Máte také pocit, že už se nikdy nezamilujete?

Xtery, Lady - měla jsem v tomhle věku ty samé pocity...a přišlo to.. Ale spíš je těžké nemyslet na to, jak moc chcete takovou bombu dostat do srdce, potkat toho pravého...prostě nečekat na to...jak to udělat, to nevím :/

Mám, protože mě všichni muži zklamali. Mám přítele, ale cítím, že to ono není, není to na celý život, jen čekám, jak se to vyvine, jako bych už rezignovala. Zakoukala jsem se jinde, jenže to je můj nejlepší kamarád.... Vlastně ani nevím, jestli bych to chtěla, Od dalšího vztahu už čekám jen další zklamání.

To je smutné... :/ Ale jestli ses zamilovala do nejlepšího kamaráda...tak to je možná to nejlepší co se Ti může stát...znáte se, věříš mu, máte společné vzpomínky, téma atd...Otázka je, zda je to oboustranné?
A asi tak...stane se to člověku 2-3x a očekává už jen zklamání Chce to najít v sobě sílu věřit a přát si..a taky to chce štěstí trochu no

Reaguji na consuelaleachim:
Já myslím, že pro toho mého kamaráda nejsem ženská jakou by chtěl, ne povahově, ale vzhledově. On má rád takové éterické dívky a je asi dost nezralý, aby se přes to přenesl a pochopil, že to, že si dva lidi rozumí je přednější.

Spíš myslím, že nikdy nenajdu muže, kterému bych mohla absolutně věřit, sdílet s ním starosti, mít s ním rodinu. Jsem na tohle hodně zaměřená, takže to mě i trápí.

To mám také takový problém...Spíš je problém ve mě, že se úplně do toho člověka nedokážu položit, opřít, některé věci držím v sobě, nedokážu se se vším svěřit...To je ale problém mé nedůvěřivosti vůči mužům (problémy s otcem v dětství, takže celkově asi špatný vztah k mužům

S tím kamarádem - cítíš, že by to mohl být ten Pravý? .. Jestli ano, šla bych do toho...Časem třeba dozraje..Protože chlapi potřebují cítit se na stejné vlně s holkou, mít pocit že jim rozumí a pak už to snadno přejde v něco víc..

To se mě týká taky. Ještě, že už ho nevídám.

No, musím říct, že to trvá už tak šest let, je to taková ta láska na furt, byla jsem do něj zamilovaná, když mi bylo 16, pak jsem se nějak smířila s tím, že spolu nebudeme, našla jsem si přítele, ale pořád jsem stejně v myšlenkách u něj. Bude mi dvacet tři, už se chci někam hnout, ne setrvávat ve vztahu, který nefunguje a být zamilovaná do někoho jiného.

něco na tom určitě je: ) mám asi taky nezpracovaný problém z dětství. Občas si připadám jak Ledová královna

Bohužel taky mám ten pocit. Je to 4 dny, co jsem se odtsěhovala od přítele, byli sjme spolu dva a půl roku. Je mi strašně a mám pocit, že už to nikdy nepřijde...

Reaguji na VeronikaEma: po takové krátké době, to není divu. Musíš to v sobě zpracovat, neboj bude líp a líp a potom to přijde ani nebudeš vědět jak

Už přestávám mít naději v nějaký šťastný život. Měla jsem přítele od 16-19, super, fajn, pak se na mě ošklivě vykašlal a od té doby nic. Je mi 23, každý rok je to samé. Mám známosti na sex, poblouznění, ale nikdy nic víc...já nechci moc, chci si jen lehnout k filmu a vegetit, být s člověkem, který vás má rád a vy máte rádi jeho, moc se přitulit....chápete co myslím...ale jsem sama..ledové královna, která čím dál víc od sebe odhání muže...je mi smutno

Po minulém roce, kdy jsem měla jednu ťafku za druhou už si to taky pomalu začínám myslet. Ale snažím se být optimista, bude mi 28, takže času je pořád dost a může to přijít kdykoli. Problém je v tom, že absolutně nikoho nepotkávám, nikdo v dohledu a ani nic nehrozí. Přitom doma na zadku určitě nesedím (nebo v rámci možností někam občas zajdu). Spíš mám strach z toho, že nezažiju ten pocit: "proboha to je ON, s ním chci strávit zbytek života, nikdo jiný už mě nezajímá". Bojím se toho, že se třeba někdo objeví, ono to bude fajn, ale prostě to nebude ono - a já s ním budu, protože nikdo jiný nebude v dohledu... Jestli chápete jak to myslím.
Za život jsem moc vztahů neměla, v podstatě jen jeden vážný a asi 3 méně vážné, ale přijde mi, že nějaká extra zamilovanost to nebyla. Nepočítám takové to poblouznění.
Kolem mě se to vdává, rodí jak o život a všichni jsou hrozně šťastný a zamilovaný - no občas bych brečela. Přijdu si opravdu kolikrát jak maňas a že jsem fakt divná.

Holky musím se přidat, o pár příspěvků výš jsem tu psala o mém kamarádovi. Nikam se to neposunulo a navíc to neskončilo. Připadám si kvůli tomu hrozně. Vídáme se teď docela často, přijde mi, že se ke mě chová trochu jinak, ale tuším z jeho chování, že nic neudělá. A já taky ne. Doma mám přítele, kterého mám nade všechno ráda a mám akorát výčitky svědomí.

Tak to já si myslím, že to můžeme prožít každý bez ohledu na věk i na počet předchozích zklamání. Fakt tomu věřím. Ale zároveň si myslím, že "ten pravý" nemusí být ten, u kterého budeme mít zpočátku motýlky v břiše...

Ahoj,

Tenhle pocit má spousta žen a dívek po rozchodu,je to dáno tím, že podvědomě srovnáváme naše expartney s ostatními muži.

Myslet si že už se nikdy nezamilujete je pěkná blbost ženský.. Já jsem taky chvíli po rozchodu, bolí to a moc.. ale někdy když to prostě už tolik nefunguje je lepší si chvíli pobrečet a těšit se na něco novýho.. Já už se opravdu moc těšim až se znova zamiluju protože vim, že na každou tady čeká něco novýho a lepšího. Teď to máme v rukou my.