Bude tomu rok, co zkončil můj první vážný vztah a ještě dneska jsem z toho docela na rozpacích. Můj tehdejší přítel jako by mi vypadl ze sna. Přesně můj typ, gentleman a s rozumnými názory. Naše první rande bylo super a za nějaký ten čas jsme se dali dohromady. Byli jsme spolu rok a dva měsíce a byla to pro mě taková zkušenost,že na ni jen tak nezapomenu. Prvních 5 měsíců bylo dá se říct v pořádku a pak to všechno přišlo... Nevím,čím se to mohlo stát,ale začal se ke mně chovat jinak-jakoby úplně otočil... Pokaždé, když jsem s ním o tom chtěla mluvit, tak mi řekl,že to prostě tak má, že ho po určitý době přestane ta „zamilovanost“ bavit. Mě to teda přišlo jako hodně chabá výmluva. Zkrátka-z gentlemana se z ničeho nic stal hulvát, který se mnou jednal jako s idiotem.
Všechno si myslím začalo tím, že jsem si absolutně nesedla s jeho přáteli. Jsem introvertní melancholik (nerada škatulkuju,ale na vysvětlení to snad postačí), takže když jsem ve společnosti cizích lidí, tak nemám potřebu být středem pozornosti,ale spíš poslouchám. To se jaksi jeho přátelům nelíbilo a začali mě za to odsuzovat. Řekla bych,že tohle byl první impulz k tomu „zhroucení“. Přítel mi to vyčítal , místo toho,aby se mi snažil pomoct a pochopil,že nejsem jako on (on musel být středem pozornosti za každou cenu). I přesto, že jsem si s jeho přáteli nesedla, jsem se s nimi vídala,abych mu udělala radost a nemusela poslouchat, co dělám špatně. Což samozřejmě neocenil. Pak následoval další zlom. Jelikož hrával v kapele, kde ho to nebavilo, tak odešel a založil novou kapelu s novými lidmi. nevím,jestli na něj měli tak velkej vliv nebo co se vlastně stalo,ale dá se říct,že potom začalo to moje peklo.
Patřím mezi holčiny,které musí být celkově pořád upravené (ale všeho s mírou,žádná kraslice). To mu začalo vadit asi jako první-nechtěl,abych se líčila, kritizoval můj styl v oblékání, nesnesl, když jsem se česala. Byl by nejradši, kdybych chodila s mastnými vlasy, bez make-upu a v teplákách od bláta... Nanáviděl kočky,které já miluju a sama jich mám několik doma-pořád proti nim něco měl. Slovně mě schazoval před svou rodinou a ztrapňoval mě. Kdykoliv jsem něčím přispěla do hovoru, tak mě shodil slovy typu: „To tak není,je to takhle a takhle“. Měla jsem pomalu strach i něco říct, protože jsem věděla,že mě ztrapní. Zkrátka jsem neměla nikdy pravdu. Všechno to vyvrcholilo tím, když jsem na něj chtěla počkat s obědem, abychom nejedli každej zvlášť. Bylo to zrovna u jeho rodiny doma a byli tam všichni. Přede všema na mě zařval, že si tady prostě sednu a nažeru se. Koukala jsem na něj jako puk a bylo mi do pláče. A jelikož nesnáším brečet před lidmi,tak jsme odešla do koupelny s tím, že musím na záchod. Brečela jsem jako malá holka-jasně,že to na mě vedle hned poznali,ale byla jsem ráda,že se mě na to nikdo neptal. Jeho rodina byla a vždycky bude naprosto úžasná-fakt nechápu po kom je. Samozřejmě se mě všichni zastali a jeho rodiče mu to po mém odjezdu asi dali dost sežrat, protože mě pak bombardoval smskama jak ho to strašně mrzí. (pro info: mě bylo 17 a jemu 18. Tak jsem mu to odpustila. Možná si teď někdo bude říkat,jak jsem hloupá, ale byla jsem zamilovaná a pořád jsem si najivně myslela, že se to zlepší, navíc byl můj první,takže jsem k němu měla to zvláštní pouto. A hlavně jsem měla výborný vztah s jeho rodinou, na kterou jsem si zvykla. Teď už jsem chytřejší a znovu bych ten vztah takhle dlouho neudržovala. Nakonec se paradoxně rozešel on se mnou s tím,že už nemůže dál (ON!?) Tak jsme se rozešli a já byla vcelku ráda,že to udělal. dostávala jsem se z toho asi rok, přičemž mě pořád otravoval,že mě chce zpátky, ale já jsem moc hrdá na to,abych dávala druhý šance a kord někomu,kdo se ke mně choval takhle.
Myslela jsem,že jsem z toho všeho už „vyléčená“,jenže pořád se mě drží to „cosi“. Jsem hodně kreativní,co se týká oblékání, a ještě dneska, když mám jít například na schůzku s novým potencionálním přítelem, pociťuju pořád tu hnusnou kritiku (i když vím,že mi to sluší),ale mám strach,jak ten druhý zareaguje. Vždycky jsem měla svůj osobitý a dá se říct i elegantní styl,ale po tom,co jsem takovou dobu snášela všechny ty slova kritiky, jsem prostě „nahlodaná“. Dá se říct,že mi sebral velký kus toho,čemu říkám "JÁ" a bez čeho nemůžu být. Všechno,co mám ráda zpochybnil. Mám strach,abych nedopadla jako posledně a proto mi i dýl trvá,než se s někým důvěrně seznámím. Navíc mám doslova panický strach z toho, že když budu mít nový vztah a můj nový přítel by mě vzal mezi své přátele, zase budu nemožná a on otočí a bude se ke mně chovat jako můj ex. Stačí když na to jen pomyslím a mám závratě a třesu se.
Zažila jste některá něco podobného?
Poslat SZ
Galerie obrázků
