No tak ahoj! Jmenuji se BH. Je mi 28 let a jsem vdaná. A máma. Občas to miluju, občas se chci zabít. Ale nebudu předbíhat.
Narodila jsem se v roce 1990 v Bílovci (na Moravě, kousíček od Ostravy) J. a M.Č. Byla jsem maličká. Moje maminka si na porodním sále “užila”. Nešlo jí porodit celou placentu a kousek jí zůstal v děloze. Museli ji operovat, ale vše dopadlo dobře.
Tehdy jsme bydleli v Novém Jičíně. Když se v květnu 1992 narodil brácha, bydleli jsme už v Kujavách, kde naši žijí dodnes. Prožila jsem tam celé dětství, pubertu - až do 23 let.
Do školky jsem sice chodila, ale nepamatuju si skoro nic. Jen si pamatuju, že jsme nejedli své snídaně, na oběd jsme chodili domů. A strkala jsem si za punčocháče saténové šátky a točila se jako víla. A taky si pamatuju, že když jsme se chystali ven, ti nejrychlejší se dostali k nejlepším koloběžkám. A brácha měl oblíbenou hračku, takového klauna. Když jsem šla do 1. třídy, brácha vyváděl, že tam nechce chodit sám. Ale nepamatuju si to, mám to z vyprávění mámy. Byl na mě hodně závislý. Není divu, nebyli jsme od sebe ani věkově daleko - rok a 9 měsíců 
Na první třídu si taky moc nepamatuju. Všechny mé spolužačky se znaly z dřívějška ze svatého přijímání. Byli jsme 2 třídy v jedné, takže my a druháci, pak ve druhé my a prvňáci. Jako druháků nás bylo 7, z toho jediný Ondra R. byl kluk a v první byla Martina Ž. jediná holka.
V mé třídě jsem byla já, Jana.P. , Jana V., Ivča H., Mirka M., Lucka J. a Ondra. Jana P. byla nejoblíbenější holka ve třídě, v podstatě celou základku. Spolu sní i Jana V. Lucka šla ve 3., nebo 4. třídě do zvláštní školy…
No a do třetí třídy už jsme začali jezdit do Fulneku autobusem. Do školy T.G.M. (základní škola Tomáše Garyka Masaryka. Bylo to zvláštní - jezdit do školy autobusem v 8 letech. Všichni spolužáci z Kujav jezdili do Fulneku se mnou, Janča P. a Ivča dokonce ze stejné zastávky, takže mi to trošku ulehčily.
Jako malá jsem byla plachá, divná, škaredá a hodně stydlivá. Takže jsem neměla kamarádky a smáli se mi, že mám knír (hormony) a říkali mi “cigána”, “brambora” a “černá huba”. Dívce s nulovým sebevědomím to moc nepřidá. Byla jsem moc vysoká a hubená. Všichni kluci byli tedy menší. Hodně mi to vadilo a bála jsem se, že už navždy budu větší, než všichni kluci.
První stupeň základky se mi hodně smáli a ničilo mě to. Druhý stupeň byl lepší, ale pořád jsem byla mezi těma méně pěknýma 
když jsem se blížila do puberty, hodně jsem se potila, knír byl viditelnější a ještě k tomu jsem neměla žádná prsa. Jako dívka s tmavším pigmentem jsem trpěla na tmavé ochlupení a to všude.
Nohy, knír, podpaží a ruce. Jenže naši byli vždy proti holení, protože měli za to, že holením se ochlupení zhoršuje, roste rychleji a hustěji. Mysleli to dobře, ale já trpěla. Jediné, co mi dovolili, byla depilace, nebo epilační krémy. Takže na knírek jsem používala voskové pásky a na zbytek ty krémy. Byla to ale otrava, prostě hrůza, ani to neodstranilo všechny chloupky…