lidé do sebe zamilují bez tady těch idylických představ. Já miluju svého přítele jak nikoho na světě (kromě nejspíš budoucích potomků), ale rozhodně se nedá říct, že bych byla na začátku poblázněná s naivní představou o dokonalém vztahu. V podstatě od začátku spolu bydlíme, čím jsme si prošli..docela očistec hezky pro začátek ale naprosto s jistotou oba víme, že k sobě patříme, udělali bysme jeden pro druhého v podstatě cokoliv, věříme si, můžeme se se vším svěřit..umíme si dát prostor a odpočinout si od sebe..prostě se máme rádi a věřím tomu, že v tady té fázi to může být nekonečně dlouho, protože je tam důvěra, psychická vyrovnanost, oba víme co od života chceme, užili jsme si oba na dlouho dopředu a nemáme touhy někde zahýbat, lhát a podobně..

Někdo si třeba řekne, že to není ten pravý vztah, když to od začátku nebylo jak na kolotoči, nebylo nám láskou špatně a mohli jsme klidně jíst a pít=D ale já si to úplně nemyslím...láska má asi vícero podob (taky jsem jich zažila víc) a ať jsem třeba naivní..tohle podle mně opravdu vydržet může a co jsem slyšela od starších dam, tak to tak je