Jak se emotivně odpoutat od špatného vztahu s rodiči (hlavně s matkou)

Příbuzné si holt nevybíráme Souhlasím naprosto s ostatními - jediná cesta, jak si zachovat zbytky duševního zdraví, je se osamostatnit. Nemyslím, že osamostatnění znamená nutně vzdát se VŠ titulu, tak dramaticky bych to neviděla (sama jsem studovala dva obory a měla brigádu; navíc na výšce mělo 90% spolužáků celých 5 let i stálé brigády), můžeš uplatnit ubytovací stipko a při nejhorším si dát obor dálkově (pokud to umožňuje). Je ale otázka, jestli "odstěhování" je teď to, co opravdu chceš.. mám totiž pocit, že z různých důvodů se osamostatnit nechceš, jen bys ráda, aby se vztahy změnily. Bohužel si myslím, že bez pomoci zvnějšku (nepředpokládám však, že by rodiče byli ochotni přistoupit na nějakou formu poradenství) nebo určitého nadhledu (který získáš nejlíp odstupem - osamostatněním) vztahy doma příliš nezměníš (co si budeme povídat, rodinný systém je už nějaká léta nastaven a pravděpodobně k žádné dramatické změně jen tak z ničeho nic nedojde). Jen bych ti poradila, aby ses zaměřila v první řadě sama na sebe - na svoji psychiku (není hezký ve 30 přijít na to, že díky rodičům je z tebe troska, a místo spokojenýho žití si dalších 20 let řešit stopy, který na tobě vaši zanechali), na studium, protože z toho budeš těžit svý sebevědomí a na vztah s přítelem. Hodně štěstí!!

Liiv - já osobně bych ti doporučila podstoupit rodinné kostelace, ulevíš tak celému rodu. Já jsem ji podstoupila teď nedávno a je neuvěřitelné co to semnou udělalo a hlavně se vztahem s mou matkou. Nečekala jsem, že problémy které mám (né všechny samo) souvisejí s problémem s matkou a celého ženského pokolení v naší rodině. Měla jsem podobné problémy o kterých píšeš s našima a nikdy mě nenapadlo, že to může mít souvislost s mými psychickými problémy atd. Před tím nikde neutečeš a takhle máš možnost to vyřešit navěky. Otázka je, jestli tomu věříš ale je to fakt síla. Mluvím z vlastní zkušenosti

AXIS
Souhlasím! U koho jsi byla?

Hynek Nekuža to vedl Byla jsem na takovém meditačním konstelačním pobytu..jezdím často a jako paráda. Musím říct, že mi nic tak nepomohlo jako duchovno a všechny věci s ní spojené. Takže já fakt ty konstelace doporučuji

No, tak doufám, že zakladatelce tématu pomůže alespoň vědomí, že v tom není sama. A důležité taky je, že nemá tendenci brát vinu na sebe a pochybovat o sobě. Já jsem na tom velmi podobně. I když jsem si vědoma, že přístup ke mně je velmi kritický, že odskáču i to za co nemůžu a vlídného slova se nedočkám, tak vždycky když se rozhodnu pustit s dotyčnou do pře a trošku se bránit, tak to akorát končí mýma výčitkama. Opravdu svou citovou závislost nechápu. Na druhou stranu jsem styky omezila na přijatelné minimum ( 2-3 měsíčně) a při setkání se výpady snažím ignorovat a hlavně!!nebrat si je osobně. Zjistila jsem totiž, že i kdybych se rozkrájela, tak pro ni nebudu nikdy dobrá, a každá holka na ulici bude pro ní krásnější, chytřejší, úspěšnější. Popřípadě bych taky doporučila vrátit se k psychologovi(a rodičům nic neříkat), než to napáchá v tobě těžko napravitelné následky. Hodně síly holky.

Holky moc vám všem děkuji za rady. Dnes jsem o tom všem přemýšlela a rozhodla jsem se zkusit dát rodičům poslední šanci: buď se mnou zajdou k terapeutovi a začnou situaci nějak řešit (i když oni si nemyslí že dělají něco špatně), nebo se odstěhuju. To stěhování je trochu risk (doufám, že mě pak nebudou psychicky vidírat), ale je to pro mě zároveň velká možnost získat.

