Jak se smířit s životem bez otce

asi tak... naši spolu žili krásnej plnohodnotnej život do mých 18 let.. pak se mamka odstěhovala..já zůstala s tátou...nejspíš jsem si myslela že kdy mě rozmazloval po celej život bude mě rozmazlovat neustále chyba.. zanevřel na ženský hlavně na mou matku...ve mě viděl jí..takže když jsem někam šla večer ven kecy ********* jako tvoje máma....jsem pak už celkem dobře překousávala -...nehledě na dalších x věcí..tio bych mohla napsat román... ve 22 letech jsem to už nevydržela a odstěhovala se k přítelovi... otec na mě nejspíš.."zapomněl!"..vánoce..nic..ani slovo..narozeniny..nic ani slovo..natož popřání..svátek nic.. nezajímám ho..mamce na to jen řekl...když se přestane bavit s tebou začnu seb avit s ní i já jinak mě nezajímá..takže si myslím že hroší je žít s otcem...takovou dobu... a on o tebe následně ztratí zájem... jo..občas se mi hrozně zasteskne je mi líto že si nevzpomene..že nemá ájem nenapíše..já už se snažila x krát ..a bez výsledku..ale musim jít dál

tady bude každá rada drahá .... Určitě se tady oběví i příspěvky aby sis zašla k psychologovi (což by asi taky nebylo na škodu) . Ale vem si to tak .... Jestli si měla tátu kterej se rád napil asi by to nebyl ten nejlepší tatka... A záviděla by si tátu úplně stejně a nebo při nejhoršim by si na chlapy mohla zanevřít. A s tátou nejsi vůbec v kontaktu? Nenapadlo tě ho kontaktovat ? Třeba by tě to pak trochu probralo a byla bys ráda že si vyrůstala bez něj. Nevím jestli přesně tohle si chtěla slyšet .... Ale žádná útěcha mě nenapadla . Hodně štěstí

Podle mě se potřebuješ smířit s rozpadem rodiny a s tím, že rodina nebyla taková, jako v amerických filmech. A ne s životem bez otce (tak, jak jsi pojmenovala diskuzi). Takže toto uvědomění je podle mě první bod. I když, možná tě to táhne k otci víc, protože to vypadá, že ti jde o něj, nemluvíš o celkovém rozpadu rodiny, no do hlavy ti nevidím.
Potom je podle mě dobrá rada - soustřeď se teď na svůj život a na svou rodinu, kterou jednou budeš mít. Musíš to cítit v srdci. Musíš vědět, že lidi, kteří tě opustí tě nejsou hodni a že jednou budeš jiná, než oni, než tvoji rodiče, kteří tě opustili, že budeš lepší.
Doufám, že jsem ti pomohla. Mě toto pomohlo, tím se řídím a žiju si svůj sen. Oputila mě matka, když mi bylo 1,5 roku. Nikdy jsem ji neviděla. Taky se mi s tím nežilo dobře.
Zvládneš to.

Je mi 26, táta mi tragicky zemřel, když mi bylo 8. Doteď jsem se s tím pořádně nevyrovnala. Chybí mi

Reaguji na chocolattecoffee: Ano, máš pravdu, že jakoby více řeším chybění otce...jsem šíleně frustrovaná tím, že jsem nikdy neměla toho ochránce, který se za mě postaví...nikdy se o mě žádný nebál, když jsem měla jít např. večer po tmě na procházku se psem, nikdo se nebál, když jsem šla na rande s klukem.. Zkrátka se nemohu smířit se závistí, kterou pociťuji vůči holkám, které poznávají, jaké je to být "rozmazlovaná" tatínkova holčička, o kterou se tatínek bojí a pod.
Přesně tuhle radu jsem dostala od jednoho blízkého člověka - soustředit se na představu své budoucí rodiny, na to, že já poskytnu lepší zázemí. Racionálně vím, že je to dobrá rada, bohužel se mi ale nedaří si to vštípit do hlavy, jelikož mám pocit (vzhledem k tomu že studuji) že to bude ještě za hodně dlouho...
Každopádně ale velmi děkuji za dobře míněnou radu a pochopení!! Obdivuji tě, že jsi svou situaci zvládla tak, že ještě dokážeš s nadhledem poradit někomu jinému v podobné situaci!

Má dcera se také nemůže vnitřně smířit, že po našem rozvodu svého otce vidí max 2 krát měsíčně na hodinu.Dnes už je jí 16 let a nemůže to unést.Před dvěma lety onemocněla žaludečními vředy z vleklého stresu.Myslet na to budeš asi celý život, ale stejně to nezměníš bohužel.

Ano, to já právě poznám, jsem tátův miláček a nědokážu si to bez něj představit. Jsem na něj hodně upnutá, tedy teď už jsem vyspělejší, ale ještě, než jsem měla vlastní děti, pořád jsem byla ta holčička, teď už v duchu ta holčička nejsem. Soustředím se víc na svoje dítě, než na sebe, nebo jak bych to řekla.
Já doufám, že si z mojí "rady" něco vezmeš a budeš si to pamatovat, nebo si na to někdy v budoucnu vzpomeneš. Toto všechno tě ale posilní a jedno to použiješ ve svojí rodině, kterou si už ochráníš, před takovým zlem.

