Mám říct tátovi, že docházím na psychiatrii a beru AD?

Teda, za rok nic nepoznal, jo? Já bych mu to asi řekla. Nedokážu si představit, že bych něco takového tajila...I když je ze staré školy, určitě by tohle měl pochopit. Pořád jsi přeci jeho dcera

To není vůbec jisté bych řekla. Jestli je hodně "ze staré školy", jak píše slečna, tak to vůbec nemusí pochopit..

Reaguji na Mirrore:
Asi jsem v tomhle tedy naivní. Beru to tak, že můj táta je taky ze staré školy, ale věřím, že tohle by pochopil...

Třeba mu to ani nebudeš muset říkat, řekla bych že ti ID nepřiznají...

Vím, že jsi se ptala na něco jiného, ale nedá mi to.
Jaká je tvá diagnóza, že uvažuješ o invalidním důchodu, který, jen tak mimochodem, není jednoduché dostat ani na celkem vážné duševní nemoci.
Ale ke tvé otázce. Pokud cítíš, že by to otec z nějakého důvodu nepochopil, tak bych mu to neříkala.

Dle mého názoru není nutné, aby to věděl, a to, že mu to neříkáš, neznamená, že před ním něco tajíš. Jen mu to prostě neříkáš. Má zkušenost je, že pro braní AD má i v dnešní době pochopení u nás jen relativně málo lidí, hlavně pak ze starší generace, často žijí v domnění, že psychiatrie je pořád o Přeletu nad kukaččím hnízdem. Braní AD chápou spíš ti, kteří se sami potýkali s nějakými problémy nebo mají někoho takového ve svém blízkém okolí, ale ani tehdy to není zaručené. Navíc ti podle mého hrozí, že na tebe bude tlačit, abys je vysadila, čímž tě bude zase psychicky rozhazovat, místo abys byla v klidu. Sama znám lidi, u kterých to, že něco berou, ví max. tak jejich partneři, ostatní členové rodiny ne. K tomu ID, pokud nemáš nějaké opravdu závažné psychické onemocnění, tak ti na deprese na 99 % ID v dnešní době nedají. Nedostávají ho ani lidi vážně nemocní. Navíc pokud se tvůj stav ani přes dlouhodobější braní AD nelepší, je někde něco špatně a spíš bys měla změnit medikaci nebo lékaře/psychologa, a taky zkusit zapátrat sama u sebe.

Vím, že je to strašně těžké, jsem si sama prošla hodně těžkými a dlouhodobými depresemi vč. léčby u psychiatra a psychologa, stále pro jistotu docházím na kontroly a léky teprve velmi pozvolna a velmi opatrně vysazuji/snižuji dávky, ale jednoho dne se to zlepší a svět zase vypadá lépe. Zkus chodit mezi lidi, najít si nějakého koníčka, kde se budeš cítit dobře a budeš moci poznávat nové lidi, třeba tam zjistíš, že se dá začít znovu. Já jsem začala chodit do tanečních, bez partnera, a už po druhé hodině se mi svět převrátil vzhůru nohama, s partnerem, kterého jsem tam měla k dispozici od taneční školy, jsme si neuvěřitelně sedli hned během první vteřiny, začali jsme se scházet i mimo taneční a je nám spolu hrozně fajn. Podotýkám, že jsem tancovala s více chlapy a sedli jsme si okamžitě jen s tím jedním . Jsem moc ráda, že jsem se překonala, i kdyby nám to nevydrželo, pomohlo mi to odrazit se ode dna. A ještě před dvěma měsíci bych si rozhodně nemyslela, že je něco takového možné. Držím ti palce .

Jej, já jsem se ale rozepsala .

Holka, je mi tě líto z tvých všech diskuzí. Topíš se v sebelítosti místo poslechnutí rad tady holek z těch diskuzí, aby ses konečně zase postavila na nohy a začala něco dělat. Proč chceš invalidní důchod? Pracovat můžeš, pokud jsem správně pochopila z jiných témat, akorát se ti nechce mezi lidi. Není třeba zakládat každých pár hodin na chlup stejná témata, ale sebrat se a řešit situaci. Přeji ti hodně síly a abys našla tu správnou cestu. Invalidní důchod to nebude.

Jsou mladší lidé a nechápou to, natož když je někdo ze staré školy. Netvrdím, že by to nepochopil, ale určitě bych si tím nebyla jistá. To, že je jeho dcera v podstatě nic neznamená. Kolikrát jsou lidé schopni tolerovat věci u cizích a na rodinu jsou "přísnější".

Souhlasím. To, že někdo bral AD, ještě neznamená, že to pochopí u ostatních. Mám v okolí případ ženy, která sama AD užívá, navštěvuje lékaře, ale nedokáže pochopit, že její syn má nějaké problémy. Jsou jiné, než má ona, tudíž pro ni prostě neakceptovatelné.

Jsem stejně stará, jako ty a tátovi jsem AD nepřiznala několik let. On trpí tím samým, lehčí formou, přikládá to židovskýmu dědictví a celý život sám se sebou bojuje, ale užírá se. Já jeho přístup neberu, žere to nejen jeho, ale i mámu... Postupně jsem to ze sebe dostávala, nejdřív náznaky, pak jsem občas i něco plácla, ale vlastně nevím, jestli to pochopil. Nebojím se ho, spíš mi bylo líto, že by se kvůli mě trápil, že jsem to po něm zdědila, ale zase jsem ho chtěla dotlačit k léčení. Pokud by on depresí a úzkostí netrpěl, tak bych mu to neříkala, aby se netrápil.

Já bych to tátovi neříkala. Né každý to pochopí. Myslím, že není ani potřeba,aby to věděl...Já taky neřekla tátovi, že se s něčím takovým léčím. Jen mámě, a to taky ne všechno. Ale vlastně nevím, jestli máma se o tom tátovi nezmínila a že to třeba o mě ví....

Přesně tak, naprosto souhlasím.

naše rodinná známá měla ID x let, je po transplantaci orgánů, tuším nevidí na jedno oko a v loni ji ID zrušili, tak teda nevím nevím.