Jak se zbavit syndromu vyhoření

Reaguji na sevila: Někomu většinou pomůže změnit práci, protože práce s lidmi je prostě ta nejnáročnější, bohužel. Ale doporučila bych najít si koníček nebo sport, který tě bude bavit. To, že bys nejraději seděla doma a koukala do zdi není moc dobré a na první hodinu sportu nebo za prvním koníčkem není pak jednoduché se dokopat, ale chce to cíl. Třeba si obednat studiové hodiny dopředu a slíbit si, že je nebudeš rušit. Nenechat se odradit ze začátku. Hlavní je, že to chceš změnit.

Já jsem asi neměla přímo syndrom vyhoření (k tomu nestačilo dojít), ale určitě náběh. Byla to jen letní brigáda v call centru, ale pro mě tato práce byla strašně vyčerpávající. Byl to aktivní telemarketing a denně jsem byla nesčetně krát odmítnuta. Po dvou měsících toho už bylo dost (tak že teď vím, že konkrétně tato práce není nic pro mě). Navíc to byla pro mě příliš velká stereotypní nuda (odříkávat stejné věty každé cca. 3 min., 8 hodin denně, 5 dní v týdnu...). Co se týká toho, jak se syndromu zbavit-buď zkusit nějaké odreagování po práci, které Ti dá energii (a třeba ta krizová doba přejde) nebo změnit pracovní pozici či místo (ale chápu že v dnešní době je to dost těžké).

to mi právě nejde, protože nemám ani chuť něco dělat

přemýšlela jsem o tom, ale jak říkáš, v dnešní době to není žádná sranda

Docela hezký článek, který mě samotné otevřelo oči - tady. Už jsem byla opravdu na hraně, musela jsem dát výpověď. Ano, teď mám sice míň peněz, ale jsem v pohodě, chodím pravidelně cvičit - to mi hodně pomáhá a snažím se udělat si na sebe víc času. Kdo nezažil, nepochopí, jaké to je..

Prošla jsem si tím - změna práce... to bylo jediné co mi pomohlo. Změnila jsem práci a najednou jsem byla zase ok, měla čas a hlavně chuť na své původní koníčky, sport a začlala jsem opět komunikovat s kamarády...

Pokud pracuješ v pomáhající profesi, medicíně, školství, výchově, managementu, v pracovním týmu nebo v organizaci, tak na vyhoření v těchto oblastech se specializuje supervize. Je dobře, že si seš vyhoření vědoma. Rozhodně s tím chce něco dělat, protože to může dojít až tak daleko, že budeš nenávidět lidi, kteří tě potřebují, můžeš si začít přát, aby raději vůbec nepřišli a právě klienti (pacienti, studenti) se můžou stát terčem tvých negativních pocitů, což při práci s lidmi určitě není žádoucí. Rozhodně doporučuji supervizi pod vedením kvalitního supervizora. V krajním případě potom změna práce.

Také bych doporučila supervize. Pokud vím, tak ve většině zařízení poskytující soc. služby jsou supervize pro zaměstnance dokonce povinné.
K tomu si dopřej návštěvu kadeřníka, masáž a zkus dělat něco, co tě baví (sport, četba,...)

Sport, procházky, pořid si psa, choď plavat, zajdi s kamarádkama, ukliď, hlavně doma neseď, bude to ještě horší

Syndromu vyhoření se dá ještě jakž takž předejít, pokud cítíš, že už máš náběh. Ale jak už vyhoříš, tak "zbavit" se ho dá jedině změnou zaměstnání. Je dobré využívat plně svého volného času k různým aktivitám, které tě odreagují a nebudeš u nich myslet na práci. Hlavně striktně oddělit pracovní a soukromý život.

Reaguji na Chicabella:
Ten článek je přesně na mě Už jsem ve stavu, kdy je mi zle od žaludku, nemůžu spát, mám migrény. Někdy jsem tak unavená, že nedokážu přejít z jedné místnosti do druhé. Z práce chodím poslední a ještě si ji nosím domů, pracuji na vedoucí pozici, dlouhodobě plnohodnotně zastupuji svého kolegu a ještě zastupuji svého šéfa. Šéf to zlehčuje, že mým problémem je moje zodpovědnost (jsem zodpovědná za výplatu několika miliónů měsíčně Myslím, že právě to jeho zlehčování a narážky jsou to, co mě demotivuje a ničí.

Souhlasím s Chicabellou a Wendsdy, akorát u mě to tu hranici překročilo. Je dobře, že to řešíš. Nenech to zajít moc daleko. Z tvých příspěvků si nejsem jistá, jestli tě tvá práce baví, nebo se jen bojíš být bez práce, ale pokud je to to druhé, určitě bych změnu zvážila. Já jsem se strašně bála být bez práce - že bychom to finančně nezvládli, že to není správné, ani zodpovědné ani férové k manželovi... a tak jsem místo nějakých radikálních kroků hledala novou práci v každé volné chvíli. Stal se z toho začarovaný kruh - trvalo to měsíce a já nemohla nic najít. Když se to pak sečetlo s dlouhými přesčasy v mé stresující práci, nezbýval mi čas téměř na nic jiného. Byla jsem neustále negativní a měla jsem pocit, že z toho není cesty ven. Úplně mně to vysálo energii do čehokoli. Až si tělo řeklo samo - byla jsem 4 měsíce na neschopence. Už bych to nechtěla nikdy zažít. No a najednou to všechno šlo - hodit se do klidu, myslet na sebe, naslouchat svému tělu, v klidu si najít novou práci, do které jsem nastoupila den po skončení neschopnosti..., vrátit se ke koníčkům. Držím ti palce!

asi jedině změna práce....

Ano, taky pracuji s lidmi a nevidím jiné východisko než to vyvažovat zájmy. Chodím běhat, cvičím, čtu, jezdím pařit, hraju na klavír. Bez tohoto bych se zbláznila....

Ja som na tom podobne ako autorka, nepracujem síce na HPP, ale študujem VŠ a popritom na polovičný úvazok, je to práca v službách, kde pomáham a radím ľudom v tomto obore a posledné dni som z toho už úplne na nervy. Zo začiatku ma to strašne bavilo, každý prípad je iný a treba mu nájsť riešenie, avšak poslednú dobu chodím do práce otrávená a som na klientov veľmi nepríjemná a keď ráno zasadnem za PC, odratávam kedy bude 15. hodina aby som mohla odísť domov. Kedže som na vlastných nohách, pracovať ale nejako musím.
K tomu všetkému študujem školu, ktorá ma nebaví a kedže je to posledný ročník, hovorím si, že to už musím vydržať, hoci neviem ako. V kombinácii s prácou sú pre mňa niektoré dni priam peklo, kde nič nestíham a neviem sa dočkať víkendov, ktoré aj tak strávim väčšinou doma pri knihe alebo nejakom filme. Cítim sa strašne vyčerpaná a tajne závidím všetkým ktorých ich škola i práca bavia.
Snažím sa to vykompenzovať, cvičím, počúvam hudbu, avšak depka ma neobchádza ani zďaleka...