Lidi se mě straní

Mám něco podobného v tom, že neumím být takový ten "Hujer". Když se baví skupinka holek na akci, tak se k nim nějak nedokážu vecpat a lézt jim až někam jen aby mě mezi sebe přijaly. Záleží to ale také na náladě, někdy s tím takový problém nemám..
Jinak si myslím, že u tebe je to hodně dáno sebevědomím, nauč se sama mít se ráda, kup si něco krásného na sebe, nakup si kosmetiku, zajdi si do wellness, pospi si dýl než obvykle, přemýšlej nad svýma kladnýma stránkama a měj sama sebe ráda, lidé to hodně dokáží u druhých vycítit, pak tě tak budou brát i oni.

Tohle je jen v tobě. Já třeba taky byla vždy spíš tišší a naslouchavá, než abych neustále mluvila, hlavně jako dítě. A na základce mi to taky některé holky daly docela sežrat, i když vyloženě šikanovaná jsem nebyla, to zase ne ale i tak si občas doteď dávám za vinu, když konverzace vázne nebo něco, a tak prostě mám tendenci říkat nebo dělat cokoli, jen aby nebylo ticho)) a taky se mi občas zdá, že na mě někdo blbě kouká nebo si o mě myslí něco špatnýho i když to většinou není vůbec pravda.,..takže chápu, jak se asi cítíš..

tak to je, děti umí být hodně zlý a vždycky vycítí slabšího a citlivějšího...
ale chyba je, že jsi to že jsi nějak méněcenná přijala za své. Přitom ti co tě šikanovali pravděpodobně měli sami nějaké problémy se sebou nebo v rodině, kdo ví, ale nebylo to tím, že ty bys byla horší, ale protože jsi se prostě neuměla bránit...

ono to tak je, často i VŠ má už každý někoho známého nebo kamaráda a pak už nejsou tak otevření druhým, málokdo tě sám osloví, pokud nepřijdeš ty první... navíc si myslím že vniřní pocity se docela odráží i navenek a je to prostě na tobě vidět, že si nevěříš a že si vůči ostatním uzavřená..

to, že nikdo nechce sedět vedle tebe je podle mě blbost, jde jen o to, že většinou si každý udržuje trochu odstup a radši si sedne ob místo nebo tam kde je víc volno, než aby seděl těsně vedle někoho koho nezná, to je tak i v mhd, prostě je to přirozené že většina lidí si chrání svou osobní zónu...nebo pak třeba vidí někoho koho znají sedět někde jinde, tak jdou radši k němu...jen ty si všechno vztahuješ na sebe...
prostě nejsi takový ten lev salonů, extrovertní člověk, který lehce navazuje kontakty, ale to neznamená že jsi horší, každý je jiný...oni ti ostatní třeba taky nevědí jak se k tobě chovat, když tě neznají, třeba si myslí zase, že se nechceš bavit ty, co já vím...

nemusíš se snažit nutit lidi aby tě přijali, spíš se začni nutit do toho, mít sebe ráda a nevykládat si jejich reakce jakože je to něco proti tobě...protože když se cítíš blbě, tak je to prostě vidět, ostatní to vycítí a radši navazují kontakty s někým kdo je uvolněný, usměvavý, prostě je k nim otevřený...zkus si vždycky říct stop, když tě nějaká taková myšlenka že o tebe zas nikdo nestojí napadne, zakaž si na to myslet...je fakt, že musíš hlavně sama ale třeba by ti pomohla nějaká psychoterapie nebo něco takového....

