Jak se chovat k člověku s leukémií?

Myslím, že se na takové setkání nedá příliš připravit, protože nevíš, jaké budou reakce toho druhého.
Pokud tam půjdeš s někým s rodiny, zůstala bych být tebou vzadu a teprve podle situace se zapojila..Nic víc nevyšpekuluješ.

Buď sama sebou...nepřipravuj se. Nedá se na to připravit, ale neřikej ,,to bude dobré,, a pod. ...moje babička to nesla nejlépe z celé rodiny, všechny nás překvapila, jak nás podpořila (věk stejný), třeba to budete mít stejné. Třeba to naopak bude emotivní, neudržíte se slzám a slov nebude zapotřebí - jen se obejmete...nech to na situaci. Držim Ti pěstičky!

Mám už jen 2 tety a sestru. Takže smutku jsem si užila dost. Věř mi, nikdo nebude pitvat, jak se chováš a tváříš a jestli máš dostatečnou účast. Když se nebudeš snažit blbě vtipkovat, ale zachováš dekorum, prostě nebudeš zářit štěstím, ale projevíš účast - třeba tím, že obejmeš, pohladíš a budeš se tvářit zúčastněně, bude to od tebe velmi hezké. Jsi moc milá, že tě to trápí a máš snahu a zájem se chovat správně. Neboj, situace ti napoví, jak a co. Přeju ti, ať to není příliš nepříjemné. A nestyď se za případné slzy.
H.

Je to těžký a připravit se na to moc nedá. Ale fráze typu to bude dobré apod. opravdu nejsou nejvhodnější. Jak psala True-zůstaň trochu vzadu a uvidíš dle situace. Pokud spolu máte opravdu pěkný a otevřený vztah, tak můžeš říct, že je ti to líto a pokud můžeš v něčem/s něčím pomoct, tak to velmi ráda uděláš. Jinak se chovej normálně-vím, že je to těžký ale třeba já osobně jsem tohle hodně ocenila, když jsem byla nemocná-přirozený chování, nic strojenýho.

Myslím si, že není návod, jak se v takové situaci chovat. Na druhou stranu teprve jste to zjistili, na leukemii se hned neumírá..
Představ si, že by jsi byla přítelova babička, jak by jsi chtěla, aby se k tobě ostatní chovali? Ona zjistila, že je vážně nemocná, ještě navíc před Vánoci. nechce vás tím trápit, ale sama musí být silná, aby se s tím srovnala.

Tedy bych se nijak nepřetvařovala, snažila se být oporou a naznačila účast. Nic jiného se dělat nedá, protože i nemoci a konec jsou součástí života každého z nás..

Reaguji na True: Asi máš pravdu a bude lepší držet se vzadu a vyčkávat, co se bude "dít".

Reaguji na pavluša: Určitě se budu snažit být sama sebou. To by asi i tak nějak usnadnilo celou sitauci, kdyby přítelova babička to prostě "brala". Ale mě samotnou by to asi spíše "srazilo". Uvidíme. Moc děkuji.

Reaguji na hradecanda: Jsem právě velká cíťa, takže pokud někomu potečou slzy, jsem na tom stejně, ale zase vím, že to prostě je přirozené a určitě se stydět za slzy nebudu, k životu prostě patří i ta druhá strana mince. Moc děkuji.

Reaguji na aksile2aksile: Děkuju za radu, to jsem potřebovala slyšet, ačkoli každý jsme jiný, ale znám lidi v okolí co se rádi litují jen nad kašláním, myslím, že babička je pravý opak a bude spíše "vyžadovat" právě to normální chování.

Reaguji na Dirtyangel: Podezření už tu bylo nějaký čas, teď se to jen potvrdilo. Situace je o to horší, že již jeden člen z babiččiny rodiny zemřel na stejné onemocnění, takže babička asi "očekává" co se bude dít dál, ale i tak je to pro ni určitě těžké. Samozřejmě vím, že se na to hned neumírá a každý má svůj čas zemřít, ale je težké si to připouštět.

Moc Vám děkuji, káždá z Vás mi svým příspěvkem určitě pomohla, ačkoli jsou to primární věci, které tak nějak člověk ví, ale musí se v tom utvrdit, zvlášť, když ještě takovou zkušenost nemá.

Já to zažila, když mi bylo 12, tak jednomu členu rodiny na začálku prosince zjistili leukémii, Vánoce prožil v umělém spánku. Doma jsme se snažili dělat všechno co nejvíc normálně, lékaři dávali šanci asi 1 procento na uzdravení. Měli jsme stromeček, dárky, kapra i salát akorát se o nás starali prarodiče, slavili jsme i Silvestra. A když se probral a mohli jsme za ním do nemocnice, tak jsme se bavili úplně normálně, jako by bylo všechno v pořádku. Každý to má asi jinak, ale u nás pomáhalo dělat, že se vlasně vůbec nic neděje...

No nevim, jestli Ti to pomůže, ale moje zkušenost je taková, že chovat se normálně. Prožila jsem rakovinu prsu a nesnášela jsem, když mě někdo litoval, řikal že to a to bych neměla nebo naopak měla, že na sebe musim dávat pozor a bla bla blbosti. Prostě uplně přirozený chování, kdyby mi někdo přál hodně zdraví a u toho nade mnou bulel, nakopala bych ho do p.rdele, ale mně je 29 a to je taky o něčem jinym. Takže asi tak, žádný fráze, normálka. Ale každý to má jinak, tak jak psaly holky, sleduj situaci a uvidíš.

Reaguji na Ellenuschka:
Určitě pomohlo. Sama si docela věřím, že bych to i mohla ustát, ale spíše vliv přítelovi rodiny. Když se někdo rozbrečí, mám hoodně co dělat, abych se svým slzám ubránila. Doufám, že to proběhne v klidu.

Chovat se tak, jakoby ji nikdy neměla