Když holka udělá chybu a doufá, že jí kluk odpustí

Nejspíš se Vám to bude zdát jako malichernost, v porovnání s jinými ztrátami a problémy, i já, když jsem si četla různá diskuzní fóra na podobná témata, jsem cítila, že může být i hůř, ale nedá mi to a musím se zeptat a vlastně i svěřit...
Je mi 21 let a ještě nikdy jsem neměla doopravdy vážný vztah. Dřív jsem moc nechápala proč, vím, že jsem hezká, milá, vtipná a oblíbená, možná to zní nafoukaně ale já to spíše shrnuji jako fakta, protože nic z toho mi vlastně není k ničemu...jde totiž o to, že když se pro nějakého kluka (s opravdovými muži jsem neměla tu čest) nadchnu, tak ho chci tak moc, že ho tím ve výsledku vlastně odradím...zezačátku jsem opatrná, dokud mi dotyčný nedá jasně najevo, že o mě stojí, no ale pak získám pocit, že už spolu vlastně jsme a najednou ho chci teď a hned a se vším všudy...
Stalo se mi to takto asi dvakrát, kdy jsem tímhle kluka odradila (a moc se nepoučila), ale nikdy to nebylo podobné jako teď tomu poslednímu....a já na něj nemůžu přestat myslet a proto vlastně i prosím o nějaký názor či radu....seznámili jsme se přes různé společné kamarády teď v létě na jednom hudebním festivale, kdy jsme si jen povídali a mně přišlo, že je fajn, ale vůbec sem neuvažovala nad tím, že by se mi líbil...já jemu tou dobou už ano...pak jsme se viděli chvíli na to opět s kamarády na jedné akci u něj ve městě (bydlíme každý v jiném městě, je to dvouhodinová vzdálenost) a to už mi trochu dal najevo svůj zájem...14 dní na to se pak měla konat slezina u jednoho z kamarádů na chalupě, napsala jsem mu na facebooku několik dní před odjezdem kvůli odvozu a od té doby jsme si psali každý den skoro 24/7...na té chalupě se pak svěřil kamarádce, že se mu hrozně líbím a že dokonce žárlí, když laškuju s jinými kamarády z té naší party...všude za mnou chodil jako pejsek a mně to nijak nevadilo....bylo to fajn ale toť vše, po víkendu jsem se vrátila domů a zase jsme si psali, pak dokonce jednou dvě hodiny telefonovali, dívali se zároveň společně na film, každý v jiném městě, a při tom si o něm psali, měl mou fotku na tapetě na mobilu, vymyslel mi krásnou přezdívku...víceméně jako bysme spolu byli, jen jsme si to neřekli...pak jsem za ním přijela a bylo to fajn ale takové dost kamarádské...byla jsem zklamaná, na rozloučeno mi nedal ani pusu, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, fakt je, že s námi zase byli kamarádi a nebyli jsme spolu pořádně sami....půl hodinky po mém odjezdu zpět domů mi psal, jak ho to štve, že se choval jako "kámoš", že se mnou chtěl být sám a zda mu dám ještě šanci to napravit...souhlasila jsem...hned další den v pondělí mi do odpoledne nenapsal...byla jsem z toho nervózní (před tím vždy psal Dobré ráno), navíc po tom předchozím fiasku...tak jsem napsala copak dělá...ozval se asi do pěti minut (prý spal dlouho a pak dělal oběd) a pak už jsme si zbytek dne zase psali a vše v pořádku...ale pak následující dva dny byly takové...nevím, divné. Jakobychom začali stagnovat...už mi taky nepsal tolik a nechal mě bez odpovědi třeba hodinu, což ještě týden před tím nedělal...cítila jsem i na tu dálku, že se něco děje...a tak jsem udělala tu největší klasickou blbost...a šla se večer odreagovat s kámoškami, že budem pít a pak do klubu....udělala jsem to víceméně z naštvání na něj...no a samozřejmě jsem mu pak o půlnoci opilá začala psát...že mi chybí, proč mi to neřekne, že mě chce, proč si my dva neřeknem že spolu budem a že to spolu zkusíme...odepisoval opilému jak nejlíp mohl ale napsal při tom, že neví zda bychom spolu byli štastni, že jsme na něj příliš akční, že bude lepší, když budeme jen kamarádi....druhý den jsem mu napsala velkou omluvu a cítila se strašně...napsal, že se nic neděje ale že to co mi napsal v noci tak ale asi myslí...že bude lepší, když budeme kamarádi, že bych ho uháněla a to že on nemá rád...tak jsem mu napsala, že to co se stalo včera normálně nedělám, že mi prostě chyběl a že jinak jsem racionální člověk a ne žádná stíhačka...a že nutit ho nemůžu ale byla bych ráda, kdyby i on mi dal druhou šanci to napravit....napsal mi asi po desíti hodinách, že nad tím přemýšlel celý den a že jsem skvělá jako málokterá holka, je se mnou sranda ale že si myslí, že bych ho prostě uháněla...a pak vypíchl, že se také bojí vzdálenosti (oba jsme na VŠ v jiném městě) a vztahu na dálku a že by ten vztah nejspíš dlouho nevydržel...tak že zůstaneme raději kamarády...vzala jsem to jakože v pohodě, ale od té doby na něj pořád a pořád myslím...do té doby jsem si neuvědomovala, jak už mi přirostl k srdci a nejspíš naivně jsem si myslela, že já jemu taky...a že mi tu šanci ještě dá...od té doby jsme si psali chvilinku jednou, já mu nepíšu nechci se mu cpát, ale užírá mě fakt, že nevím, co se mu honí v hlavě a zda se mu po mně taky stýská, vím, že jsem udělala velkou blbost a můžu si za to sama, ale nechápu, jak po tom všem, co mi před tím psal najednou může říct "Budeme jen kámoši"...a nic mezi námi nebylo, ani líbání nic...nevím, kdy ho uvidím, možná za 14 dní ale prostě...nevím co dělat, nejspíš nic, ale chci se zeptat, zda mám vůbec cenu doufat, že změní názor a dá mi znovu možnost...děkuji všem, co to dočetli aspoň do konce a poradí...ikdyž je to opravdu malichernost oproti jiným vztahovým problémům...