Také mě udivuje kolik holek má podobný problém, myslela jsem že jsem ojedinělý případ. Osobně prostě nechápu jak je možné, že se takhle- hlavně matka dokáže chovat.

Každopádně moc děkuji za názory, poprvé jsem se odvážila někomu říct problém opravdu v jeho celistvosti - ne jen dílčí problémy (když nepočítám psycholožku). Oni totiž rodiče umí velmi dobře vytvářet kolem sebe iluzi, že naše rodina je dokonalá, takže nás lidé z okolí mají za idilickou rodinku.

Liiv, je mi tě fakt líto! Jestli Ti to vyjde,tak se odstěhuj,i já jsem měla se svými rodiči problém.V žádném případě si nemyslím,že jsi svině jak píšeš,že si to o sobě myslíš,když to o nich říkáš.Já si to spíše myslím o Tvých rodičích.Musíš být strašně hodná holka a taky chytrá.Chápu,že to bude asi těžké,ale skus se na ně doslova vykašlat a ukaž jim co v Tobě je.Možná někdy budeš pracovat na vysoké pozici a to jim potom sklapne,to mi věř.Asi bude to osamostatnění ze začátku těžší,ale věř,když budeš silná,tak to všechno překonáš.Aby se jednou za deset,patnáct let,nestalo,že Tě budou tví rodiče hledat přes Poštu pro Tebe.Protože už budou zase o něco starší a potom až zůstanou úplně sami jim dojde jakou vlastně měli dceru a jak se k ní chovali.Když trochu rozeberu svůj vztah s otcem,tak ten,když jsem potřebovala pomoc,tak mi rovnou řekl,ať klidně skončím v domově a ať tam klidně oslavím tehdy své 16 narozeniny.Mohla jsem tam opravdu skončit a nebo jako bezdomovec,ale pomohl mi můj přítel.A taky, začátky nebyly ideální,ale měla jsem střechu nad hlavou a pomaličku jsme se s přítelem zařizovali.Dnes je mi 20 let.S otcem jsem se nikdy nestýkala,akorát jednou před těmi zhruba 4 lety,když jsem potřebovala pomoc.Jelikož moje mamka neplatila nájemné a nemusím psát jak to tehdy dopadlo.Taky neznám co je rodičovská láska i když teď mi mamka pomáhá.Bohužel k vůli mému dětství,které radši nebudu popisovat asi nebudu chtít nikdy dítě,protože nevím,zda budu moct tu rodičovskou lásku,kterou jsem nepoznala, dát.Dodnes a asi napořád mám traumata z toho co jsem prožívala.Ale děkuju bohu, nebo spíš svému příteli,že tu střechu nad hlavou mám,protože ten pocit,když se dozvíte,že vás vyhodí z bytu nikomu nepřeju.Všem,kteří mají podobné nebo i jiné problémy,držím palce!!

Liv, já bych možná zkusila tu psycholožku nejprve bez rodičů a nic bych jim neříkala. Vzít je tam pak můžeš vždycky, ale pokud ti to zakazovali i předtím, myslím si, že tomu možná nebudou moc nakloněni, ale to musíš lépe vědět ty. Tak držím pěsti a ozvi se, jak se máš. Je skutečně mnoho holek, které mají podobný problém a myslím, že mluvit s nimi ti dá hodně. Tak držím pěsti.

