Jak se vyrovnáváte se stárnutím člena rodiny?

Jo, já taky a to mě mrzí. Snažím se dobře prospívat ve škole, to mu dělá největší radost, ale ted mám nějaké zdravotní problémy, tak mám individuální studijní plán a jsem skoro pořád doma, což mě mrzí. Nedávno jsme se spolu bavili o VŠ tak mu úplně zářily oči

Maminka jé úplně jiná než dřív. Pořád jen o práci, vaření, šetření. No člověk se nemůže divit, když má na krku dům, má zdravotní potíže a babička umřela, je tedy o jeden důchod míň. Ale že je to ta parádivá žena, co mě stále peskovala kvůli vzhledu, to se nedá uvěřit. Teď to je pořád, že nezáleží, jak vypadám, ať se nekoukám do zcadla a dělám, dělám, dělám, mám vařit, péct, uklízet, zahradničit. A to jsem se jako mladá vdala a odstěhovala kvůli tomu kecání do oblečení a účesu, teď bych to vrátila. Máma nejen, že mi neporadí a debatu utne, ale sama se klidně zeptá, jak jí to sluší a jestli může v tom oblečení jít ven.

Tak mě zemřeli oba dědové a ke každému jsem měla velmi silný citový vztah, byla jsem pro ně vnučka č.1. Nejhorší na tom bylo, že jsem oba viděla jak pomalu chátrají, jednoho dědu jsem naposledy viděla,když zvracel a babička mu držela ten lavor a pak už jel do nemocnice a tam umřel... A druhý děda bojoval až do konce, potom ztrácel už i vědomí, přestal mluvit a koukal jenom před sebe,trvalo to 7 měsíců a myslím,že to pro něj bylo vykoupení. Po pitvě říkali, že měl všude metastáze a že musel velmi trpět...ale nedal nic najevo
Taky je mi třeba hrozně líto mého taťky... Během pár let úplně zešedivěl, má kruhy pod očima, nosí pořád brýle a zkrátka hodně zestárnul. Jinak se má fajn, co do zdravotní stránky (tuk tuk), i s přítelkyní jsou štastni... Ale já si ho jako malá pamatuju jako toho největšího a nejsilnějšího chlapa ze všech chlapů, uměl rozpůlit jablko jenom rukama, zvedal mě jednou rukou, pořád sekal dříví a tak. Teď už jenom hraje šachy na počítači a dříví mu seká v létě můj přítel. Já vím, že to je koloběh života, ale já jsem teda tohle začala vnímat až teď (21), kdy třeba některé moje spolužačky jsou vdané a mají mimi, že mi teď přicházíme na řadu... Ale stejně bych se někdy ráda přitulila a chtěla bych,aby to bylo jako dříve... Teď mi úplně vyrhkly slzy do očí..

To mě taky. Taky už bych za chvíli měla mít dítě ( mě 20 ).
Taky to vidím i na tátovi a mámě, jak se mění a je mi z toho úzko. Jsou sice zdraví, ale to jim vrásky neubírá. Táta je starší než mamka, nevidím se s ním tak často a tam ty změny jsou po čase obrovské.

nesmíš to brát tak tragicky, taky stárneš, taky budeš mít vrásky, a doufej, že se tvým potomkům z tebe nebudou zalívat oči slzama když ti začnou šedivět vlasy atd., protože to podle mě nepotěší nikoho. Mně se například zalívaj oči slzama když vidím děcka na onkologii. Ty jsou na tom postatně hůř.

Hlavně že jsou zdraví, to je nejdůležitější a važ si toho! Důvod k pláči by bylo, kdyby byl někdo naopak mladý a bez vrásek, ale nemocný!

Já vím, já jsem hodně citlivá na zvířata a staré lidi a když vidím, že mí rodiče stárnou a dědeček také....Ale snažím si to nepřipouštět samozřejmě. Spíš mě zajímalo, když na tu myšlenku dojde, jak to řešíte Vy nebo jen já jsem na tohle tak citlivá.

Reaguji na Arfar: Já Tě chápu, sama jsem někdy přecitlivělá - přijde mi třeba někdy líto i to, jak rychle roste můj synek... Je mu 2,5 roku a hlavně když se třeba dívám na starší fotky, tak je mi líto, že už to není takové mimčo... Samozřejmě jsem šťastná, že prospívá jak má a že je zdravý a šikovný, ale na dětech fakt člověk najednou strašně vnímá, jak rychle ten čas letí, až je mi to kolikrát taky líto. Takže Tvoje pocity chápu, taky to tak mívám, ale zažila jsem i opravdu špatné věci a ty pak člověka naučí vážit si toho podstatného. Takže buď ráda, že jsou Tvoji rodiče zdraví a Tvůj dědeček že se dožil vysokého věku a stále je tady s vámi.

V takových chvílích prostě musíš myslet na ty dobré věci a dívat se na vše z pozitivního úhlu pohledu, to Ti určitě pomůže.

Hodně špatně můj děda na tom už není nejlíp, přestává mluvit, nedokáže dát dohromady souvislou větu, mnohdy nedokáže říct ani slovo, které chce je mi ho strašně líto, když si vzpomenu na dobu, když jsem já byla ještě prcek a on byl tak strašně veselej člověk, kterej měl rád zábavu a lidi kolem sebe .. a teď už jen sedí a mluvit už se skoro nesnaží. Mrzí mě, že už nemá v očích tu jiskru, kterou kdysi měl. Když mi přeje k narozeninám, k svátku, tak brečí .. mám ho hrozně moc ráda, stačilo mi, když ho odvezli do nemocnice, byla jsem z toho hrozně špatná..
Chtěla bych, aby tu s námi zůstal ještě strašně moc dlouho .............

Tak nechci být nějak hnusná ale myslím si, že víc než fňukat nad tím, že vám stárnou rodiče a prarodiče, by jste se měly snažit trávit s nima co nejvíc času aby jste pak jednou nelitovaly, že ač jste mohly být s nima dali jste přednost jiné zábavě. Stárnutí a s nim spojené nemoci jsou prostě koloběch života, který niktarak neovlivníme, takže trápit se nad tím je podle mně blbost.
Mám tátu, kterému je 62 a má vážně nemocné srdce, jasně že se o něj moc bojím a přála bych si aby tady s náma byl ještě hodně dlouho ale taky vím, že zálelžitost tátova zdraví nemám nikterak možnost ovlivnit a věřím tomu že každému je osudem určené jak a kdy to tady skončí. Takže místo naříkání si vážím každého dne, který s tátou můžu ještě být.

Já se jim věnuji a trávím s nimi moc času, hlavně s dědečkem a mámou, táta je daleko, to mě jednou mrzet bude, to vím.

Taky to nesu špatně, myšlenka, že mi někdo z nich v budoucnu umře, je strašná!