Nechci nikam chodit a mám z toho mindrák - nejlepší je to s rodinou

Přátele těch přátel jsme již poznali, ale bohužel nebylo to ono, takže se naše "partička" nerozrostla".
Každopádně díky za snahu mě rozebrat, v něčem mi to pomohlo. Budu muset končit a utíkat domů za rodinou

Reaguji na Maranta: Nj, to chápu..ono, mezi náma děvčaty, s ženskýma se obecně nedá kamarádit.. Sorry...ale fakt...všechny ženský, ať chtěj, nebo ne se sebou furt soutěží a podrážejí se...to je fakt humus a já uznávám, že mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe tu svojí ´skupinu´ a ať to bude znít jak chce blbě, že já jsem prostě věrnej pes Džurbas...je pravda, že jak je člověk třeba už starší, už je težší takovou duši najít, ale dá se to...není třeba házet flintu do obilí, když brod je ještě daleko...

No chápu, že lámat přes koleno se to nedá. Jen je nutné rozlišit, jestli jsi opravdu introvert a máš ráda samotu, tudíž kdyby tě manžel opustil a děti jednou odešly (neřikám, že se to stane, ale často to tak být může), tak se z toho nezblázníš. Nebo jsi spíš zlenivěla, upnula se příliš na rodinu a v případě, že by to zmizelo, se pověsíš na lustr, protože neumíš být sama, nejsi introvert, jen ses místo větší skupiny lidí upnula na děti a manžela. Pokud je to první varianta, pak bych si užívala současného stavu a do ničeho se nenutila. Pokud ta druhá, tak to začni řešit. Btw pro všechny - překvapuje mě, že ženy, které jsou doma s přítelem/manželem považujete za introverty, co mají rádi samotu a vystačí si. To není mít rád samotu. To je být upnutý na partnera. Mít rád samotu, opravdu ji mít rád, znamená, že vás neustálá přítomnost partnera spíš obtěžuje (tzn. ideální je randit, ne bydlet, sama to tak mám, tak vím, o čem mluvím).

Musíš nutně pořádat "dýchánky" i s tím,že u toho bude tvůj manžel?
Pokud ne,tak v okolí je určitě spousta žen co mají děti a třeba si taky nemají s kým poklábosit u kafe "takové to holčičí klábosení" potkáváš je třeba u školky,školy a není nic lehčího než se s nima seznámit.
On člověk "zavřený doma" i tak trochu blbne a určitě prospěje si popovídat i s někým jiným než jsou vlastní děti a manžel to nemyslím jako urážku,ale je to tak.

Souhlas. Za mě, bydlení s přítelem neexistuje

Ano a proto se chystám na ples

No vidíš a to zas může připadat divný někomu jinýmu .
Ráda si zajdu s kamarádkama na kávu,na víno,klidně i na nějaký wellnes.Ale nemám potřebu od rodiny utíkat.Proč taky?

To mě vůbec netrápí.Já prostě dovolenou mám ráda jenom s manželem a dětma.Jsem v tomhle hrozná.Ale prostě přes rok z práce do práce,o víkendech sem tam nějaký výlet,jinak povinnosti,škola,úkoly,kroužky,domácnost.O té dovolené to beru,že máme pro sebe čas a můžem se společně uží.A ani tolik rodin neznám,abychom mohli jet třeba v 7 rodinách na hory .Ale každý to má prostě jinak.Jsou lidi,kteří spolu nejedou na dovolenou ani v páru,musí mít s sebou ještě někoho.To záleží,co komu vyhovuje.Dělej,jak to vyhovuje tobě a na ostatní nehleď.Je to tvůj život,žij si,jak je ti to příjemné.

Mě je 20 a jsem na tom hodně podobně. Mám přítele, který zastává stejný názor, že dnes už se nějak lidi neumí bavit. Když už někam jdeme, tak je to tak jednou za čtvrt roku. Nebaví mě to...ale spíše to bude tím, jaké máš kolem sebe lidi

Reaguji na verni: A to je taky pravda...mně je tedy o něco víc (No,s přivřeným okem, bych mohla být tvoje matka..ehm), ale zaráží mně, že kamarádky 24letý bratr a jeho kumpáni chtějí pořád pařit s náma, stařenama...kdykoliv se urveme, že někam jdeme, už chtějí taky (BACHA!Žádnej sex se zajíčkama, to ani náhodou, aby bylo jasno! ) i když mají svoje přítelkyně, tak ty nechávají někde sedět a blbnou s náma...tak nevim...to mi přijde taky dost zvrácený...

Milá Maranto,citím se stejně jako ty.Nemám nic než rodinu.Měla jsem skvělou kamarádku (taky měla dvě děti jako já) ale přestěhovala se do jiného města a přestala se mnou komunikovat. Škoda že nejsi z okolí Brna,možná bychom si rozumněli.

jo to je pravda, ale s chlapem je to ještě horší, protože dřív nebo později po tobě vyjede (pokud neni teplej)... Takhle já přišla o všechny kamarády mužského pohlaví, které jsem kdy měla... A to jsem je nijak neprovokovala a i sem třeba byla šťastně zadaná a oni to věděli...

