Je mi zle na pohřbech, co dělat?

já jsem neměla sílu jít na pohřeb babičky. Je mi jedno, co si kdo myslí, já si ji aspoň pamatuju z jiného místa než z pohřbu.
Jako podpora příteli - v tvém případě nevím jestli půjde o podporu. Na rovinu mu řekni jak to cítíš

Reaguji na bedrunela:
tohle je něco jiného, já si ji sama pro sebe nepotřebuji pamatovat, neměla jsem k ní žádný citový vztah. Rodina přítele ode mě očekává, že je podpořím...

uplně nevím, jak by jeho rodině vysvětlit "víte martině se dělá na pohřbech špatně." už tak mě berou jako takovou "kopretinu z Prahééé"...

Vůbec se ti nedivím, že ti je zle, já na pohřbu ještě nebyla a doufám že ani nepůjdu když umřeli prababičky vymluvila jsem se, kdybych viděla někoho z rodiny brečet hodně dlouho bych je pak nechtěla vidět nemám ráda pláč mám ráda smích, takže jsem i oznámila, že i jejich pohřbu se neúčastním a snažím se být " bezcitná" aby když pak mi někdo řekne umřel ten a ten aby to se mnou ani nehlo a zatím se to daří ale jsou 2 lidi v rodině které mám ráda a nejvíc lpím na svých psech tak to bude těžká rána..ale když ti nedělají dobře nechoď na ně, nikdo ti to nemůže mít za zlé, pak ty noční můry atd.. znám to..

Mám to stejné co ty z nemocnic. Přítel si zlomil kotník a byl v nemocnici (byl celkem v pořádku nemusela jsem mít strach o jeho život nebo tak něco) ale chodila jsem za ním každý den už jak jsem tam přicházela tak se mi svíral krk rozklepaly se mi ruce, sucho v puse, v břiše jsem měla ten pocit nervozity hrůza. Pak na tom pokoji se mi střídá návaly horka a zimy tak chvilku jsem si otírala spocené čelo a chvíli mě drkotaly zuby zimou.Mám závratě motá se mi hlava. A jak jsem došla domů tak jsem zvracela pokaždý naštěstí tam byl asi 14 dní dýl bych to asi nezvládla.
Nevím co to je... Kdyby byl ohrožený na životě tak to pochoím, ale takhle? Nevím čím to je. Až jednou budu muset do nemocnice tak se asi zblázním.

Tak to příteli vysvětli že ti to nedělá dobře. A pokud tam přes to půjdeš tak si opakuj že ta ženská s tebou nemá nic společného že je ti to jedno a nepřipouštěj si ten smutek nebo já nevím

Tak tohle snad jeho rodina pochopí ne? Jinak souhlasím s avanta, když si o tobě myslí takový věci, taky bych na to kašlala :-/

souhlas s Avanta, tak když tě maj za kopretinu, tak ať maj.
Nemám ráda pohřby, a už vůbec nemám ráda, když někdo očekává, že já se budu chovat tak a tak.
Buď prostě "sobecká", chovej se tak, jak to bude tobě příjemné a ne dle očekávání okolí.
Tohle jsem pár let dělala a byla to velká chyba žít s hlasem v hlavě - tohle se ode mě očekává, a toto ne...

Reaguji na avanta:
my už spolu žijeme a oni bydlí daleko, ale to je teď jedno, musím něco vymyslet, abych tam vůbec nemusela, ale přišla jenom potom někam až budou ... nevim no...

na tom druhém pohřbu, co jsem byla, jsem smutek necítila, vlastně jsem tam přišla, protože to tenkrát chtěli naši, a stejně mi bylo zle...

Vysvětli to příteli. Není to nic hrozného, určitě to pochopí. Chodíš přece s ním, ne s jeho famíliou odkudsi z Kotěhůůůlek, neee? Taky nemám ráda pohřby, ani jsem nebyla na pohřbu babičky bývalého přítele, i když jsem ji měla ráda. Chci si ji pamatovat jinak než z pohřbu.
Kdysi jsem se snažila vyhovět většině, ale dnes už mám svou hlavu. Sice mě dříve mrzelo, když se někdo naštval, protože jsem si udělala podle svého, ale nakonec jsem zjistila, že to ani nebolí a cítím se lépe. A ti dotyční se buď se mnou přestali bavit nebo si na to zvykli. Moji známí tak prošli jakýmsi filtrem a mi to vůbec neuškodilo
Takže se ničeho neboj, hlavu vzhůru, přítel to pochopí. Počkala bych venku nebo dorazila až po smutečním obřadu nebo nechodila vůbec. Přítele můžeš podržet nejvíc právě ve všedním chodu života, až ho přepadne smutek, tak ho rozveselit, někam ho vzít, být iniciativnější... to je určitě cennější než stát vedle něho na pohřbu, stejně v tom momentě všichni fungují spíš jako roboti, hlavně, aby to bylo co nejdřív pryč...

No, takže evidentně si nijak nepohoršíš ... myslím, že se tam bez tebe obejdou a pokud je to sebralo tak jak říkáš, tak by to neměli ani tak řešit....no, možná budou, ale co, jejich věc. Příteli bych to vysvětlila, snad to pochopí, protože jako opora by si mu stejně nebyla, jak už tady padlo ...

ok díky holky no a do budoucna? Myslíte, že se dá nějak zabránit tomu, aby mi bylo takhle špatně? Ne že bych se chtěla účastnit nějakých dalších pohřbů, to vůbec, ale asi bych to měla řešit...

každý jsme jiný já bch řekla že jsi trochu víc přecitlivělá hysterická možná by si měla myslet víc na ty pozustalí kteří budou asi potřebovat tvoji podporu zvlášt jestli snebožtíkem byli citově hodně spjatí
neboj když se budeš snažit se tomu nepodat tak to zvládneš jsi ženská možná trochu mladá ale při troše snahy to zvládneš držím palce

Reaguji na hela70:
nevím proč by se měla přemáhat a naučit se snášet pohřby. Protože se to dělá? Protože se to má?
Ona má brát ohledy? Na ni někdo ohled brát bude?
Za mě je tohle přesně to nalinkované chování davu - prostě se to dělá, že se chodí na pohřby a pláče se, tak půjdu?
Ano, je to stále způsob, jak se s nebožtíkem rozloučit, ale za mě je lepší si uchovat něco hezčího než nepřející rodinné a jiné příslušníky - což je bohužel má zkušenost - obstarávala jsem za mámu pohřeb tety, máma se složila, a já vše zařídila. A stejně mě půlka města pomluvila že si teta zasloužila víc..
a když mi umřel otec, udělali jsme jen tichou pietu v kruhu rodinném bez obřadu, a zase špatně. Lidem bude furt něco vadit...