Mám hrůzu z toho, že jednou nebudu existovat

Buď v klidu a řekni si, že za určitou dobu (až toho hodně prožiješ) ti vůbec nebude vadit pocit, že někdy nebudeš existovat. Ale je dobré, že se nad tím zamýšlíš, aspoň se můžeš snažit žít naplno Jinak to, co popisuješ, je panická porucha, snad ti takové pocity nebude vyvolávat nic dalšího. Taková panická porucha (zvláště bez zjevné příčiny) může být mnohem horší než pocit, že nebudeš existovat.

A nejsou takové pocity důvodem k tomu, proč existují různá náboženství?
Kdysi jsem měla obdobné pocity, ale před dvěma lety jsem se dostala do takové parádní depky, že jsem si fakt přála přestat existovat.

Řekni si, že svět se bude otáčet dál, lidé budou dál chodit do práce, televize bude dál vysílat, prostě jsi jen jeden malý tvoreček na týhle planetě a je to přirozené. Neboj se toho dopředu, stejně to neovlivníš, jak je ten citát? Neberte život vážně, stejně z něj nevyváznete živí?

Když mi bylo okolo 20 let tak jsem si přečetla pár knih od Dr.Moody o životě po životě a tak mne to oslovilo že jsem při pomyslení na to že zemřu strach neměla a právě mi bylo líto těch lidí co si myslí že se po smrti rozloží a pak už prostě nic nebude.Dnes se tím už nijak nezaobírám ale věřím že jen tak nemizíme,tak si o mě o myslete co chceteAle jestli to máš nějakou panickou poruchu tak raději utíkej k doktorovi,tam ti žádné knihy jako mi nepomohou

Reaguji na Janinkaa:
Mohla bych se zeptat kolik Ti je let?
Okolo dvanáctého roku (někdo dřív a někdo později) si začneme uvědomovat přítomnost smrti.
Bohužel se to neděje postupně, ale většinou to poznání skočí na člověka zcela nečekaně.
Je to myslím jedno z nejhorších poznání v životě.
Taky se na to pamatuju. Ledový pot, těžce se dýchá a obrovský pocit beznaděje. Přesně tak jsem to pociťovala i já a myslím, že ve svém dětství to prožil každý.
Celý zbytek života se pak snažíme více - méně tento fakt příjmout.

Většina lidí se s tím vyrovná a žije běžný život se všemi radostmi a starostmi.
Jak už napsala Natalya:

Pokud u tebe přetrvává panický strach ze smrti a je Ti víc jak dvacet může se jednat o nekrofobii - strach se smrti.

Přesně o tomhle mi říkala moje máma, měla v mládí ty samé pocity jako ty : já umřu a svět půjde dál beze mne. Takže sama určitě nejsi. Drželo ji to asi do 25 , pak si pořídila mne a jaksi nezbyl čas přemýšlet nad "hloupostmi" a teď jí je 60 a ani si na to nevzpomene. Paradoxně, čím jsme mladší a zdravější, tím spíš koketujeme se smrtí, od strachu z ní až po různá EMO a kde co

Život po životě je super....tady si kup DVD.
http://www.spiritualcinema.cz/
janis

Janinko,
já to mám taky a nedá se s tím nic dělat. Kolébka visí nad propastí a život je záblesk světla mezi dvěma temnotami. Ta nějak to psal Nietzsche,

Mě zase od malička napadá, co kdyby se stalo něco ze Zemí?? Na jinou planetu nejde odlétnout. Prostě nějaká výbuch, sražka s jinou planetou, atd...
Prostě by nebylo NIC...

Holky je mi 20. Nevíte, co mám dělat když mě to přepadne? Zkouším si říkat třeba, že je to ještě daleko, že třeba úplně nezmizim a někde ta moje duše bude.. a tak, ale v tu chvíli nic nepomáhá. trvá to třeba 10-20 min. dokud se nějak neuklidnim. A asi se to nedá nějak "vyléčit" ?

Jinak myslíte tedy, že je to panická porucha a mám jít k doktorovi? Psychologovi nebo psychiatrovi? A jak by mi pomohl? Nechtěla bych do sebe cpát prášky co mají milion vedlejších účinků a všelijakých rizik.

tak si třeba říkej, že to stejně neovlivníš....až to přijde, tak to přijde. Prostě tím, že se toho bát si stejně nepomůžeš. Co se nějak zabavit, když to na tebe přijde? Třeba si pustit rádio a tancovat si? Nebo nějak odpoutat pozornost...

A nepomohlo by ti věřit, že po smrti nepřestaneš existovat? Hlavně dříve jsem často přemýšlela o životě a smrti, a taky se děsila toho, že jednou tohle moje tělíčko bude jen prach...ale víš co, vůbec se už nebojím, prostě věřím, že duše existuje...prostě to vím ...zkus se řídit zákonem o zachování energie - ta nikdy nemizí, pouze se transformuje jinam

jani, taky mě to hodně štvalo a od takových 10 jsem furt nad tím přemýšlela a hodně sem se tím trápila. a ano hlavně před spaním a zároven si pak řikala že stejně nestojí za nic něco dělat na tu ,,chvilku" a časem to přešlo. páč sem si řikala že nestojí za to přemýšlet nad blbostma. prostě život se má užívat a ne se deptat takovýma myšlenkama. člověk nikdy neví co se mu může stát zítra a tak proč se ubíjet tímto...
občas mě to přepadne, řeknu si ale neřeš to, stejně to nevyřešíš a je to.

Jani, to víš, že neeee!
Je ti dvacet. Nádherný, neopakovatelný roky a jak se říká, celý život před sebou. Nevím, jestli máš přítele, kamarádky, rodinu.
Pravda je, že když začneš řešit důležité životní otázky jako: zamilování se, mít, či nemít děti, jaké zaměstnání jednou budeš dělat...na tyhle strachy už nebudeš mít čas.
Nicméně to nechci podceňovat a jen ty sama víš, jak moc ti to znepříjemňuje tvůj běžný život. Já ve tvém věku začala trpět sociální fobií a budiš ti útěchou, že ta je ještě daleko těžší, než ostatní fobie.
Klidně se můžeš zastavit u psychologa a popovídat si o tom a neboj, žádný prášky nedostaneš.
A nebo si fakt přečti ŽIVOT PO ŽIVOTĚ jak raděj holky.