Jednou, až tohle bude za tebou, taky třeba někomu poradíš. Já věřím, že to zpracuješ a budeš jednou v pohodě, už tě to trápit nebude, alespoň ne tolik. Budeš se víc soustředit na štěstí a to příjde.

Otec mi zemřel před 6 lety (je mi 23 let) a vcelku jsem se s tím smířila tento rok, po celou dobu jsem měla občasné deprese, až jsem musela zajít za léčitelkou, která mě z toho dá se říct, dostala.

Chce to prostě čas, ujasnit si to v sobě, najít někde sílu v sobě, začít to brát jak to jde a koukat na to reálně, nic jiného nezbývá. Třeba se ti něco hodně dobrého a pozitivního přihodí a alespoň částečně to přebije to, jak ti je. Dobré je si najít nějaký cíl a snažit se ho dosáhout, alespoň trochu zapomeneš na ty pocity, protože se soustředíš na něco pro tebe důležitého

Kdyby o mě neměl otec takový zájem, nechtěla bych ho vidět ani 2x a ani jednou. Nestála bych o něj. Je to smutné.

Když jsem dříve poslouchala řeči typu nesnáším svého tátu, mámu, protože.....Tak nějak jsem to nevnímala, ale když jsem před sedmi lety přišla nečekaně o tatínka, který nás chránil, stál za námi a měli jsme nádherný vztah, mě bylo necelých 17 let, stačil mě vybavit do života mnoha svými názory a moudry, ale............Začala jsem nesnášet tyhle lidi, co se o svých rodičích takhle vyjadřovali....Moc mi chybí, ale vím, že vše jsou už jen vzpomínky, protože se nevrátí....na druhou stranu, nikdy nevíš...tvůj tatínek stále žije, může se ledasco změnit...Držím palečky, třeba ještě poznáš jaké to je...být tatínkova holčička

Takového otce bys snad ani nechtěla.. to raději žádný, než tento, hm? Mamča si pak už nenašla nějakého hodného přítele? Chybí ti otec nebo čistě "mužský vzor"?

Přesně tak.. tak idylicky to v životě bohužel většinou nechodí.. je spousta rozpadlých rodin a kolikrát děti nemají ani maminku, ani sourozence, vůbec žádné zázemí..

Ano...
Reaguji na Ashakiran: Víš, tohle už nezměníš, už nejspíš nikdy nebudeš - jak píšeš "tatínkova holčička", na to už je nejspíš pozdě. Takže ti můžu poradit jen jednu věc, zavři za tím dveře, měj trochu sebeúcty, i bez otce se dá žít. Lidem okolo přej, je to lepší, než v sobě nosit zášť. A v budoucnu dbej na výběr partnera, otce svých dětí, aby ony mohly mít o to šťastnější dětství

Ja mám 22 a môj otec zomrel keď som mala 3 mesiace.... Zažili sme ťažké časy s mamkou najmä keď som si začala uvedomovať, že proste niekto v tej domácnosti chýba, keď som videla v škôlke a v škole deti čo majú otca a ja nie...nasledovali otázky, kde je? vráti sa? Prečo? viem, že aj mamke to nebolo jedno keď som ju deň čo deň častovala týmito otázkami.

Momentálne mám 22, zmierená s tým úplne niesom, pokaždé sa nad hrobom rozplačem, DALA BY SOM VŠETKO ZA TO, ABY SOM MOHLA CÍTIŤ AKE JE TO OTCOVSKE OBJATIE, počuť jeho hlas atď......
tiež občas cítim závisť keď nejaká kámoška príde s tým, že a ocinko mi kúpil to a to, a ocinko hento, ale skôr cítim nenávisť keď si to niekto neváži. Zažila som pár hádok s kamoškami, keď prišli s tym, že hahaha, stačí im jeden pohľad a ocinko skáče podľa nich, že ho majú omotaného, to fakt neznášam, keď si to ľudia ani len nevážia. a ďalej neznášam keď niekto na svojho otca nadáva, ale bez dôvodu, napr, keď im niečo zakázal a podobne...Vtedy to vo mne vrie ako v parnom hrnci.

Nuž asi som Ti moc neporadila, skôr som len napísala čo asi cítim Ja....každpopádne držím Ti palce, zvládnuť sa to dá, len to vždy bude v Tebe.

To co zakladatelka popisuje jsem cítila taky, ale jen jako dítě, tak cca do 17let.
Otce jsem nikdy nepoznala a s matkou nikdy moc dobrý vztah neměla.
Ale ted se už soustředím na úplně jiné věci, jsem dospělá, takže jako mou rodinu beru mého partnera a mé hafáky a jsem takto spokojená, nic mi nechybí.
Nevím, ale v tvém věku si myslím, že už by jses měla víc soustředit na sebe a na to, jak bý štastná....