Jak mám bojovat s emocionální přecitlivělostí?

Ahoj, to co tě potkalo je hrozné a máš pravdu, že se k tomu každý staví jinak a jinak to zvládá. Já jsem zřejmě podobný případ jako ty. Nedokážu jen tak zapomenout a lehce se přes těžké chvíle přenést a jít dál. Zase ale to, že to někdo dokáže, ještě neznamená, že je bezcitný. Psycholog Ti zřejmě pomůže, ale pokud chceš možná by ses z toho mohla vypsat - psát bratranci "dopisy" do nějakého bloku....tohle taky pomáhá. Jinak držím place.

Tak já jsem na tom podobně.. Když mi zemřel děda (se kterým jsem mimochodem uplně nevycházela) tak jsem se z toho dostávala přes měsíc.. Prostě to byl člověk, na kterém mi i přes všechno špatné záleželo.. Já se třeba občas rozbrečím jenom při představě, že mi zemře druhý děda, se kterým mám opravdu nádherný vztah.. Říkám si, jak to zvládnu až odejde on, když jsem se málem zhroutila nad smrtí toho prvního..
Je to vždycky těžký, když ti odejde někdo blízký a je jedno jestli ti je 18, 30 nebo 50..
Psycholog ti pravděpodobně pomůže, tak bych se jeho pomoci nebála..
Možná by ti ale pomohlo to co mě.. Je pravda, že to asi není uplně ideální způsob, tak nevím jestli si nenaběhnu když ti to tady poradím..
Ale mě pomáhá jedna věc.. Vždycky když se mi derou slzy do očí před lidma, tak se zhluboka nadechnu a říkám si, že pláč je slabost, že nesmím lidem kolem sebe ukázat, jak slábá jsem.. Když uvidí že jsem slabá, tak využijí mojí zranitelnosti a dokážou ublížit mnohem víc..
Není to asi uplně v pohodě, vím, že pláč ve skutečnosti slabost není, ale mě to pomáhá.. Možná to tak cítím jelikož se mi na základce vždycky posmívali. Kyž jsem byla smutná ze špatné známky tak mi říkali "ubulánek", tak mě to možná trochu poznamenalo, kdo ví..
Každopádně ti přeju hodně sil, nikdy není lehké odpoutat se od osob, které ti byly blízké

Přitom mi bude už třicet, chtěla bych to prostě rozumově přijmout, že se to stalo, už to nevrátím, pobrečela jsem si, tak to uzavřít a jít dál. Prostě to teď už brát z té rozumové stránky. Naši z toho taky byli zničený, ale teď už jsou v pohodě. Ale já na něj musím pořád myslet a pořád je mi smutno. Chtěla bych získat větší emocionální rovnováhu, ale nevím, jak na to. Myslíte, že by mi pomohl psycholog?

Myslím,že je jedno jaký máš věk,pokud jsi cíťa,cíťou asi zůstaneš.Nevím,zda se to dá léčit,ale osobně mě to ani nenapadlo a jsem na tom stejně jako ty.Už jako dítě,jsem byla moc přecitlivělá a stářím se to u mě zhoršuje.Nedávno jsem jako malá holka brečela jen kvůli tomu,že někdo vyslovil jméno mého pejska,který před 5 lety zemřel...rozlítostní mě mraky věcí a i cizí neštěstí a bohužel to neumím vypustit.
Já osobně se se smrtí kohokoliv z mého okolí vyrovnat neumím a i když to je x let,stále si zapláču.

Pokud s tím ale chceš něco dělat a ničí tě to,určitě pomoc vyhledej,není na tom nic špatného,naopak a i závidím,že s tím něco dělat chceš,já jsem strašná a a psychologa....odmítám.

Oplakávání zemřelých,stesk a smutek je zcela přirozená emoce člověka v jakémkoliv věku, takže nic nenormálního. Nic v sobě nepotlačuj a nech tomu volný průběh . Pláč je nejlepší cesta k uzdravení a vyrovnání se ztrátou. Myslím, že na to psychiatra nepotřebuješ časem to odezní samo. A to, že vaši se přesto přenesli a ty ne nenaznačuje vůbec nic, někdo se s tím vyrovná dříve někdo později, každý to má holt jinak

Díky holky...asi na sebe budu must být tvrdá a zakázat si už jakýkoliv vzpomínání, aspoň na nějakou dobu a když to přijde, hned se něčím jiným rozptýlit. Snad se časem ta moje povaha zmírní...

Mně týden přijde jako hrozně krátká doba a přišlo by mi divné pokud by ti po týdnu připomenutí nevehnalo do oka slzu.. Jinak četla jsem knihu "Cesta" od Brandon Bays a tam naopak píše, že aby mohla emoce odejít, je potřeba jí prožít. Tzn. nechat jí plně pocítit a klidně se vybrečet jak želva. (A že žádná emoce netrvá dýl jak týden pokud si jí dovolíme prožít)

Díky holky. Včera příteli umřel děda, tak jdeme ve čtvrtek na pohřeb, ještě jsem se nevzpamatovala z bratrance a další rána...tenhle rok teda začíná