Jídlo jako nutnost nebo požitek

woow, tak to moc nechápu, podle mě alespoň někdy musí mít chuť na něco. Já mám občas den, kdy třeba nemam chuť, hlad, ale něco snim protože mi začíná být špatně. Ale to je opravdu málokdy Miluju jídlo, nejvíc pizzu, maso, sýry, salámy, chlebíčky atd a ze sladkého čokoládu, medovník a tiramisu. Obecně ale můžu skoro všechno a vychutnávám si to

Je to asi dva roky už, co jsem se rozhodla zhubnout. Chtěla jsem tak o 5 kg jenom, ale hlavně zpevnit podstavu. Takže jsem začala i posilovat. Nechala jsem si udělat jídelníček. Strava byla v podstatě hodně jednotvárná, samé maso, zelenina, nic sladkýho ani tučnýho, žádné pečivo. Z pečiva já například žiju! A pak jsem říkala té trenérce, že takhle si na ničem pořádně nepochutnám. A ona mi řekla - bud se budeš cpát a vychutnávat a budeš kynout a nebo si vychutnávat nebudeš, budeš jíst jen tak, aby to bylo zdravý a pak budeš mít dobrou postavu. Jídlo prý není o tom, abychom si ho vychutnávali...
S dietou a cvičením jsem po čase sekla, ale od té doby mám pokaždé výčitky svědomí, když si dávám třeba rohlík...

Já se s tím setkala nedávno, řešilo se jídlo a jedna slečna že ho nemá ráda že na tom nic nevidí a jí ho jen aby prostě přežila

Máš pravdu, že to začíná opravdu hlavně v hlavě..bohužel od malička na tom nejsem moc s jídlem dobře jím "jen z nutnosti přežít" a aby mi nebylo špatně, že nejím...nemám ráda jídlo..ale vím, že ho musím...

Pánovi trošku závidím, ale já jsem bohužel ta skupina "MILUJU JÍDLO" Kolikrát jen tak sedím a představuju si v puse různá jídla a chutě, těším se do restaurace na něco dobrého, nebo tu chvíli, kdy se doma dokončuje jídlo, úžasně to voní a pak přijde to první sousto... Ježiš já mám hlad

Já jsem v jídle rozhodně požitkář, jedla bych nejradši pořád a nejvíc nás s přítelem štve, když bychom si ještě něco dali a už nemůžeme. Ale mám jednu kamarádku a ta jí opravdu jak vrabec, nesnídá, ponimrá se v obědě a k večeři si dá třeba jeden kousíček pizzy. Hodně kouří a pije denně několik kafí. Prý ztratila úplně chuť na jídlo kvůli nervům ze školy...

Tak to je drsný..

Abych jedla jen pro přežití se mi stane jen když je mi skutečně zle od žaludku nebo jsem nemocná. Miluju sýry, sóju, brambory, pizzu a tak dále a chuť zaháním pitím - minerálky nebo káva

Takový téma o jídle na večer...teď mám chuť snad na vše co jste tu vypsaly

Ale jinak si jídlo vychutnávám Ale když jsem kdysi měla svoje "hubený" období tak jsem vůbec nepotřebovala např.tu horčici nebo kečup, čokoládu, žádný dochucovadla atd..takže podle mě je to asi fakt v hlavě a o zvyku

Tak já v podstatě jíst “nemusím“. Když jsem byla dítě, trpěla jsem podvýživou, jedla jsem jen z donucení a podařilo se jim do mě nacpat tak 4-5 lžiček z celé porce až do mých 8, 9 let. Problém byl vlastně v tom, že nesnesu cibuli, maso jím jen nějaké a tyto věci jsou skoro v každém jídle. Vyloženě k tomu dodnes cítím odpor a z té vůně je mi stále na zvracení...
Pak mě v jídle konečně začali brát vážně a taky už jsem si něco jednoduchého mohla připravit sama. Jídlo se pro mne stalo požitkem, dobré jídlo je jedna z nejlepších částí mého dne. Miluju chození do restaurací a zkoušení nových věcí.
Avšak co se týče vaření, jsem dost líná. Nejoblíbenější jídla umím, i když ne vždy jsou to jednoduché recepty, a většinou si s tím pak vyhraju, ale ne vždy se mi chce, takže pokud doma nic není, tak vyžiju i s jedním jogurtem na den a to bez pocitu hladu.
Můj životní partner by určitě měl umět vařit. Není snad nic, co by bylo víc sexy jako pečené kuřátko nebo losos připraven s láskou

Tak o tom jsem nedávno taky přemýšlela, ale naopak, jak někdo může mít vášeň pro jídlo . Nechápu lidi, kteří se v jídle vyžívají. Já když třeba si dám někde nějaké dobré jídlo, tak ok, ocením to, ale ne že bych z toho měla nějaké extra potěšení nebo to vyhledávala.. Jím proto, abych byla zdravá.

Reaguji na panda08:

Jooo, to mi básnila moje masérka, že si na něj koupila lístky, že přijede do Prahy a že to je chlápek , který 9 let nejí a žije z čerpání mikročástic z vesmíru.. lepší jak jídlo.. nějak to souvisí s čakrama.. nerozumím tomu ale.. chlapák ušetří !

Jinak já tedy jídlo beru jako věc potřebnou k přežití.. když mám hlad, najím se.. jenže čím častěji si dopřávám, tím víc "závislá" např.na sladkém jsem.. ta "závislost" tam je opravdu znát.. chtělo by to umět si udržet nějaký ten zdravý odstup k jídlu.. Myslím tím, že když mám chut na čokoládu, půjdu a dám si kousek, ale nesním celé balení.. Jenže to já nějak neumím bohužel.. To mě opravdu štve,.. Vše musím mít až do pocitu sytosti.. Lepší je jíst střídmě..

Ani se nedivím, že jsi téma zařadila do psychologie.
Říká se, že kdo pá špatný vztah k jídlu, má i špatný vztah k sobě a svému tělu.
Stolování, hlavně to rodinné je podle mne důležité. Je to i kultura.

Proč by jsi se to chtěla naučit a zbavit se své radosti? Snad ne kvůli hubnutí.
Tvá ztráta radosti z jídla, ti může vzít i jiné radosti života.

takový období mám teď já, jim, abych neumřela hlady nevim proč, ale pár měsíců nemám vůbec na jídlo chuť

Reaguji na Lilliana: Kvůli hubnutí tak moc ne, cvičím a snažím se jíst zdravě, ale chci se hlavně zpevnit.
Nechci přijít o všechny chutě, jen nebylo by špatný je trošku omezit ale spíš kvůli zdraví, ne vše mi sedne (česnek například) - ale jak mám rozvinuté chutě, tak na vím, že kdybych přidala česnek, že to bude lepší dobrota a neumím si říct ne a pak toho lituju když je mi těžce, apod. Nechci si to upírat, protože nežiju proto, abych si dávala zákazy, ale kdyby se ty chutě omezily bylo by to fajn - a druhá věc jsem díky tomu dobrá kuchařka a na příteli to je dosti znát (ten je podobný jako já, chutě tam jsou a vždy budou, a usměrňovat ho musím já)
ještě štěstí že sport je naší součástí, jinak bychom jen seděli na gauči a jedli (kdyby tam nebyl pak pocit viny)