Jak se zbavit syndromu vyhoření

Ahoj,ja jsem na tom uplně stejně jsem už na neschopence a chodim k psycholožce prvni sezeni mi moc pomohlo 10dni jsem byla jako dřív,ale teď to začlo znova moje tělo to dalo znat nechutenstvim to je to nejhorší pro mě jelikož jsem už tak hubená šíleně mě to vyčerpavá jak píše autorka taky se mi nic nechce paní psycholožka mi řekla o práškách jsou ulně přírodní a nejsou na předpis jmenujou se HOVA jsem po nich ale unavená celkem Přítele mam taky ten mě strašně podporuje,ale ja mám pořád pocit že ho tím jak mi teď je odpudim ode mě z toho mam strach.Strašně se těšim až to bude zamnou jsou to nejhorší dny mého života je mi 26 chci mít děti postarat se o ně i o přítele ale teď mi nic nejdePořídili jsme si štěně i to nepomaha chci aby to skončilo a ja se normálně najedla a bavila se s kamaradkama jako dřív všem tady držím palečky a pište jak jste se z toho dostali každá rada dobrá

Mě to stálo vztah. Což mou psychiku zhoršilo. Než jsem stačila vyhledat odborníka, bylo po všem. Na chvíli se to zlepšilo, myslela jsem, že je to na dobré cestě, ale ne. Přibyla nová kolegyně, ale přibylo i práce a já souhlasila, že teď když během školení měla všechny soboty ona, tak teď je budu mít chvíli já. No dopadlo to blbě. Nezajímá mě co jsem měla udělat jinak, je to pasé. Pryč, přítel se ke mně už nikdy nevrátí, ztratila jsem ho.
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se nebyla schopná soustředit na koncert, film, uvolnit se. Málo jsme sportovala, protože nebyl čas nebo chuť, byla jsem unavená, měla jsme poruchy spánku, děsivé sny. Štvali mě lidi, moje chyby, nebo i chyby ostatních, pomluvy, nevděk, nezdary. Přítel byl naštvaný, řek, že to se mnou ještě zkusí. Já už v to nedoufala, tak jsem svolila s dalším víkendem,za který bývá víc peněz - co jiného s víkendem ve městě, kde skoro nemám kamarády, protože jsem furt v práci. No a to byla poslední kapka.
Jsem už asi tři týdny objednaná k psychologovi. Měla jsem vyhledat někoho už dřív, ale byly to takové vlny, kdy to bylo lepší a horší, ale nikdy to nebylo 100%, max. na pár dní a pak zase zpátky.

Podařilo se vám z toho vyléčit aniž byste museli změnit práci? Člověk tolik let studoval, budoval si kariéru a teď všechno opustit a hledat si jinou práci...? S mou kvalifikací je těžké něco najít. Maximálně se snížit k tomu jít někam za pult sámošky. Nejsem jediná z oboru, kdo už takové myšlenky měl, někteří je i v zoufalství realizovali. Práce v oboru je málo a celkově taky.
Uvidím, co mi řekne psycholog.

Reaguji na lemurka:
A kdy k tomu psychologovi půjdeš?

Já jsem v nové práci krátce, ale vidím vyhoření na svých kolegyních. A to i přes veškerou snahu tomu předejít (intervize, supervize, dokonce navštěvuje půl roku i terapeutku).
Je to taková poctivá osůbka, že vše dělá na 200%, to ji semlelo. Do toho rozpúory s vedením, které na ni klade stále vyšší nároky, čím víc zvládá, tím víc dostává.

Pracuje na tom, jak říct dost a jak se chránit.

Já jsem přesvědčená, že bych se do takové situace nemohla dostat, že si práci tolik nepřipouštím k tělu. Ale po půl roce intenzivního zaučování už jsem měla taky plné trenky a pocítila potřebu dovolené.
Myslím, že je možné i při známkách vyhoření se dostat zpět. Záleží na konkrétní situaci. Ale často to není o práci, tak jako spíš o osobnosti, které by se to stávalo opakovaně všude. Takže útěk do jiného zaměstnání není řešením.

Pracuji šest až sedm dní v týdnu, někdy i v noci. A když nepracuji, myslím na práci. Neúspěchy mě deptají. Psychologa jsme měla domluveného, ale je teď dlouhodobě nemocný, Tak hledám jiného. Zajímá mě jestli se s tím někdo srovnal, dostal se z toho nebo se problém po čase opakoval.
Připadá mi, že vím co chci, ale dělám něco jiného - stejně nakonec zkysnu v práci, protože je něco akutního, ujede mi autobus a výlet se odkládá na neurčito. Nebo se nevyspím, jsem utahaná a představa, že bych šla večer ještě cvičit je nereálná. Pak se stane že na něco zapomenu a zase dokola...
Pardon, že to tu omílám zas a znova, ale nedostalo se mi potřebné odpovědi. Vím, že je to dost individuální, ale chtěla jsme vědět co mě asi čeká.

Reaguji na lemurka: Ahoj tak já můžu po čase přispět do svého téma s pozitivem.. Dá se říct, že jsem se z toho dostala, nebo to alespoň na čas pominulo.. V práci jsem zůstala, ne že by mě kdoví jak bavila, ale smířila jsem se s ní.. Pomohl mi hodně i přítel, trávili jsme spolu hodně času, koukáme na filmy, vaříme. Dokopala jsem se k pravidelnému cvičení a špatná nálada je pryč. Mám občas situaci, kdy si po práci potřebuji odpočinou a mít ticho a klid, ale už ne na tak dlouho..

Čeká tě asi tohle: musíš naučit relaxovat, trhnout se odejí z práce, ikdyž ti ujede autobus či se ti postaví do cesty jakákoliv jiná překážka. Přehodnoť si žebříček hodnot, plány do budoucna, potřebuješ dlouhou dovolenou, naučit se využívat volný čas, přip. změnu práce...protože lidé v profesi jako ty jsou právě nejvíce ohroženi tímto syndromem. Zanedbala jsi kontakt s přátely a volný čas. A psycholog ti začne s terapii, která se právě zaobírá především otazkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání...