Holka stydlivka

Omlouvám se za preklepy,pisi z telefonu a ten mi to prepisuje

Reaguji na susanet: ahoj, sice nemám přímo radu, ale když jsem si tvůj příspěvek přečetla, tak je to jakoby jsem ho psala já. mám úplně stejný problém. Těžko navazuju kontakty, lidi si vybírám, mám pár dobrých kamarátek, na které se ale můžu spolehnout. Nevím, jestli je lepší mít kopu známejch nebo spíš pár, ale kvalitních. Asi oboje. Je to hodně o sebevědomí, to asi víš, tak asi se zaměřit na to.

Změnit se to dá vždy. Člověk se prostě musí odhodlat, nebát se a mluvit. A když to prostě nejde, alkohol vždy pomůže. Upřímně, mě nic jiného nepomáhá. Neřeším to tedy tím, alkohol mi nechutná. Ale vím, jak lidé říkají, že jsem pak zábavná.. Jinak platím za tu chytrou a inteligentní, ale stydlivou holku. Pro některé co mě neznají bohužel i někdy namyšlená. Tím, jak nemluvím, tak se tak prý prezentuji. Zrovna včera jsem na sebe měla vztek, že prostě neumím být bezprostřední jako kamarádky, které se tak v pohodě seznamují třeba. Žádné plus ve stydlivosti vážně nevidím. Ale prostě už jsem taková, u sebe vím, že to nezměním.

Reaguji na Banshee: chtěla jsi napsat kamarádek ne?..

právě jsi mě popsala...

Neni to spíš tím, že se bojíš, než stydlivostí?

Reaguji na Lucie_Jade: ano, sorry, uvědomila jsem si to až pak, snad mne omluví, že jsem ze Slovenska, a tam se to píše s "t", tak se někdy v rychlosti spletu

Reaguji na Nicolllina:
S tím naprosto souhlasím, bohužel jsem spoustu svých současných kamarádů poznala až trochu v náladě a to jsme vedle sebe tolikrát beze slova seděli, když jsem tam byla třeba s kamarádkou...

Takto se přesně chová můj přítel - ve společnosti méně známých lidí je celý večer klidně zticha a jenom kouká. Nejhorší je, že se ostýchá bavit i se mnou

Naštěstí jsme spolu už poměrně dlouho, takže všechny mé nejlepší kamarády už zná dobře a rozumí si s nimi. Tam to tedy nevázne a je přirozený... Musím upozornit, že je poměrně chytrý, přehled má a to, co říká, má hlavu a patu.. Jenže je stydlivý a prostě ta sebedůvěra asi chybí

Ale jakmile vyrážíme mezi lidi, které méně zná, je mi jasné, jak to dopadne.. Pak i za mnou třeba holky chodí, že je strašně zakřiknutý a nabručený - úplný opak mě - a jak to že nám to takovou dobu klape

No, já už jsem se s tím smířila - jeho sestra je naprosto to samé. Myslím si, že příčinou tohoto chování bude tak trochu tchyně. Neustále je shazuje a platí doma za "generála". Přítel si od ní klidně nechá nadávat a nezmůže se ani na slovo. Druhým problémem je, že se nedokáže zastat ani mě - ale to je druhá kapitola.

Co Ti poradit, to úplně nevím - alkohol: ano, může být občas pomocníkem a za druhé - víc si věř, neboj se, nikdo Ti hlavu neutrhne Myslím, že to chce čas a za chvilku do kolektivu taky zapadneš Stejně tak jako přítel zapadl mezi kamarády mé

Mám to to samé, když jsem mezi lidma, které nějak extra dobře neznám sedím zakřiknutá a při nějakých jejich poznámkách na mě se jen usměji. Na víc se nezmůžu. Vlastně ani nevím co bych si s nimi měla říct, nemáme nějak moc společných témt. Teď myslím přátele od přítele.

Podle mě bys to zase neměla nějak lámat přes koleno.Panáka si klidně dej, ale pokud dál nevíš, jak se zapojit do diskuse, tak se třeba jen tvař mile a se zájmem o to, co říkají ostatní. Někdy se prostě stává, že se prostě potkáš s lidmi, se kterými si nemáš co říci. Za to se nestřílí a kolikrát je ten druhý rád, že se zbytečně nesnažíš tlachat o tom, jak je venku krásně (například) a pokud se tváříš přívětivě, tak nemá výčitky, že jsi třeba nervózní z jejich společnosti.

Reaguji na Cassidy01: Můj přítel je na tom úplně stejně ze začátku se mě dokonce kamarádky ptaly, jestli není naštvaný nebo jestli se mu něco nestalo. On jak sám říká "radši poslouchá". Poslední dobou je to o něco lepší, beru ho do společnosti častěji, zvýšilo se mu docela sebevědomí a hned je vidět rozdíl.

Možná bys sis "někde" (já vím, že se to lehce řekne, ale hůř dělá) mohla najít někoho nebo něco, co Ti pomůže zvýšit sebevědomí. Budeš pak víc spokojená sama se sebou a nebudeš se snad tolik ostýchat, protože budeš mít "silnou základnu".

Ony tam jsou i holky, ty se pořád scházej(kafíčka, výlety atd.) já tam nejsem nová, s přítelem chodíme 4 roky..tak už je i takovou dobu znám. Ale já to prostě nedokážu, povídat si s nima..ale nejen s nima i s jinejma, at už je znám nebo ne..
jak píše Reaguji na Whatitis: taky když se mě někdo na něco zeptá, tak se usměju nebo se přeřeknu..
Jinak ze začátku, když mě neznali, tak to moc nemohli pochopit, že jsem tichá..mysleli si, že jsem namyšlená nebo ,že mě nezajímaj..
společenští(ukecaní) lidé to asi nemohou pochopit..

Taky jsem taková, ovšem bývaly doby, kdy to bylo mnohem horší ... Hodně se to zlepšilo tehdy, kdy jsem si našla ukecanou a extrovertní kamarádku, od které jsem odkoukala, jak se s těmi úplně cizími lidmi baví a jak na ně reaguje, a zároveň mě to donutilo, kdykoli jsme někam spolu šly, nebýt v jejím stínu a bavit se také. Jinak ve společnosti úplně cizích lidí se taky necítím zrovna dvakrát dobře, tyto situace ani nevyhledávám, ale když už tam jsem, tak většinou sedím a čekám, kdy na mě někdo začne mluvit, sama se většinou neodvážím, ale i tak se naštěstí najde někdo, komu se nelíbí, že jsem tak potichu a přitočí se ke mně. To, že jsem namyšlená, jsem o sobě slyšela tolikrát, že už to prostě vypouštím z hlavy, ať si říká, kdo chce, co chce, tomu já nezabráním a lidi, co mě znají líp, ví, že taková nejsem.