Mě to spíš přijde jako upnutí se na partnera a rodinu...Já i když jsem byla v jakémkoliv vztahu, zachovala jsem si vždy okruh kamarádek (těch nejbližších, které znám třeba 20 let) a známých. Nikdy jsem netrávila veškerý volný čas pouze s partnerem, naopak, jezdívala jsem na dovolené i s kamarádkami, trávila víkendy občas s nimi, pařit chodila s nimi a partner zase se svými. A samozřejmě často jsme to skloubili, že jsme naše známé propojili. po rozchodu to pro mě bylo jednodušší (prožívám to nyní) že ta bandička holek mi zůstala a nemusím se k nim "zpětně" vtírat, protože v době "partnerství" jsem na ně neměla čas...Děti nemám, ale vím, že naprostá oddanost té rodině by mě stála tyhle super lidičky, kteří mě v životě podržely jak málokdo.

No odpočinout si. Konečně se jich po tejdnu na chvíli zbavit. Na tom neni nic divnýho.

Tak to já se zas těším,že po tejdnu,kdy jsou děti ve školce,ve škole,manžel v práci,budem spolu no.Holt každej to má jinak.A taky je rozdíl,jestli je ta žena přes týden zaměstnaná nebo doma na mateřské,manžel odjede ráno,přijede večer a on je celé dny jenom s dětma,tak to potom ano,to věřím,že se těší na posezení s kamarádkama.Ale já jsem si stejně ráda zašla posedět i s manželem.Pozvali jsme hlídačku a udělali si večer pro sebe.

tak proč se tím trápit, dělej to, co vyhovuje tobě, na tom není nic špatného
já to mám tak, že potřebuju své soukromí, mít kam zalézt a moci tam být sama ale zároveň dlouho takhle nevydržím, to pak na mě jdou depky...takže posezení a večírky s kamarádama vítám
ale tak nějak vyváženě...mě třeba vyčerpávají skupinové tábory, nebo by mi i vadilo dlouhodobě sdílet s někým malý prostor (bydlet v jednom pokoji s kamarádkou..), prostě potřebuju to své soukromí...což taky ne každý chápe, ale co))

přesně tak.

Já ještě děti nemám, ale jsem introvert a individualista.... dokonce na dovolené u moře s přítelem jsem měla chvilky, kdy jsem vzpomínala na své single období, kdy jsem se sebrala a cestovala jsem si svým stylem, na nikoho nebrala ohledy....člověk se i víc seznámil s novými lidmi, když byl sám....
Ale hlavně jsem na společné dovolené s přítelem cítila určitou odpovědnost za to, aby se příteli dovolená líbila - dovolená u moře baví víc mne než jeho. Na další dovolenou jedeme podle jeho představ, nebo spíš představ obou dvou - tam kde budou hrady apod...ale zároveň i moře...
A když si představím, že bych se musela podřídit ještě touhám případných dětí (akvapark a podobné kraviny), tak bych myslím vyslala přítele s nimi a sama bych se zabavila jinak. Takže já jsem opravdu echt individualista. Ale uvidíme až (a jestli) budou ty děti....

Dovolená ve stylu x rodin by bylo pro mne jak za trest. Já celkově lépe snáším druhé lidi dávkovaně. Mnohem radši mám kratší návštěvy a ne třeba x dnový pobyt u druhých.... Pamatuju jak u nás byla docela dobrá kámoška týden a já se zrovna nějak necítila nejlíp (asi počasím), tak na to, jak ji mám ráda, to bylo docela vyčerpávající.
Na druhou stranu mi chybí taková párhodinová kafíčka s kámoškama, ale bohužel teď bydlím dost daleko... Nové, stejně dobré (cením si kvality, ne kvantity), kámošky jsem nenašla. On není ani moc čas a s ne příliš pevnou pracovní dobou to je těžší.

Můj přítel je extrovert a ač mu stále opakuju, že já to mám trochu jinak (i když nejsem extrémní introvert, introvert pořád jsem), tak se obávám, že to dostatečně nevnímá. My teď bydlíme v podnájmu, kde nemůžeme zvát moc návštěv, ale až se to změní, nehodlám mít doma výrazněji divočeji co se návštěv týče. Ok, setkat se někde venku, ale "můj dům je můj hrad", hlavně večer po práci.

Já myslím, že by zakladatelce pomohlo i to, kdyby si se stávajícíma kámoškama vyšla častěji ven a kamarádství "utužila" - mít opravdu spřízněné duše je fajn. Ono bandě známých se člověk třeba s problémem ani nesvěří...