Nechápu se

Tak tyhle pocity znám.Nech všemu čas, asi si potřebuješ srovnat myšlenky a najít své místo a svou cestu v životě.Uvidíš,že časem se budeš na vše dívat jinak.

Já si myslím, že bys neměla zůstávat o samotě, "poddat se" té lhostejnosti, protože i když by tě to třeba teď tak netrápilo, nakonec by to pro tebe určitě nebylo dobré. Nenuť se do vztahu a zkus se poohlídnout po nějacích přátelích, nebo prostě po někom, s kým můžeš trávit volný čas, vždyť si ho hned nemusíš pouštět až moc blízko k srdci .)
Já jsem na tom podobně, ale vlastně úplně jinak, protože mě ta situace, kdy nikoho nemám, vadí a chtěla bych ji změnit.

snick90
to bude tím rozchodem, 3/4 roku je ještě málo. kamarádce to trvalo dva roky, než si připustila muže k tělu. to myslím přejde neboj.

akras
a co když je mi už 26, přítele jsem nikdy neměla, a taky mám tento stav? jsem ze sebe dost zoufalá, všichni kolem se žení vdávají, mají děti, brácha vyhlíží zásnubák, máma brečí, že nikoho nemám...a mně se muži hnusí. ne, nejsem na holky, dřív jsem byla zamilovaná, až to pěkné nebylo, a kolikrát, bohužel neopětovaně. pak jsem si prošla blbým životním obdobím, a od té doby mě lidi nezajímají. odjakživa se na mě lepí divní týpci, slizáci, různě obtloustlí fousatí chlapi s ponožkama v sandálech, co mi nutí slivovici (nejhorší možná kombinace muže), ale nikdy chlap k světu. až jsem dospěla do bodu, kdy se při představě pusy od muže až oklepu. uaaaa. nechce se mi být stará panna, a sama s kočkou čučet v bytě do zdi, ale nutit se do vztahu nedokážu. paradox je, že poslední dobou se za mnou prý muži i otáčejí na ulici, což nějak nevnímám, ale říká to máma, i kamarádky. a mně je to jedno. jsem asi magor.

Rok mi trvalo než jsem se definitivně odpoutala od svého bývalého přítele. Následující půl rok byl pro mě naprosto blahodárný - byla jsem sama sebou, cítila jsem se silnější, pevnější a sebevědomější! Byla jsem připravená užívat si života a flirtovat o sto šest, na vztah jsem neměla ani chuť ani pomyšlení....A na konci toho půl roku jsem potkala klučinu, s kterým jsem doteď

Takže je naprosto normální, že na další vztah nejsi připravena. Život ti sám ukazuje cestu, v tomto období se máš rozvíjet, nacházet sama sebe, ucelovat svoje já, a jakmile se ti to podaří, pak potkáš i kluka, s kterým ti bude dobře a jzase si uvědomíš, jak je krásné někoho mít. U mě ten proces byl celkem rychlý, takže jsem si svobody moc neužila

imoen: že se chlapi hnusí - tak to znám dost dobře osobně Vše chce jen čas,čim víc člověk chce někoho poznat, zaláskovat se, usadit se a začít žít v páru, tim víc to nejde a nepřijde. Lepší je se soustředit na sebe, najít si nové koníčky nebo změnit okruh, kde se pohybuješ - třeba změnit fitko, tak poznáš nové lidi a zvětší se šance, že někoho potkáš.Pokud budeš v pohodě a nebudeš se trápit, že nikoho nemáš, tak šance, že někoho potkáš je daleko větší.

chce to čas, já jsem se dostávala z rozchodu opravdu dva roky, i když to zní neuvěřitelně a moc jsem si to ani nepřipouštěla a myslela jsem si že jsem vpohodě..na chlapy jsem byla alergická, ale jenom spíše na ty co mě chtěli nějak zbalit, jinak s kamarády jsem mohla normálně komunikovat..no když si na to vzpomenu zpětně, bylo to takové temné období, jako bych ani nežila, myslím jako uvnitř..ale na druhou stranu mi to zase hodně dalo, člověk více pozná a pochopí sám sebe, jaký vlastně doopravdy je a co ho baví a co má rád..a podle toho se taky teďkom chovám..

Jo, co mě teď štve je to, že když se chci seznámit s nějakým klukem na seznamce, tak hned hledá vážný vztah... nikdo kdo by jen tak pokecal.... nikdo to ani nezkusí, samozřejmě až na pár výjimek...