Všem, kdo má podobný problém. I já jsem toto řešila tady na diskuzi. matka mě tak ubližovala psychicky, že dneska si změnila tf. číslo a já ho nesmím vědět, jen moje děti a ty mi ho nesmějí říct. Byla jsem na operaci, bydlíme ve stejném městě a matka je pohyblivá. Nejen, že za mnou nebyla v nemocnici, ale neposlala ani SMS, abych nezjistila její číslo.Smutné, že? Taky mi ubírala na sebevědomí, nikdy nepochválila, nepotřebovala si popovídat a také já se jinemohla svěřit. Stále jsem odpouštěla a stále brečela. Lásku rodiču si nevynutíš. Prostě jsou takoví. Já už ted, mám jen matku, otec zemřel. A došlo to tak daleko, že se nestýkáme, musela jsem si zvyknout, že NEMAM matku. Je mi to líto, ale musí to být. Ona nestojí o mne, já se vnucovat nebudu a prosit ji-Měj mě ráda, jako každá máma má ráda své děti, to už nejde. Trvalo to dlouho, ale dneska je pro mne cizí člověk.Jen mi vadí, že mě všude pomlouvá a já si připadám, jako špatnej člověk. Někdy to tak prostě musí být, musela jsem se přestat uplně stýkat, jinak by mě psychicky zničila. Takže, když to nejde- nestýkat se a žít si svuj život.Vím, že to bolí, ale , jak jsem psala -lásku nelze vynutit. U mateřské lásky je to nepochopitelné.

Takové matky by měly zastřelit.Nevím,asi některé ty krkavčí matky,začnou žárlit na své dcery,protože vypadají líp než ony.

PetVylez

Me obcas take prijde ze nektere nesoudne matky vidi ve svych dcerach konkurentky, ac je to jakkoli ujeta predstava. Obcas je takovy zachjev i u nas (nase mamca se kasa stihnou postavou a obcas si schvalne bere mnou vyrazene obleceni, protoze ja mam proste krivky a obcas z neceho "vyrostu"; ted jsem prijela stihlejsi a krome pochvaly padly i neprijemna slova.... je to u nas takove zvlastni.... a atmosferu stejne nedam do slov...), ale znam horsi případy.

U nas se vlastne hodne vztah lepší, kdyz se nevidime. Pres obcasnou sms je to uuuuplne nejlepsi. a i tak se mi obcas zvedne tlak.

Liiv
Ahoj, já měla to samý, rodiče na mě a segru i volali policii, když jsme si dovolili se bránit při jejich bití atd. k psychologum a psychiatrum nás posílali pořád,nebot nám vsugerovávali, že jsme psychicky narušení...to jsme už potom i z nich byly. Byly jsme z toho v prdeli, a to vycítili spolužáci a učitelé a šikanovali me i na střední taky. Nakonec jsme ve 4. ročníku přestala do školy chodit a utekla jsem z domu. Díky Bohu jsem si matuitu dodelala v září. Dokonce ředitel chtel na rodiče podávat trestní žalobu atd. ... no,rodiče vysokoškoláci a manipulátoři... psychologové a učitelé i rodina delali, že nic nevidí. Pod tlakem jsme se se segrou rozhodly utést do zahraničí, kde jsme strávily rok. Neumely jsme absolutně jazyk, nikoho tam neznaly, mely peníze jen na letenku tam. Jeste na letišti v tý zemi jsme nevedely, kde budeme spát. Spaly jsme jako blbky v parku a další den jely na inzerát za nejakým čechem do 12 hod. busem vzdáleného mesta. Ti nás ubytovali, ale chovali se k nám desne, když vedeli, že nemáme práci ani peníze atd. nakonec jsem naprostou náhodou dostala v pohode práci, do školy jsme chodily jazyké denně a odstehovaly jsme se uplne za jinými lidmi. Když jsme se po roce vrátily, nebyly jsme už ty trosky a já začala studovat VS a segra nádstavbu. Bohužel jsme časem opet potřebovaly nejako podporu rodiču a segra se za nimi musela odstehovat. Je z ní zase troska a na prázky musela za mnou odjet. Tím chci říci, že nejlepší je, žít sama za sebe. Vykašlat se na rodiče, jež by zasloužili aby se jim tohle všechno vrátilo. To, že je nekdo tvým rodičem neznamená, že je to dobrý človek! Taky jsme to se segrou dost řešily. Ale vždy nám naši rodiče dokázali jen to, jak velké jsou to zrůdy.
Přeji Ti hodně štestí bez rodiču. My se segrou si ted-mi je 23 a jí 22let, nemužeme najít ani přítele, máme desne malé sebevedomí a bude celý život trvat, než se aspon trochu dostaneme z vlivu jejich výchovy.

Chci tím říci, že kdo jim uteče, ten vyhrává!