Ahoj, mrzí mě, že máš takovéto starosti. Párkrát v životě jsem podobné pocity také zažila. Je fakt, že od přírody jsem taky spíš tišší a uzavřenější. Když se nad tím teď zamýšlím, tak někdy v období puberty mě to hrozně štvalo - taková povaha nebyla prostě "in". Tenkrát jsem se to proto snažila potlačovat, "udělala" jsem ze sebe víceméně jiného člověka. Už si to úplně přesně nepamatuju, ale šlo to potom už nějak samospádem, takže to zase taková dřina nebyla, protože jsem si vzala svou "novou" povahu za vlastí a basta. Teď s odstupem vím, že to byla trošku faleš, ale já jsem si díky tomu užila pár super let života. Takže od konce základky po celou střední - paráda. Potom jsem nastoupila na VŠ. A najednou byla moje stará neprůbojná povaha zase na světě. Jako jedna z mála jsem nebydlela na koleji, což byl podle mě ten hlavní kámen úrazu, protože zatímco se všichni rozprchli mezi koleje, tak já jsem si jela v klídku a pohodě normálně domů, zatímco se všichni "kolejníci" seznamovali. Problém byl ale v tom, že jak už jsem byla starší, tak mi připadalo absolutně pod mojí úroveň někomu podlézat nebo se mu prostě nějak zavděčit. Vyřešila jsem to tak, že jsem první rok do školy chodila jen na povinné hodiny, což bylo asi 2x týdně asi tak na 2 hodiny! Jenže výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, nějakou svojí leností a nechutí tam chodit jsem musela opakovat několik předmětů. Ve druháku jsem tedy začala chodit poctivěji, problém byl ale v tom, že jsem hodně lidí ani neznala - jak jsem do té školy skoro nechodila Situace tedy byla podobná jak popisuješ ty, všichni si posedali spolu, všichni spolu ve skupině a já lichá-k nikomu prostě nepatřící. Naprosto přesně si teď vybavuju ty pocity jak trapně jsem se vždycky cítila. Ale před kolektivem jsem to nedávala znát. Vždycky jsem se tedy musela k někomu "přifařit". Chovala jsem se naprosto přirozeně. Tedy nikomu jsem se nevnucovala, když byla možnost s někým promluvit (byť třeba v rámci nějakého společného skupinového cvičení na hodině), tak jsem se snažila být k lidem příjemná (taková jsem normálně, takže snad to nebylo nějak přehnané ) a sem tam při té práci prohodit nějakou třeba (rádoby vtipnou) blbinu (což taky dělám normálně) a hned je nějaká komunikace na světě... A myslím si, že to je právě ta správná cesta - být přirozená, k lidem vlídná, a když to jen trochu půjde, tak KOMUNIKOVAT. Vyveď lidi z toho, že ty jsi ta "divná". Protože to přeci nejsi - jen se prostě hůř seznamuješ (stejně jako já). Zvyš si sebevědomí, začni se mít ráda, kup si něco pěkného na sebe, hezky se namaluj, usměj se a všechno půjde lépe, když budeš mít fajn pocit sama ze sebe! U mě to nakonec dopadlo tak, že jsem zjistila, že 1! člověk je také ze stejného města, takže jsme se potom začali bavit spolu, byli jsme teda už potom taky dvojka, tudíž chodit do školy už potom nebyl vůbec žádný problém, naopak problémem začalo být naše neustálé štebetání v hodinách Takže držím palce a dej sem vědět, jak se to vyvíjí!

Podle mne to trochu zveličuješ, že by se Tě lidi stranili, pokud nejíš každé ráno česnek a cibuli, nebo nechodíš s chlupatými nohami a transparentem, že patříš k hnutí militantních ekoteroristek, tak to určitě tak zásadní nebude . Chtělo by to fotku, nebo nějaký popis alespoň, jinak nikdo neposoudí, jak na druhé působíš. Namyšleně, odtažitě, ... ? Co já vím, jaký jsi typ ? Máš pocit, že se tě straní holky i kluci stejně ? Neošpinil tě v kolektivu tvůj bývalý ? Máš nějaké záliby, které by ti pomohly nadvázat nové kontakty ? Jseš na kolejích nebo kde bydlíš ?
O to, že si hloupá se neboj, čím větší blbec, tím rychleji zapadne do společnosti ostatních blbců, takže to tvůj případ nebude

citace:
"Nechci se měnit, protože nic špatného nikomu nedělám, jsem prostě taková jaká jsem. Ale chci nějak zachránit co se dá, a nezničit si příležitosti těch spoustu let studia nebýt sama...
Už jsem navštívila psychiatra, i psychology, vždycky mě nabádali, že vše musím hlavně sama. Ale já sama už víc opravdu nezmůžu, nedonutím lidi, aby mě přijali..."

ty ale nemůžeš nutit jiné lidi aby tě vnímali jinak a přijali tě.
Nejdříve musíš přijmout sebe samu, vnímat sebe jinak. Takže se změnit... A potom budeš na lidi působit jinak... Je to opravdu jen na tobě. Je jen na tobě, jaký bude tvůj život.
Každý z nás se může změnit, pokud opravdu chce.

Jeden citát za vše :

Když už nemůžeš, přidej!

Reaguji na bedrunela: Však ta věta " nedonutím lidi, aby mě přijali"....byla ve smyslu, že vím, že to přeci nejde, co jiného...

