Holka stydlivka

Haha, to zní, jak kdybych psala z cizího účtu. Mám to úplně stejně
Taky nevím, jak to změnit. Protože když se snažím být společenská, úplně cítím, jak se přetvařuju (i když okolí to tak nevnímá)

Mimochodem tam máš taky chybu.

Jinak já bych do sebe naklopila pár panáků na kuráž. Ale svou povahu prostě nezměníš, nemá cenu cokoliv lámat přes koleno, spíš se zaměř na zvýšení sebevědomí a vše půjde samo.

Tohle mám se všema cizíma lidma.... prostě jsem nekomunikativní, nedokážu se jen tak začít bavit s cizíma... kamarády přítele beru, jen ty, kteří se se mnou normálně začali bavit, já sama bych asi nemohla začít.....

Přesně to tak mám. Přetvařuju se, snažím se a pak když jsem sama, přemýšlím nad tím, co všechno jsem řekla, jestli to nebylo blbý atd....

přesně..... nebo chci třeba něco vtipnýho říct, ale honem si nevzpomenu na ta správná slova... a diskuze jede dál.....

Já mám uplně to samé, když jsem někde nová, tak sedím a mlčím, sem tam se pousměju nebo řeknu max. 2 slova. Nejhorší je, když se mě nekdo zeptá propč nemluvim.....vždycky řeknu, že jsem spíš poslouchací typ a že se potom rozjedu......další mínus mám, že se strašně červenám, když jsem nervozní
Ale když ty lidi poznám a zjistím jací jsou, jako bych se úplně proměnila a srším vtipem, směju se a vyprávim historky
Jak už tu někdo psal, je dobrý si třeba jazýček rozvázat nějakým alkoholem, pak už to jde samo

Reaguji na Verulinka:
Určitě se to časem zlepší Ten můj už je v kruhu těch mých nejbližších jako doma, dokonce je i oblíbený a komunikativní... Obzvláště kamarádky k němu (po mém předchozím varování) byly hodně ohleduplné a po čase ho pěkně rozpovídaly

To už je docela dlouhá doba i na to, abyste se stihli všichni dobře poznat... (Já jsem se svým přítelem 5 let, z toho 3 roky společného bydlení). A jak si rozumíš s přítelem (společné zájmy, koníčky, zážitky, názory...)? Víš, většinou si kolem sebe člověk sdružuje lidi sobě podobné - a když si s nimi nerozumíš.... A příteli, který (jak říkáš) miluje společnost a má hodně přátel, to nevadí? V okruhu svých přátel se chováš jinak?

Já jsem třeba také společenský typ, zároveň jsem i docela chápající - měla jsem s přítelem trpělivost, protože jsem věděla, že prostě potřebuje čas, aby zapadl a cítil se i on sám dobře.. Ale pokud by i po 4 letech ve společnosti mých nejbližších jenom seděl a vůbec by se nebavil, asi by zkazil i náladu mně - ale nevím, píšu to pouze ze svého úhlu pohledu - neříkám, že to Tvůj přítel má stejně

Holky, ono i toto má mnohdy co do sebe

Reaguji na Cassidy01: příteli to naštěstí nevadí, s nim si povídám všechno v pohodě,ale já se prostě v jakékoli společnosti neumim bavit..at už je znám např.5 let.. bohužel mi to nejde..přítel mě bere takovou jaká jsem a asi už mu to tak nepříjde..(což je dobrý )ale mě to hrozně tíží..

já to mám uplně stejně. Strašně mi na mě vadí že neumím jen tak plácnout nějakou blbost, ale vždycky než něco řeknu, tak přemýšlím jestli to nebude blbé nebo trapné :/. Nevím o čem si s cizíma lidma nenuceně povídat. Naopak mezi přáteli, které už znám dýl, srším vtipem a nestydím se vůbec. Já spíš radši první ty lidi poslouchám a zjišťuju, co až si můžu dovolit, jaký mají smysl pro humor, jestli máme něco společného apod.
Strašně mě štve, že mi hodně záleží na tom, co si o mě lidi myslí. I když si řeknu: "Kašli na ně.", nejde mi na ně přestat myslet.
Moje nejlepší kamarádka a kamarád jsou extrovertní a občas jim závidím, že se tak snadno seznamují. Občas si připadám jako její stín mojí kámošky, ale tak trochu "odkoukávám" jak navazuje řeč, jak reaguje,..
Ale už několik kamarádů mi řeklo, že je stydlivost na holkách dokonce přitahuje

tak bezprostření lidé to mají vždycky snažší je to o nátuře, ale přílišné kontrolování a formulování v duchu co zrovna můžu říct či ne většinou mine prvoplánový účel.Já bych to zas tak nehrotila a snažila se projevit spontálně , většinou stačí nějaká fráze obrácená v žert a komunikace se nastartuje jaksi sama.Hlavně dělat se ve společnosti jinou než jaká ve skutečnosti jsem se dosti nevyplácí.Vždy z té celé společnosti se najde aspoň jeden , se kterým najdeš společné téma ( koniček , cokoliv ) na které můžete konverzovat a při příštím sedánku opět navázat řeč.

Holky, mluvíte mi z duše. Ale když to tak čtu, závidím vám, že se aspoň nebojíte a do té společnosti jdete (i když tam třeba jen sedíte a posloucháte). Jediný kam jsem já schopná chodit, je jít s přítelem do kina. Vždycky když jsme někde byli, brečela jsem pak po nocích při pomyšlení, jak se na mě všichni dívali, ptali se proč nemluvím a když jsem jim řekla, že spíš radši poslouchám, zakroutili hlavou a radši se šli bavit s někým jiným. Už nikam nechodím. Nemůžu se nějak přesto přenést. Když jsme někam s přítelem pozvaný, radši ho pošlu samotného, než abych měla někam jít. Nevím co s tím dělat. Přítel sice nechodí nějak často, ale když už se někam má jít, ráda bych šla s ním jako přítelkyně, ale nemůžu se přesto přenést. Když vím, že máme někam jít, tak jsem z toho už několik dní ve stresu a je mi z toho špatně a nakonec to stejně radši odvolám. Tím pádem už nemám žádné kamarádky. Jediný koho mám je můj přítel a jen se modlím, aby mu to nezačalo vadit a neřekl mi "čau".