S přítelem jsem 3,5 roku, bydlíme spolu v koupeném domku (hypotéka je na mě) a snažíme se ho zrekonstruovat svépomocí. Je nám 30 a 35. Děti nemáme, jen přítel má dvě z předchozího manželství, které k nám jezdí jen občas na víkend.
Přítel je živnostník teprve 1,5 a kšefty sice má ale platby za ně dostává opožděně, pak musí nakoupit materiál atd, takže domácnost platím skoro celou já, vč. poplatků za dům. Říkala sem si, že mu dám šanci, protože podniká v oboru, který je potřebný a v našem regionu to umí jen on, jenže je potíž s těmi platbami od zákazníků. Co vydělá zase investuje a tak není šance jet někam na víkend, nebo na dovolenou...o "randíčkáchů v restauraci ani nemluvě.
Poslední dobou mě zžírá pocit jestli dělám dobře. S přelomem 30 bilancuju a tohle mě trápí víc a víc.
Zažila jste některá, že byte podporovali svého přítele v době kdy nevydělává tolik aby mohl přispívat? Jak jste s tím bojovali ? Cítím se využívaná, i když někdy jsou měsíce, kdy kupuje hodnotnější věci do domácnosti on (vodárna, sekyra, pila...),
Mluvili jsme o tom několikrát, on, ví že, je to problém, stydí se za to ale jak s tím dál?? Říká, že je třeba vydržet, že se zákazníci kupí a že bude líp...ale to je zase celý dny v práci a stejně si neužíváme tak jak bych chtěla... Dát mu ultimátum ? Říkala jsem že vydržím do doby, kdy bude podnikat dva roky a pokud se to nezlepší budem to řešit, ale jak ? Odejdu...? Miluju ho a jinak nám to klape jen nepřispívání do rodiného rozpočtu z jeho strany občas vyvolává napětí a hádky....
Chci mít děti a bojím se, že s tímhle přístupem si je budeme moci dovolit, až na ně už budu stará 
Řešili jste někdy něco podobného??
Díky
Poslat SZ