Jenže háček je v tom, že já netuším, proč bych se měla měnit, jsem na ně milá, chovám se slušně, nic špatně nedělám. Jsem prostě jen trošku jiná, mám dojem, že v tom, že hodně nad vším přemýšlím, zajímají mě věci, které třeba moje vrstevnice ne.
Nedokážu si vysvětlit, proč bych se měla naopak já nutit být nějaká, jaká nejsem Já jsem se přijala, jsem tak jak jsem spokojená se sebou. Dřív jsem dávala všechno za vinu sobě, že jsem špatná a proto mě nikdo nemůže mít rád, jenže teď se mi spíš zdá, že prostě někteří lidi hrozně soudí..to si myslím vědomě, podvědomě v sobě prostě mám ty hrozný pocity méněcenosti...

Reaguji na dadabus: Dobře, tak straní je možná silné slovo, ale stejně si myslím, že se hodí, prostě to tak v některých situacích vážně vypadá...
Někteří, kterým jsem to svěřila říkali, že to bude tím, že jsem hezčí a chytřejší než ony, což já si ale opravdu nemyslím, a je to zcela určitě nesmysl Vzhledem to nebude, vypadám prostě normálně...
Jinak mám pocit, že se mě straní víc holky. S klukama se zasměju a všechno i skoro s cizíma, akorát se našly samozřejmě vyjímky.
Žádný můj bývalý se současným kolektivem vůbec nepřišel nikdy do styku,je to půl republiky daleko,takže to taky není možný.
Záliby mám právě jen takové samotářské, nebo s přítelem...nemám ani pocit, že bych potřebovala nové kontakty, jenom nemůžu pochopit, proč se těmto tak nelíbím.

Reaguji na XmoniX: Já jsem s nimi právě uplně v pohodě komunikovala od začátku, seznámila jsem se...zdálo se, že nebude problém. Ale den za dnem je to horší...z nějakého důvodu mě nezačaly považovat za "parťačku" jako ty ostatní, se kterými se seznámili...teď se spolu domlouvají na různých věcech, jedna třeba dá ostatním vědět, a mě nikdo nic. Zkoušela jsem se vtírnout, i když, taky už mám pocit, že to je pod moji úroveň, doslova to obešli a přišla jsem na to, že přede mnou schválně o tom, že někam jdou ani nepípli, rozloučili se, a jak jsem odešla, tak pořád spolu stáli a druhý den se o tom bavili, kde byli.

pokud nechceš, tak se nemusíš samozřejmě měnit.
Pokud ovšem takto spokojená seš, jak tvrdíš..
podle tohoto

ses s tím ale ještě nevyrovnala, že jsi jiná a chtěla bys aby tě viděli jinak.

Samozřejmě že člověk má být sám sebou. Buď taková, jaká chceš a toužíš být a je ti to příjemné. Zároveň si uvědom, že nikdy se nezavděčíš všem a lidi tě budou pomlouvat, a koukat se na tebe jinak než bys sama chtěla. To je úplně běžný jev našich životů.

Buď spokojenější tím, že nebudeš řešit to, že tě lidé kolem tebe soudí.. to budou dělat vždy. Bude jen na tobě, jak moc se tím necháš ovládat...

Ahoj, mám podobný problém a pomalu si už začínám myslet že je to snad v nich,nebo co.Dříve jsem také byla šikanovaná a měla nízké sebevědomí,jelikož jsem byla trochu tišší,ale poslední dobou jsem se hrozně změnila přestala jsem se stydět a myslím že jsem poměrně komunikativní člověk,dokážu se i bavit s úplně cizími lidmi,což dříve pro mě bylo nepředstavitelné.Sebevědomí mám už velmi dobré,jenom jsem z toho co mi ostatní dělají někdy úzkostlivá.Velmi se mi lidé na učnáku vyhýbají a minule jsem jela s falešnými kámoškami domů a oni najednou řekli že vystupují z metra i když mi před minutou řekli kde vystupují tak jim ani trochu nebylo blbý vystoupit z metra s tím že musí vystoupit tady a když vystoupili koukla jsem se na ně a viděla že běží do jiného vagonu.To mě fakt hrozně naštvalo. U tebe si nemyslím že bys byla nějak hloupá,ale nemáš problém třeba s tím že jsi chytřejší než oni a závidějí ti např:známky? V mém případě je to tak trochu,že jsem šla na učnák i když mi učitelky všichni říkali že mám navíc,ale já daný obor hrozně chtěla dělat,jelikož mě bavil ,tak tam mám vyznamenání a ostatní mě příjdou o hodně hloupější než já,mají i mnohem horší známky.Tak už vážně nevím čím to je? Poradíte mi prosím?Předem mockrát děkuji.Ještě chci říct že se ke všem chovám hezky a oni si i myslí že jsem usměvavá,tak nevím proč se mě neustále straní?