Napodobování druhých

Vždyť je to naprosto přirozená věc. Někdo začne něco říkat - nějakou frázi a najednou to říkají i jeho kamarádi a to rozhodně ne proto, že by ho chtěli nějak vědomě napodobovat. A tak je to podle mě se vším. Pokud to někdo nedělá schválně, jako opička, že kopíruje styl mluvení, chůze, oblíkání jednoho člověka, tak se mi to vůbec nezdá zvláštní.

Přesně tak. Není na tom nic zvláštního. Všichni se navzájem ovlivňujeme.

řekla bych, že je to prostě přejímání určitého chování od nejbližšího okolí, dělá to v nějaké míře každý, ať vědomě či nevědomky, a nemyslím, že je to důkaz o bezpáteřní, neoriginální osobnosti, je to přirozené, že mají na člověka jeho přátelé vliv..

Reaguji na RioGrande:
Taky myslím, že je to normální. Moc se pozoruješ myslím

Vážně? Tak to se mi celkem ulevilo Nepřišlo mi normální, že to dělám v jednom kuse, v podstatě kam mi sahá paměť

to je výstižný

Uvědomila jsem si to nedávno, kdy jsem si na brigádě pomalu každou hodinu hrála na někoho jinýho

Záleží v jaké míře se to děje, zda nevědomky, ale zakladatelka píše, že si to uvědomuje a navíc ji to obtěžuje. Něco jiného je, když mi někdo řekne..."ty děláš úplně to a to stejně jako tvoje ségra, kámoška apod." a já sama si to třeba ani neuvědomuju, ale zakladatelka se chová jako někdo jiný a ještě ho má při tom před očima a nemůže se toho zřejmě zbavit.

Tady si myslím, že to asi až tak normální nebude. Možná právě hledáš svou identitu nebo z nějakého důvodu nechceš být sama sebou, může to být třeba jen slabým sebevědomím...ale nemusí. A pokud tě to opravdu trápí, nebo cítíš, že ti dělá problém být sama sebou, potom bych to asi řešila (psycholog). Taky záleží, kolik ti je let, v určitém věku to může být běžné (hledání identity, přejímání vzorů chování apod.), v jiném už je to třeba divné a může to být známka jiných poruch... Takhle na dálku těžko posuzovat.

Tak ono je ale asi rozdíl, když to člověk dělá nevědomě nebo vědomě - např. ztotožnění se "být jako on", ale to se týká jednoho vzoru.
Pokud si hraješ každou hodinu na někoho jinýho, tak se asi nejspíš prostě nudíš, ne?

Tohle asi zcela ne. Ale z toho prvního příspěvku to tak nevyznělo.

Reaguji na RioGrande:
No nevím no.... Jako pokud s tím máš opravdu problém,zajdi si radši za psychologem, lékařem.

Můj bývalý kolega říkal hrozně procítěně fůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj. A za chvíli jsme to používali všichni

Když si to uvědomím, tak přestanu, schválně (vědomě) to nedělám, ale tohle jsem měla na mysli

já ani nevím jaký obraz o mě je správný, tedy jaká opravdu jsem, ne jen abych si něco namlouvala nebo vymýšlela, nebo ten obraz možná před očima ani být nemá (?)
Jinak se sebou problém nemám, slabé sebevědomí nejspíš nemám, ale jsou i dny (párkrát do roka) kdy bych nejradši nevylezla z domu

i to je možný, pár hodin jsem neměla co dělat, páč všechno bylo hotový.
Je mi 20, tak to už by hledání mohlo být u konce

možná i jo, chtěla jsem napřed vědět jestli to jenom nějak moc neprožívám

Já vím, že existuje porucha osobnosti, kdy ten člověk vlastně osobnost nemá, a jakoby se vpíjí do ostatních, že se chová jako oni.

Ale s tím jsou spojený další jiný příznaky a to určitě není tvůj případ
Mě se nezdá, že by to byl nějaký extrém, ale když ti to vadí, tak si k nějakýmu psychologovi zajdi

Mám to stejně. Taky občas napodobuju svojí kamarádku, používám někdy stejná gesta, stejný způsob řeči, výraz ve tváři apod., protože se mi to na ní líbí... Tak nevim, jestli jsem normální..